Veselý, Karel (et al.): Made in Japan: eseje o současné japonské popkultuře

Veselý, Karel (et al.)
Made in Japan: eseje o současné japonské popkultuře

ukázka kultura

Anime. Japonské animované filmy využívající vizuální styl převzatý z komiksů manga. Většina japonské animované produkce spadá pod tento termín, nicméně existují zde i osobití animátoři, jejichž tvorba na mangu nenavazuje. Anime zpravidla používají kreslenou animaci, ať už ruční či počítačovou, i když existují i díla vytvářená pomocí počítačové 3D animace.

Karel Veselý [et al.]: Made in Japan: eseje o současné japonské popkultuře. Labyrint, Praha, 2014, 143 s.

Anime

Japonské animované filmy využívající vizuální styl převzatý z komiksů manga. Většina japonské animované produkce spadá pod tento termín, nicméně existují zde i osobití animátoři, jejichž tvorba na mangu nenavazuje. Anime zpravidla používají kreslenou animaci, ať už ruční či počítačovou, i když existují i díla vytvářená pomocí počítačové 3D animace.

Arkádové automaty

Herny jsou veřejně přístupnou doménou, kde se lidé schází a tráví tam svůj volný čas. Videohry na arkádových automatech se vyznačují návykovostí a zběsilou akcí, mají kratší úrovně, zjednodušené ovládání (často i speciální periferie) a rychle se zvyšující obtížnost. Zlatý věk arkád trval od pozdních 70. do poloviny 90. let. Od té doby jejich popularita na Západě upadá, zvláště po nástupu domácích konzoli a grafických akcelerátorů počítačů s 3D grafikou, na kterých je možné soutěžit s hráči online. Nicméně v Japonsku tyto herny zůstaly oblíbené doposud a ještě v první dekádě nového století tvořily většinu z obratu tamějšího herního průmyslu. Ekonomická recese však i zde jejich výnosy snížila. K nejúspěšnějším japonským arkádovým hrám patří Space Invaders (1978), Galaxian (1979), Pac-Man (1980), Donkey Kong (1981) a Street Fighter II (1991).

Cool japan

Vládní kampaň na podporu vývozu japonských kulturních produktů, kterou odstartoval kabinet Džuničiróa Koizumiho na základě článku Hrubé domácí cool (Gross National Cool) otištěného v roce 2002 v americkém čtrnáctideníku Foreign Policy. Myšlenka Japonska jako kulturní velmoci (na rozdíl od technologické velmoci 70. a 80. let) se spojila s Koizumiho vizí Japonska „postaveného na intelektuálním vlastnictví“ a transformovala se ve vládní program zahrnující mimo jiné propagaci země v zahraničí pomocí artefaktů populární kultury. V Japonsku samotném termín v půlce dekády zpopularizoval seriál Cool Japonsko! (Kakkoii Nippon!) představující úspěšné japonské kulturní produkty. Uvadající potenciál projektu Cool Japan v roce 2013 znovu oživil staronový premiér Šinzó Abe.

Cosplay

Označení pro performativní napodobení vzhledu oblíbené postavy z anime, mangy či z videohry vzniklo zkrácením slov Costume Play a jeho původ můžeme dohledat již v roce 1978 v Japonsku, kde probíhaly různé výstavy a fanouškovská setkání. Cosplayer je označením pro účastníka, který se obléká do vybraných kostýmů s doplňky reprezentujícími určitou postavu. Takto již od roku 1998 přitahují tokijské čtvrtě Akihabara a Haradžuku pozornost mnoha cosplayerů, diváků a fotografů (performerům se přitom přezdívá kosupure a fotografům kameko). Portrétisté dříve věnovali své snímky aktérům či hercům, kteří jim byli ochotni pózovat – během času se z tohoto rituálu vyvinuly formalizované postupy a pravidla etikety.

Dódžinši

Malonákladové publikace s amatérskou tvorbou, nejčastěji mangou, která stylem kresby vychází z populárních komiksových sérií, anime seriálů či počítačových her. Postavy jsou stejné, příběh si ale autoři obvykle dotvářejí po svém a často má erotický obsah. Vydavatelé neautorizované verze obvykle tolerují – kromě budování fanouškovské základny je dódžinši scéna také líhní budoucích talentů. (V minulosti odtud přišly například populární autorky Rumiko Takahaši nebo CLAMP). Literární fanziny existují v Japonsku už bezmála sto třicet let, amatérská komiksová tvorba ale nabrala na síle od sedmdesátých let minulého století, kdy se zrodil otaku fandom a také obří festival Komiketto, na němž se dódžinši prodávají. K dostání jsou i v několika specializovaných obchodech.

Exploatační film

Exploatace neboli vytěžování ve filmu označuje snímky které diváky lákají na skandální či tabuizovaná témata podávaná bulvární formou a utvrzující předsudky publika. Zlatou érou exploatace byla 70. léta, kdy řada malých produkčních společností i velkých studií v USA, Evropě, Hongkongu i Japonsku produkovala každoročně desítky titulů nejrůznějších subžánrů. V Japonsku se hlavním výrobcem stalo studio Tóei, kde filmy o zvrácenostech páchaných v minulých stoletích samuraji a šóguny i v současnosti různými kriminálními živly natáčeli mimo jiné kreativní řemeslníci jako Teruo Išii, Norifumi Suzuki či Jukio Noda, ale také formalistní experimentátor Šunja Itó. Ústředními postavami japonských exploatačních filmů byly v převážné míře ženy, zpravidla členky dívčích gangů či jakuzačky, což udělalo velké hvězdy z hereček Miki Sugimoto, Reiko Ike, a především Meiko Kadži.

Celý text ukázky k načtení či stažení

 

© Karel Veselý (et al.)
ukázka z knihy Made in Japan: eseje o současné japonské popkultuře
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Labyrint

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2176x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce