Stančík, Petr: Mlýn na mumie. Převratné odhalení komisaře Durmana

Stančík, Petr
Mlýn na mumie. Převratné odhalení komisaře Durmana

recenze beletrie česká

Podtitul Převratné odhalení komisaře Durmana je z hlediska prvního kontaktu s knihou sdělnější než její enigmatický název. Naznačuje, že by mohlo jít o mainstreamovou, možná i béčkovou detektivku, plnou dobrodružství a napětí. Tomu můžeme dát za pravdu, avšak s přibývajícími stránkami postupně zjišťujeme, že žánrů a vlivů, jimiž se Stančík inspiroval, je mnohem více.

Mlýn na žánry
Petr Stančík
: Mlýn na mumie. Převratné odhalení komisaře Durmana. Brno, Druhé město, 2013, 400 s.

Ačkoli Petr Stančík není v české literatuře žádný nováček (před rokem 2006 publikoval pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic), objevila se jeho nová kniha spíše nenápadně. Navzdory čtenářsky vstřícnému námětu i způsobu podání ji nakladatelství Druhé město ani knihkupci na pultech zatím neprosazují tak vehementně jako humoristickou AristokratkuEvžena Bočka či – jako už tradičně – nejvzácnějšího koně své stáje Michala Viewegha. Je to s podivem, neboť Stančíkova kniha je přinejmenším o třídu vtipnější než tolikrát skloňovaná Aristokratka a přinejmenším stejně řemeslně zdatná jako nejlepší kusy Vieweghovy.

Ale abychom neužívali nekorektních srovnání, podívejme se na Stančíkovu knihu per se. Podtitul knihy (Převratné odhalení komisaře Durmana) je z hlediska prvního kontaktu s knihou přece jen sdělnější než její enigmatický název. Naznačuje, že by mohlo jít o mainstreamovou, možná i béčkovou detektivku, plnou dobrodružství a napětí. Tomu můžeme dát za pravdu, avšak s přibývajícími stránkami postupně zjišťujeme, že žánrů a vlivů, jimiž se Stančík inspiroval, je mnohem více. Z reálií, některých účinkujících postav (Neruda, Tyrš) i takřka zapomenutých archaismů (moudí, mluno) je zřejmé, že se příběh odehrává v předminulém století; na druhou stranu – zejména začleněním řady fantaskních prvků, technických vynálezů na způsob Julesa Vernea či teleportace – dobové hranice bez rozpaků překračuje. Z dalších vděčných prvků, byť notně zparodovaných, nechybí milostná zápletka a vedle ní také spousta lechtivých, až pornografických scén. Převládajícím principem je však humor: není sporu, že mnohost užitých literárních postupů má jediný cíl – pobavit a rozesmát.

Tato ambice, jakkoli v dnešní době ošemetná a na poli umění sama o sobě sporná, konečný výsledek nikterak nepodrývá. Je to tím, že přes lehkost, s jakou je příběh vyprávěn, zůstává nosná autorova společensko-dějepisná erudice, jakož i vůle zachovávat logiku příběhu, třebaže nadsazeného. V jakési české variantě celosvětově populárních detektivek „s tajemstvím“ se v bohatě prokreslené obrozenské Praze začnou množit bizarní vraždy poštovních doručovatelů. Vyšetřováním případu je pověřen svérázný policejní komisař Leopold Durman, který má – tak jako každý velký detektiv – kromě čichu na zločin i své slabosti. V případě Durmana jsou to ženy (přestože je zasnouben se spořádanou dcerkou českého vlastence), alkohol a dobré jídlo. Tyto neřesti, jež si hlavní hrdina ani v době intenzivního pátrání po sériovém vrahovi nedokáže odepřít, dostávají v knize až překvapivý prostor. Pravda, akční pronásledování poněkud retardují, nakonec však také svědčí o autorově schopnosti podat tutéž věc pokaždé jinak a pokaždé vtipně; navíc Stančík je do vyprávění včleňuje jako jakýsi energetický či inspirační zdroj dalšího kriminalistického postupu pražského vyšetřovatele (tedy nikoli jen jako prostředek ukazující jeho „lidskou tvář“). Jak se dá čekat, po řadě peripetií a slepých cest hrdina nakonec přijde záhadě na kloub.

Z oblasti dobře napsané brakové literatury, která se nám nad všemi souložemi, pitkami, zmizeními, honičkami a vraždami neustále připomíná, román vyděluje autorova důslednost a přesnost v začleňování historicky podložených souvislostí a faktů (např. Durmanovým předobrazem, alespoň co se jeho záliby v ženách a sebetrýznění týče, je rakouský novinář Leopold von Sacher-Masoch). Dále se také objevuje nezvyklý podtón, v humoru a ironii téměř intelektuální: nejvíc je patrný v předznamenání každé kapitoly, jímž je krátký text z provenience fiktivního řádu Ordo Novi Ordinis, který má v příběhu také svou roli (např. aforismy jako „Víno bez sudu se rozteče. Sud bez vína rozeschne – Takové moudro může znamenat cokoliv. Použij ho vždy, když nevíš, co říci. Z Rétoriky pro agenty Ordo Novi Ordinis“; či „Když si psi očichávají zadky, nemohou lhát. Lidská řeč je neuvěřitelně sofistikovaný nástroj k zakrytí toho, co si doopravdy myslíme. Pravda o lži“; nebo třeba „Orální sex je vlastně metafora“).

Stančíkův pestrobarevný tyglík se „nepárá“ s žánrovou čistotou, a paradoxně o to jednotněji vyznívá jeho styl. Svou vypravěčskou lehkonohostí a množstvím „zprofanovaných“ motivů bude Mlýn na mumie vždy silně odkazovat k lacinějšímu spotřebnímu čtení; vrátíme-li se k textu, poznáme, že sám jím zdaleka není.

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 191 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Petr Nagy, 19.01.2015 23:07
Stančík, Petr: Mlýn na mumie. Převratné odhalení komisaře Durmana
O románu Petra Stančíka Mlýn na mumie (a také o prozaickém debutu Jakuba Dotlačila Jiné životy Hynka Harra) jsem měl to potěšení diskutovat v rozhlasovém pořadu Slovo o literatuře s Erikem Gilkem a Ludvíkem Němcem coby naším hostitelem. K poslechu na: prehravac.rozhlas.cz.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.