King, Stephen: Doktor Spánek

King, Stephen
Doktor Spánek

recenze fantasy

Stephen King se v novince vrací ke svému Osvícení z roku 1977, jednomu z nejslavnějších literárních hororů vůbec. Sleduje osudy tehdy malého Dannnyho Torrance, který mezitím dospěl, ale uchoval si schopnost „vidět“ mrtvé lidi. Sympatický odklon ke zcela novému příběhu a strhující úvod však postupně střídá zklamání z rozkolísanosti díla.

Stephen King vypráví skutečný příběh rodiny Torranceových
Stephen King: Doktor Spánek. Přel. Linda Bartošková, Beta, Praha, 2014, 456 s.

Danny Torrance je ošetřovatel v jednom zapadlém hospicu. Jeho specialitou je být oporou umírajícím. Možná za to může jeho „dar“. Slovy jistého kluka „vidí mrtvé lidi“. A to už od dětství, kdy zažil opravdu nepěkné věci v jistém coloradském hotelu. Nyní však bude potřebovat ze svého nadání vydolovat mnohem víc. Je tu totiž jistá holčička. Abra. Má podobné nadání jako Danny a neopatrně zkřížila cestu Pravému rodu – nomádskému společenství bytostí, které se podobně nadanými dětmi živí...

V knize Doktor Spánek se Stephen King vrací ke svému Osvícení z roku 1977. To patří k jeho nejlepším hororům a titulům, které si fanoušci vybaví z jeho tvorby nejčastěji. Ostatně i sám autor je svého času silně prožíval, o čemž svědčí poznámka na okraj cyklu Temná věž. Tvrdí v ní, že právě příběh mladičkého Dannyho Torrance bloudícího opuštěnými chodbami hotelu Overlook jej jako jeden z mála donutil nemyslet na Rolanda z Gileadu a jeho svět.

Další poznámka na okraj, tentokrát přímo z doslovu k aktuálnímu románu, tvrdí, že Osvícení napsal „dobrácký, leč problematický alkoholik“. Co si pod tím představit? Především paradoxně to, že kniha je typický raný King. Ten, který neměl obroušené hrany a opravdu rád zraňoval postavy i čtenáře. V Overlooku se tak nevzmáhají jen paranormální jevy, ale především zde hlavní hrdina, Dannyho otec Jack, prohrává boj s vlastními démony. V prvé řadě s alkoholem. Propojení rozkladu jeho osobnosti se vzrůstající silou hotelových duchů je perfektně vygradované a čtenář se bojí od začátku do konce.

Doktor Spánek, který napsal řekněme dobrácký vyléčený alkoholik, takový není. Což je v některých ohledech dobrá zpráva, ale ve většině špatná. Pozitivní je, že King se opravdu nesnaží „rýžovat“ na vlastním starém úspěchu. V posledních cca deseti letech sice podnikl několik návratů ke kořenům své tvorby, ale jen o jediné knize ze zmíněného období se dá mluvit jako o skutečném pokračování. Tou knihou je Černý dům, napsaný společně s Peterem Straubem. Příběh navazující na nepříliš známý Talisman (taktéž napsaný ve spolupráci se Straubem a u nás vydaný zatím pouze jednou v otřesném překladu nakladatelstvím Perseus) může posloužit jako výborná příprava na Doktora Spánka. Především co se týče nereálných čtenářských očekávání.

V obou románech se setkáváme s kdysi dětskými hrdiny po letech, která je poznamenala, a to nikoliv v dobrém. Jejich vítězství (nebo alespoň přežití) se ukázalo stejně zničující jako případná prohra. Jak Jack Sawyer z Černého domu, tak Danny Torrance pak dostanou jednu poslední šanci ukázat, co v nich je... Toto východisko je sympatické, protože odmítá jednoduchá uspokojení fanoušků a opravdu preferuje v rámci možností originální příběh – který často změní oproti původnímu románu žánr. Bohužel však samo o sobě kvalitu nezajišťuje.

Doktor Spánek je nevyvážený a rozkolísaný. Začátek je přitom výborný. Na prvních zhruba padesáti stranách King nabízí svůj nejlepší horor přinejmenším od Pytle kostí. A jen tak mimochodem přitom vesele zamává svému synovi Joe Hillovi, jehož Vánoční říši dopřeje, filmovou terminologií řečeno, příjemné cameo. Děs ovšem brzy ustoupí a vystřídá jej kronika rodiny Torranceů, respektive Dannyho. King jej nechá rychle dospět, propadnout alkoholismu, klesnout na samé dno... a najednou mu podá pomocnou ruku.

Chápu, že od dob Jima Gardenera z Tommyknockerů už nemá King k alkoholismu a alkoholikům co říct dalšího, ale upřímně: kdyby byl takhle hodný na starého Jacka, tak Osvícení končí na straně dvacet dovolenou na Floridě. Ale dejme tomu, drobné deus ex machina je možné tolerovat, pokud dostaneme propracovaný, vnitřně soudržný příběh. V tom bohužel román neuspěje; pokračuje sice v odhalování střípků ze života Dannyho, Pravého rodu i Abry, ale je to prosté řazení korálků bez gradace.

Vše se propojí až v polovině románu. Právě tehdy se začíná konečně odvíjet příběh střetu Dannyho a Abry na jedné straně a Pravého rodu na druhé. A přes dlouhou expozici je nutno říct, že střet je to neuspokojivý; ve většině dílčích konfliktů ukončený s až zběsilou rychlostí, nepřátelé prezentovaní jako takřka neporazitelní jsou doslova odbytí a postavy se objevují i mizí naprosto nahodile tak, jak je to zrovna třeba... O množství „překvapivých“ odhalení ani nemluvě. Což je jev u Kinga nezvyklý a nevítaný.

Přesto Doktor Spánek nezasluhuje zatracení. V jednotlivých pasážích je výborný. Vedle zmíněného hororového začátku to jsou některé scény s „padlým“ Dannym či motiv rodinného smíření (šikovně balancující na hraně citového vydírání) završený jednou jedinou větou odkazující k původnímu Osvícení („Do postele, doktore.“) a který dopřává smysl jinak až trestuhodně nevyužitému finálnímu návratu do Overlooku.

Jako celek však je Doktor Spánek nakonec nejzajímavější spíše coby další doklad Kingovy sebereflexe, analýzy vlastních postupů a snahy držet krok s dobou bez ztráty vlastní identity a přešlapování na místě. Ne vždy se to Kingovi povede – třeba Puls nebo Z buicku 8 jsou vyloženě slepé uličky a Doktor Spánek nenaplnil zcela svůj potenciál – což píši z pozice člověka, který odmítl jít spát, dokud knihu nedočte.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 249 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 4046x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce