Hůlová, Petra: Macocha

Hůlová, Petra
Macocha

recenze beletrie česká

V nové, v pořadí již osmé prozaické knize vsadila spisovatelka Petra Hůlová – podobně jako v prózách Umělohmotný třípokoj nebo Čechy, země zaslíbená – na jedinou vypravěčku. Tentokrát je to žena ve středních letech, spisovatelka, autorka knih označovaných jako červená knihovna, ale také matka dvou dětí, která se utíká k alkoholu, aby se dokázala vyrovnat s vlastní neschopnosí poradit si se životem.

O neschopnosti vyprávět
Petra Hůlová: Macocha. Torst, Praha, 172 s.

V nové, v pořadí již osmé prozaické knize vsadila spisovatelka Petra Hůlová – podobně jako v prózách Umělohmotný třípokoj nebo Čechy, země zaslíbená – na jedinou vypravěčku. Tentokrát je to žena ve středních letech, spisovatelka, autorka knih označovaných jako červená knihovna, ale také matka dvou dětí, která se utíká k alkoholu, aby se dokázala vyrovnat s vlastní neschopnosí poradit si se životem. Tato vypravěčka promlouvá k fiktivním čtenářům, ke svým blízkým, a ve chvíli, kdy stojí na balkonu svého bytu a pokřikuje na kolemjdoucí, i ke zcela neznámým lidem. V tomto monologu se vedle střípků vypravěččiny minulosti objevují postřehy týkající se současného světa, rodinných a mezilidských vztahů, ale také popisy bizarních situací, u nichž si čtenář není jistý, zda si je v té chvíli opilá vypravěčka jen představuje, nebo je skutečně prožívá. Konstanty, k nimž se ve vyprávění neustále vrací, jsou její děti, vůči nimž cítí pocit viny, protože neobstála v mateřské roli a nebyla schopná skloubit péči o ně s vlastními spisovatelskými ambicemi.

Hůlová si vybrala nosné a zároveň provokativní téma. Pokud však chtěla napsat silný příběh o ženě, která prohrála v boji s životními dilematy a zkouškami, sama oslabila dojem z tohoto příběhu tím, jak nespolehlivou vypravěčku stvořila, a spíš než příběh ženy napsala knihu o neschopnosti vyprávět. Vyprávění se totiž tříští do různých pokusů o ně. Kniha je chvílemi jakýmsi pokřiveným a trochu krkolomným bedekrem po nepodařeném životě. Jindy připomíná plamennou obhajobu u soudu. Nebo také zpověď, zoufalou prosbu o odpuštění adresovanou Bohu, k němuž se vypravěčka na několika místech obrací, aniž by v tom byla jakkoli konzistentní, aniž by z textu vyplývalo, že její touha po smíření je opravdová. Mohlo by ale také jít o rozhněvanou stížnost na podmínky, které vypravěčku semlely a nedovolily jí prožít šťastný život (nutnost pečovat o děti, boj o uznání v očích manžela, nenáviděné geny zděděné po dědovi, který se zaprodal komunistickému režimu). Vypravěčka jako by nebyla schopná držet se ani jednoho z těchto směrů, a vyprávění se jí tak rozpadá pod rukama – stejně jako její život a celá její osobnost.

Ani jazyk vyprávění neposlouží čtenáři jako skalní výstupek, kterého by se mohl při sestupu do Macochy zachytit. Hůlová s velkou dávkou suverenity a chladnokrevnosti nechala prorůst zmatenost i do této oblasti. Vypravěččina mluva je plná frazeologismů, které upomínají na styl harlekýnek, a citátů z populární kulturní produkce, ale zároveň trochu překvapivě vykazuje sklon k jazykové hře a eufonii, k takřka básnickému vyjadřování – jehož vznešenost je ovšem zcela nečekaně srážena nevybíravými výrazy, jejichž koncentrace možná otřese i otrlými povahami.

Hůlová vytvořila umnou iluzi neschopné vypravěčky – ale paradoxně tím knize spíš uškodila a promrhala velkou část potenciálu, který v sobě zvolené téma obsahuje. Odpudivost vypravěčky a rozvrácenost jejího vyprávění dosahují takové míry, že text se místy vzpírá čtení. Najednou si nejsme jistí, nakolik je to celé autorský záměr a zda takto vystavěná vypravěčka nestrhává s sebou do propasti i toho, kdo ji stvořil.

 

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 216 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Space23, 09.01.2016 12:08
Hůlová, Petra: Macocha
Bravo! Naprosto strhujici jak dejove, tak obsahove. Petra Hulova v tomto romanu nenecha ctenare ani na okamzik vydechnout. Je to uzasna vypoved zeny na pokraji nervoveho zhrouceni. Gejzir tryskajici z hlouby duse na povrch a zalevajici ctenare proudem tu ledove tu vrouci vody primo za krk. Vzpmomnel... jsem si pri cteni Macochy na podobnou zivelnost v Topolove Sestre. Zdanlivy zmatek, ktery ctenare nuti byt stale ve strehu, aby nevynechal drobne detaily, bez kterych se mu zakonite vyznamova stavba knihy zriti. Nesouhlasim ani s jednou z vyse zminenych recenzi. Naopak se mi zda, ze oba recenzenti se asi jakoby branili tomu nechat se strhnout zpusobem vypraveni Hulove. Ac o autorce cervene knihovny, nelze chtit cist jako cervenou knihovnu. Ta se nachazi asi v jinem a svetlejsim patre. Ja musim autorce podekovat za ac utlou, tak o to hutnejsi knihu, ktera byla opravdovym zazitkem pro oci i ducha.
Vložil: Kačka274, 14.05.2014 17:52
Hůlová, Petra: Macocha
Děkuji za tuto recenzi. Sama jsem dočetla knihu dnes po půlnoci. Plně se ztotožňuji s tím, že vyprávění je místy zajímavé, ale absolutně nepřehledné, chybí mi nějaká hlavní linie. Opravdu jsem zažila tentýž pocit, zda pokračovat ve čtení, cca okolo 30té strany jsem se stále nemohla ničeho chytit. Proto... mě překvapilo, když jsem o knize v nějakém rozhovoru slyšela, že je to nejlepší kniha autorky. S tím se nedá souhlasit ani v nejmenším. Pochopila jsem, že autorka má dva styly, přičemž jeden reprezentuje Paměť mojí babičce, Stanice Tajga nebo Cirkus Le Memoires a druhá linie je Třípokoj nebo Přes matný sklo a také tento poslední román? novela? Ani to nejsem schopna rozeznat. Trochu zklamání.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 5801x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce