Legendre, Claire: Vérité et amour (2)

Legendre, Claire
Vérité et amour (2)

recenze beletrie zahraniční

Claire Legendre přechodně žila tři roky v Praze. Tuto zkušenost zúročila ve svém nejnovějším románu Vérité et amour (Pravda a láska). Říká v něm, co jsme věděli i netušili o Francouzích a Češích, a hlavně vypráví o jednom rozpadajícím se vztahu a o umanuté touze získat milence. Naráží ale na nekompatibilitu kulturních stereotypů.

Claire Legendre: Vérité et amour (Pravda a láska), Grasset, Paris, 302 s.

Francouzská spisovatelka Claire Legendre (nar. 1979) pochází z Nice, od roku 2008 přechodně žila celé tři roky v Praze. Tuto zkušenost zúročila ve svém nejnovějším románu Vérité et Amour (Pravda a láska), který vyšel na letos jaře v pařížském nakladatelství Grasset. Říká v něm, co jsme věděli i netušili o Francouzích a Češích, a hlavně vypráví o jednom rozpadajícím se vztahu a o umanuté touze získat milence. Snažení vypravěčky románu, ale vlastně i autorky samotné, však naráží na nekompatibilitu kulturních stereotypů.

Claire Legendre je na svůj věk již zkušená a známá autorka: první román, Making of, publikovala ve svých devatenácti letech (1998). Následovala díla Viande, Le crépuscule de Barbe-Bleue, Matricule, La méthode Stanislavski, L’écorchée vive a mezi nimi ještě dvě, na nichž s ní autorsky spolupracoval Jérôme Bonetto (Passerelle, Photobiographies).

Románem Vérité et Amour se spisovatelka opět hlásí k žánru autofikce: autobiografie v románu tvoří jen ne vždy snadno definované pozadí a útržkovité detaily, zbytek je dotvořen z životů a příběhů jiných, z různých autorkou osobně zažitých, ale často jistě i pouze tradovaných klišé o osudech a trampotách „expatů“, krajanů. Claire Legendre si doslova užívá místy vpravdě „český“ ironický nadhled nad všemi (známými, přáteli či kolegy) francouzskými krajany, ale i nad sebou, ačkoli se v knize – jak ve všech rozhovorech zdůrazňuje – projektuje do osoby vypravěčky Francescy jen zčásti.

České trápení a utrpení
Už tím, že vypravěčce dává jméno Francesca, snaží se autorka naznačit jasný odstup od všeho, co bude sdělovat. Nebezpečí, že všechna ta tvrzení a prožitky opravdu ztotožníme s osobou té, jež je na knize podepsána, je skutečně značné. Zde se sluší poznamenat, že sama patřím k okruhu těch, kdo měli možnost se v Praze s Claire Legendre potkávat – a nejen pracovně. Identifikovat ty dvě vrstvy příběhu a četných drobných postřehů je tak pro mě někdy snazší, a někdy naopak i těžší...

Francesca přijíždí do Prahy jako doprovod svého partnera, jenž je v knize častován jen profesním titulem, jako „vice-consul“ (vicekonzul, snad v jemné aluzi na dílo Vicekonzul Marguerite Duras, a zejména větu, jež se objeví někde v polovině té dosti tajemné knihy, když Charles Rossett váhá, zda požádat o přeložení, anebo ... „Anebo čekat, že přijde na pomoc láska?“) – zpočátku se může zdát, že tak vypravěčka činí z uctivého obdivu, záhy však v tomto gestu cítíme hlavně přezíravou ironii. K zevšednění života mladého páru, jakým by si oba pravděpodobně prošli i bez stěhování do cizí země, se přidávají strasti způsobené tímto vykořeněním a přesazením do nového prostředí. Odloučení od rodinného zázemí, zaběhaného způsobu žití a kruhu věrných přátel doprovází i menší kulturní šok: ta země na severovýchod od rodného, prosluněného středomořského města Nice se ve studené a chudé Praze najednou jeví tak strašně vzdálená. Francesca má ale i další obtíž: zatímco doma měla své zaměstnání, své povinnosti, svou kariéru, teď má najednou přijmout roli ženy v domácnosti. Je znát, že zastat tohle postavení by jí dělalo potíže i doma, natož ve městě, kde se nedomluví, nemá se s kým poradit a na každém kroku jí hrozí, že se ztratí. Její partner je naopak pracovně vytížen a plný nových pozitivních dojmů.

Partnerská krize se stupňuje, když Francesca zjistí, že její přítel je ještě víc než novou prací zaujat svou novou kolegyní, Češkou. Od zoufalé, hysterické snahy připoutat jeho pozornost k sobě – jež ovšem v této situaci vede jen k ještě hlubšímu odcizení toho, který miluje jinou – a od nezapuditelného pocitu zavržené nešťastné „importované“ patnerky se Francesca pomalu přehoupne k novému způsobu fungování v té cizí, chladné zemi. Najde si práci, poznává nové přátele, a dokonce se zamiluje – do muže s příznačným jménem, Roman Svoboda.

Pro Francescu se Praha zpočátku stává ztělesněním všeho špatného, Praha může za to, že na ni partner nemá čas a rychle ji vymění za jinou, v Praze je krutá, šedivá zima. Nedají se tu (prý) sehnat tampony Tampax anebo jehněčí kotlety, kozačky mají snad jedny v celém městě a ještě za nekřesťanskou cenu, v kavárně si musíte dát pivo a konzumovat ho po litrech... Tyhle detaily se ale v podstatě daly čekat, mnohem horší se pro mladou Francouzku zdá být již zmíněné střetnutí se zcela jinou historickou zkušeností.

S novými lidmi Francesca chvílemi nadšeně, chvílemi spíše nechtíc objevuje i tu druhou kulturu, jiný způsob přístupu k věcem, jiný modus komunikačních (a nemusí jít jen o rozdíl dvou jazyků) a kontaktních kódů. Tam, kde doma stačilo jen naznačit, a druhý by jasně pochopil nevyřčené úmysly a přání, Francesca najednou naráží na nepochopení, ne-li přímo dezinterpretaci. Tyto předem neodhadnutelné, pro ni zcela nové chvíle nastávají v běžné komunikaci, kdykoli se střetne jiná historická zkušenost mladé Francouzky a jejích českých přátel (a jde o témata jako levičáctví a komunismus, politika obecně, angažovanost v boji za práva jedince i společnosti, ale i banality, jako je chování v dopravních prostředcích či běžná reakce na počasí), stejně jako v intimnějších momentech důvěrných rozhovorů s přáteli či v okamžicích nezávazného či vážně míněného flirtu.

Francesca, jako věrohodná představitelka francouzské inteligence činné na kulturním poli, je bytostně přesvědčená o tom, že každý rozumný člověk musí být levičák. A pokud je navíc (tak jako většina jejích přátel doma) i politicky angažovaný, pak přirozeně půjde o levicový, ne-li přímo komunistický aktivismus. Francesca teprve v Praze shledává, že lidé jí sympatičtí mohou mít i jiný politický názor. Je konfrontována se situacemi, kdy má pocit, že svou někdejší revoltu, doma tak samozřejmou a nezpochybnitelnou, a své domácí politické sympatie musí najednou tajit, ba dokonce popírat. Má dojem, že by se s ní už nikdo nebavil, že by ji v Čechách snad ukamenovali (opravdu jsme tak neschopní pochopit jiné přesvědčení, nebo jen nešlo románový text už více komplikovat?).

(Příliš?) upřímná zpověď
Knížka příběh porcuje do 89 krátkých kapitol s názvy, jež mají podobu sloganů, tajných hesel či trefných, resumujících noticek. Má více vrstev, jejichž napětí různě kulminuje a vzájemně soupeří o čtenářovu pozornost. Celek tak představuje poutavé čtení, které s každou stránkou slibuje něco nového, a proto láká pokračovat. Legendre píše lehce a svižně, ale nabízí i polemická místa, nemilé postřehy (o obou národech, Češích i Francouzích, ale i o sobě, totiž o subjektu vypravěčky). Zbytečně nevysvětluje, nepoučuje, přitom se ale až zarytě snaží odkrývat důvody některých tradovaných nedorozumění či zbytečně se vracejících stereotypů.

Český čtenář bude pravdpodobně mnohem vnímavější a ostražitější tam, kde francouzská spisovatelka komentuje naše chyby, zvláštnosti, předsudky, zlozvyky. Může to být Francouze tradičně iritující česká poníženost, jak většinou (a často chybně) vnímají naši schopnost shazovat sebe sama v situacích, kdy by si například Američan spíš vytahoval triko. Jindy Legendre komentuje naši (pro ni jako pro většinu cizinců) pověstnou bázlivost a uzavřenost (Francouzi mají představu, že Češi si k sobě nikoho nepustí, projevující se podle nich markantně například v tom, že si dáváme na čas, než pozveme nového známého domů). Autorka obdivuje naši údajnou slušnost a ohleduplnost, pobaveně se usmívá nad českou představou o (francouzské) galantnosti a světáctví. Celkem pochopitelně nás vidí jako silně zatížené a zakomplexované vlastní (národní) minulostí, proti tomu staví lehkovážné Francouze, jež v dobrém i zlém karikuje jako nové kolonisty.

Nevěrohodné mně osobně připadají vypravěččiny soudy o tom, že Češi cítí ve vztahu k Francouzům stále silnou bariéru, protože jim nemohou zapomenout, jak nás v době Mnichova zradili – tento historický hřích však skutečně již dnes těžko lze vytahovat jako argument pro problémy v osobní komunikaci zástupců obou národů: pokud tu něco působí obtíže, pak to spíš bude pouhá bariéra jazyková, česká nesmělost obcovat v cizím jazyce (a francouzském zejména). Podobně zvláštně vyzní pře o tom, jak rozdílnou mají Češi zkušenost s komunismem, když vyústí v moment, kdy Francesca zoufale hájí své představy připomínáním, že Marx „nikoho nezabil“. S Marxem si však ten komunismus, jaký jsme tu dlouze žili, málokdo spojuje, tak naivní snad nejsme, abychom onoho vousáče z agitačních plakátů vinili ze všeho zla totality. Francesca také dokáže empaticky vycítit nevyřčenou averzi ke všemu ruskému, nicméně její pozornosti už unikají dnes asi mnohem jasnější projevy obecného rasismu, jako je vztah k Romům, k hlučným Němcům, příliš přičinlivým Vietnamcům a jiným našim spoluobčanům... Nezapomeňme však, že jde stále „jen“ o román, jenž samosebou nechce zastupovat kulturně-politické pojednání. Jen občas vypíchne nějaké slabší místo jednoho nebo druhého (nemusí jít jen o opozici Francouze a Čecha, ale i o protiklady obecnější, ženy a muže, ženy zadané a nezadané, ženy pracující či ne, ženy bezdětné a starající se o rodinu...).

I když obsahově je román tezovitý, místy se zdá být v tomto směru až odbytý a povrchní, jeho styl je pravým čtenářským potěšením. Z textu je cítit radost z psaní, z nakládání se slovy. Vyprávění rozhodně není rozvláčné. Trefné a pestré charakteristiky doplňují poznámky utrousené jaksi na okraj, mimo scénu, nebo vychytané slovní hříčky. Legendre používá zcela aktuální jazyk, její román se ale nese v propracovaném, literárním tónu.

Velká gesta
Co kniha psaná pro francouzského čtenáře (tomu má několik poznámek pod čarou pomoci pochopit rozdíl mezi ČSSD a ODS anebo vysvětlit, kdo byl Záviš Kalandra) nabídne čtenáři českému? Vedle již zmíněných příliš účelově a zkratkovitě použitých reálií může nepochopení při „českém“ čtení knihy vyvolat už název. „Pravda a láska“ se zdají být vypůjčené na obálku knihy hlavně proto, aby naznačily spojení románu s „postsametovými“ Čechami, jako slogan, který je „in“. Bohužel však spíš charakterizuje jakousi neúplnou, nedokonalou představu (vypravěčky? autorky?) o zemi, kterou vypravěčka zná jen z rychlíku. V románu se žádná „pravda“ příliš neřeší a nehledá. Při čtení a stejně i po dočtení románu naopak vyvolává otázku, kam vlastně ta dvě slova patří a zapadají – a kde případně chyběla? Vzhledem k tomu, že žádnou převratnou „pravdu“ o Česku ani o zdejších Francouzích román nepřináší, jediným klíčem pro dešifrování první části titulu zůstává to, že se vypravěčka, Francesca, na stránkách románu odhaluje sama sobě, že se dozvídá mnoho nového hlavně o sobě, o své potřebě být milována, o svém prožívání sexuality (nebo spíš útrpného období bez sexu). A to je ta druhá polovina názvu: nemilovaná, jež miluje až zoufale a posléze se snaží osvobodit láskou k jinému. Láska je tu propojena s vyvíjejícím se vztahem k vlastní sexualitě, promítá se do touhy po konkrétním i vysněném, láska nenaplněná je o to intenzivnější a palčivější... Claire Legendre se hrdě hlásí k žánru autofikce, v němž „francouzská“ pravda a láska v českých kulisách dostává trochu exotický nádech. Pro přízemní a skromné Čechy, jak je sama v románu definuje, může však takhle velikášské užití Havlových slov působit jako zbytečně silná káva.

Román ale rozhodně nelze vnímat jenom negativně, „česky“ odmítavě: není nezajímavé konfrontovat se s francouzskou potřebou aktivismu, angažovanosti, společenské i politické revolty: politický přesah příběhu, opakované příkré odsouzení Sarkozyho názorů i činů, upřímně zaujaté sledování voleb do evropského parlamentu a obecně zájem o politiku a přesvědčení, že každý jednotlivý hlas je potřebný – to je něco, v čem nás Legendre může školit, a je dobře, že tento pohled na věc nabízí.

Jak zaznělo v úvodu tohoto článku, Legendre se i tímto románem hrdě hlásí k žánru autofikce. K němu patří i to, jak velmi otevřeně a trefně popisuje její Francesca například svůj okolnostmi vynucený celibát, dlouze šponované očekávání, splněné i zklamané naděje. Knížka se snaží komentovat kulturu, dějiny i politiku, ale hlavní dějová linka vede hlavou Francescy. A ta nikomu, ani sobě nezastírá, že ji zajímá hlavně to, jak dostat vyhlédnutého Čecha do postele. Naštěstí však i její trable dokáže Claire Legendre podat s (čtenářsky) příjemným odstupem a někdy i pobaveným, mile posměšným nadhledem.

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 82 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 2403x

katalogy

Inzerce
Inzerce