Uhde, Milan: Rozpomínky. Co na sebe vím

Uhde, Milan
Rozpomínky. Co na sebe vím

recenze beletrie česká

Kniha pamětí brněnského dramatika a politika Milana Uhdeho (nar. 1936) by rozhodně neměla ujít pozornosti čtenářů, kteří se zajímají o dějiny české kultury druhé poloviny 20. století. Přináší totiž velmi čtivě napsané svědectví muže, který patří k nepřehlédnutelným postavám české literatury a divadla, ale také k osobnostem disidentského hnutí doby normalizace i k hybatelům polistopadové politiky.

Vzpomínky Milana Uhdeho na Milana Uhdeho aneb Ve víru kultury a politiky
Milan Uhde
: Rozpomínky. Co na sebe vím. Torst a Host, Praha a Brno, 2013, 648 s.

Kniha pamětí brněnského dramatika a politika Milana Uhdeho (nar. 1936) by rozhodně neměla ujít pozornosti čtenářů, kteří se zajímají o dějiny české kultury druhé poloviny 20. století. Přináší totiž velmi čtivě napsané svědectví muže, který patří k nepřehlédnutelným postavám české literatury a divadla, ale také k osobnostem disidentského hnutí doby normalizace i k hybatelům polistopadové politiky. Tento objemný svazek vypráví příběh intelektuála, jenž byl, sotva tzv. přičichl ke kumštu, na dlouhá léta vystaven cílené perzekuci tehdejšího režimu. Kromě toho však v knize můžeme číst ještě jiný příběh – příběh muže, který ve svobodných poměrech doslova zabloudil v labyrintu politické moci. A právě v této dvojznačnosti jednoho lidského osudu spočívá hlavní kouzlo Uhdeho nedávno vydaných pamětí.

Paměti psané z paměti
Rozpomínky. Co na sebe vím vycházejí ze seriálu vzpomínkových textů, které Uhde na pokračování uveřejňoval v Divadelních novinách a jež posléze zásadně doplnil a přepracoval pro potřeby knižního vydání. Časově zabírají téměř sedmdesát let – text otevírají vzpomínky na nejútlejší dětství a kniha končí rokem 1999, kdy Uhde definitivně pověsil politickou kariéru na hřebík. Do knihy jsou vpleteny desítky ryze osobních příběhů, rekonstruovaných rozhovorů a situací, ale také řada událostí, jichž byl autor buď přímým účastníkem, nebo pouze vnímavým pozorovatelem a které někdy dokonce ovlivnily běh tzv. velkých dějin. Je téměř fascinující, s jakou suverenitou Uhde dokáže vyprávět o desítky let starých setkáních, do detailů je popisovat a ve čtenáři tak evokovat již dávno zaniklou minulost, aniž by si kdy o těchto událostech vedl detailní deníkové záznamy. Nakolik se tato výprava do hlubin paměti překrývá se skutečným průběhem zachycených událostí, není samozřejmě možné posoudit. A není ani primárním úkolem recenzenta, aby text posuzoval jako dokument či historiografickou práci a snažil se autora „nachytat na švestkách“. Text je, podle mého přesvědčení, potřeba spíš vnímat jako velké vyprávění a posuzovat přesvědčivost, s níž spřádá jednotlivé epizody do velkého celku.

Uhdeho nemilosrdná kritika Uhdeho
Hlavní postavou celé knihy je samozřejmě Milan Uhde, nebo spíš mladší já Milana Uhdeho, s nímž si vypravěč – Milan Uhde současný – vyřizuje účty. Tvrdá, někdy až teatrálně vyšponovaná autokritika, která se táhne celým textem, však na mnoha místech působí spíš jako nucená autostylizace. Uhdeho vyprávění tak připomíná pouť středověkého flagelanta, který se neustále bičuje slovy ne snad proto, že by chtěl podat co možná nejplastičtější obraz své vlastní osoby, ale spíš proto, aby si sám se sebou jaksi nezadal a aby, když už tedy píše hlavně o sobě, nevypadal jako nějaký egomaniakální šílenec, který se sám sebou opájí. Bylo by samozřejmě hloupé vyčítat autorovi pamětí, že píše především sám o sobě, ale při čtení jsem se mnohdy nemohl zbavit pocitu, že Uhdeho sebekritický postoj je spíš naučený, protože pramení ze zvláštního pojetí morálky, která v autorově mysli působí jako imperativ a zakazuje mu prezentovat se v příznivém světle.

Student
Uhdeho život je spojen s Brnem. Tady se narodil, chodil do školy: základní, střední i na vysokou, pracoval v redakci literárního časopisu, jako dramatik absolvoval svou divadelní premiéru, ale taky premiéru u policejního výslechu. Je to město, kam se po svém několikaletém angažmá ve vrcholové politice opět vrátil k divadlu a kde žije i v současnosti. Proto se většina mikropříběhů v knize odehrává právě v kulisách tohoto města; v domě jeho rodičů, na gymnáziu v Králově Poli, kde začal publikovat své první básně, nebo v prostorách filozofické fakulty, na níž studoval bohemistiku v kombinaci s ruštinou. A právě pasáž věnovaná Uhdeho „létům učednickým“, v níž jsou povídkářským způsobem načrtnuty charaktery postav tehdejších vyučujících, patří k nejčtivějším a nejvtipnějším pasážím knihy. Nezapomenutelný dojem v Uhdeho vyprávění po sobě zanechává například akademik František Trávníček, proslulý „celou řadou“ vtipných výroků, ale také svou obvyklou nepřipraveností, s níž působil na seminářích, a svou „obdivuhodnou“ schopností zaujímat konjunkturální postoje, a to i za cenu ústupků na poli vlastního vědeckého bádání. Naproti tomu jako téměř jednoznačně pozitivní postava z pamětí vysvítá estetik Oleg Sus, s nímž Uhde navázal dlouholetý přátelský vztah a s nímž několik let seděl v jedné kanceláři Hosta do domu.

Cesta literárního redaktora k divadlu
Zkušenost z Hosta do domu, kde prožil celá šedesátá léta, je určující pro Uhdeho pozdější umělecké i lidské směřování. Bylo to prostředí velmi svobodné a ve své době naprosto ojedinělé, svým duchem doslova živilo několik jedinečných osobností, z nichž se již mnohé naprosto po právu dostaly na stránky středoškolských učebnic literatury. Vedle již zmíněného Olega Suse měl na Uhdeho klíčový vliv především básník Oldřich Mikulášek, ale i řada mladších kolegů z redakčního i přispěvatelského okruhu jako Jan Trefulka, Milan Suchomel či Antonín Přidal. I přesto však ani tuto kapitolu svého života vypravěč Uhde nelíčí pouze ve světlých barvách, když popisuje řadu peripetií, jež zakusil s původním šéfredaktorem Bohumírem Macákem i s jeho nástupcem Janem Skácelem, kterého sice Uhde ctil a respektoval, ale s nímž si od samého začátku úplně nepadl do noty. Vypráví zde také o neustálém přetahování s tehdejší cenzurou, o polemikách, jež si vyměňovali redaktoři Hosta do domu s redaktory Kulturní tvorby, a mnoha dalších podrobnostech ze života lidí nějak spojených s tímto časopisem.

V inkriminovaných šedesátých letech Uhde ovšem začal psát ještě jednu podstatnou kapitolu své umělecké dráhy. V roce 1964 se mu totiž podařilo proplout nebezpečnou úžinou cenzorského dozoru a ve spolupráci s režisérem Evženem Sokolovským uvést na jevišti Satirického divadla Večerní Brno svou dramatickou prvotinu Král-Vávra, jež v té době působila jako zjevení. Žádná jiná Uhdeho hra nebyla přijata s tak bouřlivým ohlasem a nehrála se v tolika divadlech po celé republice jako právě toto ostře satirické drama inspirované Havlíčkovým textem. A je potřeba říct, že výjimečnosti tohoto úspěchu si je vědom i vypravěč pamětí, jenž velmi zevrubně a do detailu svého čtenáře seznamuje s historií vzniku hry, s průběhem jejího zkoušení, s dobovými kritikami i s pocity, které si sám odnesl z premiéry.

V pamětech se samozřejmě vzpomíná i na mnoho významných osobností české divadelní scény (například na herečku Ljubu Hermanovou, režiséra Miloše Hynšta, dramaturga Bořivoje Srbu či divadelního kritika Sergeje Machonina), ale objevují se zde již poněkud pozapomenuté divadelní soubory (například Divadlo X, kde začínal například Radim Vašinka) nebo výrazné talenty, jakým byl například rozhlasový dramatik Miloš Rejnuš, jehož život předčasně ukončila tragická autonehoda. Vypravěč uvádí na scénu příběhu řadu tvůrčích osobností různého zaměření i uměleckého naturelu, s nimiž ho často pojilo osobní přátelství či aspoň vzájemné sympatie, ale také umělce, s nimiž se neshodl, nebo dokonce totálně umělecky minul a vykresluje tak živý obraz divadelního světa druhé poloviny šedesátých let a začátku let sedmdesátých.

V presu normalizace
Smyčka husákovské normalizační moci se kolem Uhdeho krku začala utahovat postupně. Nejprve kolem něj začaly kroužit různé fámy a dohady o tom, že bude nucen veřejně se kát, nebo dokonce podepsat nějakou formu spolupráce s režimem. Bývalí přátelé, nebo spíš lidé, které Uhde do té doby za přátele považoval, se ho najednou začali stranit. Také možnost živit se i nadále jako spisovatel se začala jevit jako iluzorní. Zvlášť za situace, kdy se jeho jméno ocitlo na seznamu nežádoucích autorů. Vypravěč vzpomíná, jakou beznaděj tehdy prožíval a jak těžce se jemu i jeho rodině v těchto zlých letech žilo. Domovní prohlídky, výslechy na policii, odebrání řidičského průkazu, odpojení telefonu a další políčky, které vůči němu tehdejší moc uplatňovala, se postupně staly téměř denním chlebem. Tyto ústrky však Uhde nevypráví nijak bolestínsky, ani sám sebe neprezentuje jako statečného a uvědomělého bojovníka proti komunistické moci. Naopak, v každé chvíli čtenáře upozorňuje, že jeho odboj byl spíš vynucený a svůj pevný postoj si zachoval především díky morální podpoře své tehdejší ženy a přátel z disidentského hnutí, jako byl například Ludvík Vaculík, Václav Havel nebo jeho dlouholetý přítel Jaroslav Šabata, jehož pohled na svět nikdy nesdílel, ale na němž oceňoval odvahu a poctivost, s nimiž své představy dokázal obhajovat i za cenu věznění. Zároveň k tehdejší policejní šikaně přistupuje s gentlemanskou noblesou, když jednotlivé poručíky a nadporučíky nikdy nejmenuje celým jménem, ale pouze iniciálou jejich příjmení.

Kdo by předpokládal, že část věnovaná normalizaci bude pouze depresivním záznamem jednotvárné šedi života v tzv. reálném socialismu, ten by se velmi podstatně mýlil. I v tomto období totiž Uhde zažíval mnoho příjemných chvil, především v kruzích spojených se samizdatem, ale i v okamžicích, kdy, pod jménem jeho pokrývače režiséra Pospíšila pronikly jeho hry na tehdejší divadelní jeviště.

Politická anabáze: Jistě, pane ministře
Poněkud odlišný charakter než předcházející části pamětí má poslední oddíl knihy, v němž Uhde popisuje mnohdy bizarní peripetie své politické kariéry. Zde se autor poprvé pokouší otevřeně obhajovat, i když si je vědom toho, že jeho obhajoba nemá příliš šancí na úspěch. Přitom jeho politický start byl přímo pohádkový. Na nádraží v Praze, kam Uhde dorazil vlakem z Německa, jej zaměstnanci úřadu vlády nechali vyvolat amplionem a poté ho zavezli přímo za tehdejším premiérem Petrem Pithartem, který mu rovnou nabídl křeslo ministra kultury ve své vládě. Samotný pobyt na ministerstvu však už tak pohádkový nebyl a žánrově připomíná spíš grotesku. Uhde, který se do té doby víc než politice věnoval literatuře a psaní pro divadlo, byl vhozen přímo do soukolí ministerské mašinerie, v níž se jen velmi těžko dokázal zorientovat. I proto své působení na ministerském postu Uhdeho vypravěč pojímá především jako obhajobu řady evidentních karambolů a nekoncepčních rozhodnutí, z nichž asi nejkřiklavější je případ privatizace knižního velkoobchodu. Uhde zde popisuje, jak v dobré víře usiloval o záchranu několika kulturních institucí, mnohdy však nedokázal prosadit své záměry ani na půdě vlastního ministerstva a už vůbec ne ve vládě. Některé situace, především ty, v nichž jsou zachyceny rozhovory s úředníky a marné úsilí o proměnu legislativních poměrů, pak jako by doslova někdo vystřihl z oblíbeného britského seriálu Jistě, pane ministře.

Asi nejzajímavější na politikovi Uhdem je však jeho ambivalentní vztah k Václavu Klausovi, od něhož si na jednu stranu udržoval odstup a v řadě věcí s ním nesouhlasil, ale jehož vlivu evidentně podléhal. Klaus byl totiž mnohem schopnější politický stratég, a proto si s Uhdem vlastně „dělal, co chtěl“. Uhde od Klause přejal neoliberalistickou doktrínu a začal nekriticky obhajovat privatizaci. A je signifikantní, že ze svého striktně normativního postoje v této záležitosti neslevil do současnosti.

Uhdeho dvacáté století
I když jsou Rozpomínky především textovou projekcí osobní paměti jedné osoby a projevem jejího jedinečného autorského gesta, je text také příběhem, který má obecnější platnost. Jsou to koncentrované mikrodějiny druhé poloviny 20. století a dějiny kulturního Brna. Objevuje se v nich příběh, jejž Uhde již několikrát zpracoval i ve svých hrách (Velice tiché Ave či Zázrak v černém domě). Příběh, jehož začátek leží v době nacistické okupace, kdy jeho prarodiče, aby svou dceru ochránili před jistou smrtí v koncentračním táboře, zinscenovali paternitní řízení, jímž se v očích tehdejšího práva Uhdeho matka zbavila svých židovských kořenů. (Uhde se o tom dozvěděl od cizího člověka až v roce 1963.) Je zde také příběh člověka, na něhož za normalizace pravděpodobně donášel na policii jeho vlastní bratr, i příběh muže, jehož otec ze strachu z propadnutí majetku rodiny raději vydědil. Sám Uhde se k těmto těžkým událostem z odstupu času staví s porozuměním a nesnaží se členy své rodiny soudit. Naopak, na vlastním příběhu si uvědomuje, jak složité a těžké je postavit se totalitnímu aparátu a riskovat existenci vlastní i existenci svých dětí. V tom je jeho vyprávění nejpoctivější.

Rozpomínky, které vyšly ve spolupráci nakladatelství Torst a Host, jsou pak navíc ještě cenným badatelským materiálem, protože obsahují kompletní bibliografický soupis Uhdeho díla a také vybrané dobové fotografie a dokumenty. Čtenář si tak zde může přečíst autorovi adresovaný dopis Jana Zábrany z konce šedesátých let nebo může nahlédnout do několika úředních listin. Sama kniha je pak obdivuhodná nejen svým záběrem, ale také tím, jak čtivě dokáže zprostředkovat autorův nezaměnitelný pohled na kulturní a politické dění druhé poloviny minulého století.

 

© Aleš Merenus

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 169 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Milan, 02.01.2018 14:07
Uhde, Milan: Rozpomínky. Co na sebe vím
Rozsáhlé paměti brněnského spisovatele,který byl v disentu a po převratu v r.1989 i v politice.Jsou čtivě napsány více se z nich čtenář doví z období kdy vládli komunisté. Popřevratové rozpomínky nejsou tou nejlepší částí,ale to se stává.Přesto má kniha vypovídací hodnotu
Vložil: Oto Horák, 02.06.2014 12:48
Uhde, Milan: Rozpomínky. Co na sebe vím
S vysokým hodnocením Uhdeho Rozpomínek se nemohu ztotožnit. Vzhledem k danému prostoru se pokusím být stručný, nebudu uvádět citáty a omezím se na jen minimum příkladů. Paměti toho typu, které nám Uhde předkládá, je třeba hodnotit ze dvou základních hledisek: bohatství informačního a literárního. V... pasážích, v nichž se Uhde zabývá svým mládím, jsou nepochybně informace, které nepostrádají zajímavost jak vzhledem k názorovému vývoji hlavní postavy vyprávění, tj. samotného Uhdeho, tak vzhledem k dobovému společenskému, kulturnímu a politickému milieu. Počínaje lety šedesátými nových či nově interpretovaných informací v Rozpomínkách valem ubývá. Každý, kdo se trochu podrobněji zabýval tzv. normalizací a disidenty kolem Charty 77, nalezne v textu jen minimum údajů, které by neznal už z jiného zdroje. Výjimku tvoří samozřejmě nečetná místa, týkající se vlastní rodiny, či např. okolnostmi osobního rozhodování při podepisování Charty. Ve vztahu k přátelům z opozičních kruhů se Uhde snaží být chápajícím druhem a “nepodjatým” referentem, míra subjektivního zaujetí je u něj zřetelně nižší než u mnoha jiných autorů pamětí. (Tím se ovšem současně zmenšuje prostor k polemice čtenáře...) Snad jen v případě Oldřicha Mikuláška je znát ze strany autora pamětí určité “nadržování” a u Alexandra Klimenta a jeho údajného přerušení styku s ostatními disidenty jde o nepřesné a nespravedlivé obvinění. V zásadě by se dal Uhdeho postoj shrnout tak, že k režimním umělcům je nemilosrdný, zatímco disidentům sice snímá nimbus hrdinů bez bázně a hany, ale současně jejich odpor vůči režimu oceňuje jako jedině správný. Autor si v celé knize dává velmi záležet na tom, aby nemohl být obviněn z nedostatku sebekritičnosti. Trochu to ovšem celé připomíná naučený postoj a alibismus: prozradím na sebe nějakou tu slabost a že nejsem rozhodně žádný "čítankový" hrdina, a o to víc pak mohu prosazovat své názory jako “správné”. (Podobný postoj je charakteristický už pro vzor autobiografické zpovědi: Vyznání Jean-Jacquesa Rousseaua). Uhde je okázale tolerantní a obdivem nešetřící vůči svým názorovým oponentům (např. Jaroslavu Šabatovi), vysoce oceňuje svou bývalou ženu (i tady najdeme obdobu u Rousseaua a jeho vztahu k “mamce” madame de Warens), aby tím spíše učinil hodnověrnými své závěry v obecných otázkách (což znovu upomíná na Rousseaua). Týká se to zejména pasáží, v níž zdůrazňuje svou “pravicovost”, naprostý rozchod (už v šedesátých letech) nejen s komunismem (byť reformním), ale i socialistickými “utopiemi” a “sociálním inženýrstvím”. Právě v závěru své knihy, v níž popisuje svoje politické angažmá v devadesátých letech, je trochu farizejsky vyznívající Uhdeho postoj nejvíce napadnutelný. Na jedné straně autor “sebekriticky” tvrdí, že v politice dělal chyby (za nejzávažnější považuje svůj přestup z ODS do Unie svobody po “sarajevském atentátu”) a že se pro ni vlastně příliš nehodil, na druhé straně však obhajuje svůj neoliberalistický přístup v oblasti politiky i kultury. Projevuje se to třeba v cause prezidentské volby z ledna roku 1998, kde Uhde nezdůvodňuje fakt, že nedal hlas svému příteli Václavu Havlovi ničím jiným než jeho údajnou “nepolitickou politikou” (tj. podceňováním úlohy politických stran), jakož i tím, že na něj ze strany politických lobbistů (Vladimír Mlynář) byl činěn nátlak. (Zkušený a zodpovědně zvažující politik – a ostatně každý občan – by přitom musel Havlovu volbu posuzovat nejen z hlediska kandidátových případných nedostatků, ale především v kontextu s reálně se nabízejícími kandidáty ostatními.) Uhdeho Rozpomínky nejsou nijak mimořádné ani z hlediska literárního. Netvrdím pochopitelně, že autor neumí psát (což dokázal hlavně ve svých dramatech), ale jeho rozsáhlé vzpomínky jsou psány bezchybným, korektním, ale víceméně chudým, popisným, bezpříznakovým, málo "šťavnatým" jazykem. Jejich literární úroveň může snad obstát ve srovnání s Ivanem Klímou (Moje šílené století) či Pavlem Kohoutem (Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem), vztáhneme-li na ně však laťku, nasazenou v oboru – jakkoli široce pojatých a odlišných – vzpomínkových textů např. Františkem Pavlíčkem (Konec patriarchátu), Josefem Jedličkou (Krev není voda), Zdeňkem Urbánkem (Stvořitelé světa), Sergejem Machoninem (Příběh se závorkami), Jaroslavem Brodským (Řešení Gama), Ladislavem Jehličkou (Křik Koruny svatováclavské) ale koneckonců i brněnským Vojtěchem Jestřábem (Brno můj Amarcord) s jejich plastickými, zdůvěrňujícími detaily nasycenými evokacemi doby a vesměs krásným, syntakticky bohatým slohem, octne se rázem Uhde se svými Rozpomínkami – v nejlepším případě – v druhé linii.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 3238x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce