Robert Makłowicz (1963) je, jak nás informuje knižní záložka, vystudovaný historik a právník, který se věnuje v současnosti velmi módnímu oboru – gastronomické žurnalistice. Vedle novin a televizních pořadů napsal na cestovatelsko-kulinární a příbuzná témata několik knih, z nichž poslední, Café Museum z roku 2010, za kterou byl vyznamenán literární cenou Stříbrný kalamář, byla nyní zpřístupněna i v českém překladu.

Café Museum se skládá z osmi uzavřených kapitol, které lze žánrově charakterizovat jako reportáže. Makłowicz v nich popisuje své cesty do zemí bývalé habsburské monarchie, a to jednou do jejího centra (Vídně) a v ostatních případech na její periferie: do Burgenlandu za vínem, do Rumunska za sedmihradskými Šváby a jejich brynzou a ovocnými pálenkami, dvakrát do Maďarska, do Sarajeva a konečně do Dalmácie, které – a jejíž středomořsko-středoevropské kuchyni – věnuje nejen nejvíc prostoru, ale také dává najevo nejvyšší míru sympatií.

Vstoupit do středoevropského prostoru a do středoevropanství vůbec skrze kulinářskou tematiku není rozhodně špatný nápad, naopak, je to tematika relativně neotřelá, originální a dosud nevyčerpaná – o kultuře stravování jakožto integračním aspektu středoevropského prostoru psal, abychom zalovili mezi autory, s nimiž jsme se v českém prostředí už mohli seznámit, třeba maďarský historik András Gerő. Potíž je trochu v tom, že Makłowicz její potenciál nedostatečně využil. Píše lehkým perem, občas dokonce příliš lehkým; má třeba zálibu v přirovnáních typu „skála Hajdú – jak místo nazývají zasvěcení – je obrovská jako maďarský veřejný dluh“ (s. 101) nebo „tradiční bosenský islám se má k arabskému islámu jako učení svatého Františka k ideologii polského Radia Maryja“ (s. 128). Bez výraznější snahy dát svým reportážím dramaturgickou koncepci volně přeskakuje z tématu na téma, popisuje jednotlivé zážitky, vrší anekdoty, postřehy a podobné střípky, které se snaží komentovat, ale bez zřetelného cíle vykročit za hranici subjektivního prožitku cesty. Subjektivní je přitom velmi, dává najevo své osobní sympatie určitým národům a národnostem, zatímco jiné to od něj dostanou „sežrat“; často se vyjadřuje s jízlivou ironií, která na několika místech přechází až do trochu příliš agresivního cynismu, který ovšem spíše než sympatie vzbuzuje u čtenáře shovívavou lítost – jako třeba, když Makłowicz říká o dnešních Rakušanech: „… se skoro bez lítosti rozloučili s habsburskou říší, protože se konečně mohli oddělit od hordy barbarů, se kterými až příliš dlouho museli sdílet stát, potom namluvili světu, že Hitler byl netvor z Říše, a nyní […] konzumují temnou tvorbu paní Jelinekové nebo výkaly se natírajících vídeňských performerů a u prdele jsou jim tiskové zprávy ze Sarajeva, Krakova, Prahy nebo Lvova“ (s. 21/22). Je vidět, že Makłowiczovy texty mají promlouvat do současného dění, a navíc samozřejmě k polskému publiku, o čemž svědčí četné narážky, které redakci českého vydání přiměly doplnit vysvětlující poznámky pod čarou a vytvořily spoustu dalších míst, kde taková vysvětlivka sice absentuje, avšak byla by pro pochopení pointy potřebná – nebo ví bezpečně každý český čtenář, že polský Stanisławów a ukrajinský Ivano-Frankivsk jsou jedno a totéž město nebo že Koszalin, podle francouzské pořadatelky jakéhosi vinařského veletrhu „jeden z největších polských přístavů“ (s. 47), přístup k moři vůbec nemá?

Z toho všeho je zřejmé, že v knize shromážděným textům by bylo lépe tam, kde je doma i jejich autor – v novinách. Kniha působí jako soubor reportáží, které autor považoval za tolik podařené, že mu připadalo škoda, aby skončily spolu se starými novinami ve sběru, a tak je vydal knižně – není jasné, zda tomu tak je, v knize o tom žádnou zmínku nenajdeme. Je to prostě poctivá středoevropanská žurnalistika, taková, jakou svého času provozoval v Lidových novinách Luboš Palata: poučená, prožitá, psaná s viditelným zájmem o věc a aktuální. Bohužel tuto laťku Makłowicz nijak nepřekračuje a ne všechno, co unese novinový papír, stojí za to svázat do pevných desek s přebalem a postavit do police v knihovně. Nedá se říct, že by nad Makłowiczovou knihou bylo záhodno zlomit hůl, některé postřehy jsou vtipné a cenné (jako ten o českých novinářích, kteří se na zmíněném již vinařském veletrhu místo degustací chodí do press centra napájet pivem) a ty, které se odehrávají v divokých devadesátých letech, mají dnes i historickou hodnotu (kdo si dnes ještě vzpomene na policejní buzeraci na rakouských hranicích?), ale Makłowicz prostě není ani Claudio Magris, ani Andrzej Stasiuk, dokonce ani Krzystof Varga, abychom jmenovali alespoň jednoho Makłowiczova krajana, kterého navíc v nakladatelství Dokořán zařadili do stejné graficky jednotné ediční řady. Jeho vize střední Evropy je nepůvodní, nebo spíš zcela nepřítomná, omezuje se vlastně na nostalgickou linku vzpomínek na habsburskou monarchii, či lépe řečeno odkazů na její s kýčem hraničící idealizovaný obraz, reprezentovaný různými aspekty mnohonárodnostního charakteru dotyčné říše a ovšem hlavním tématem, gastronomií, kde je autor nejpevnější v kramflecích, ale ani tady se nedostává nad popisnou, konstatující úroveň. Vystačí si s odkazy na jiné autory, kteří tvoří součást středoevropského literárního mýtu (objeví se tu i mj. Bohumil Hrabal), a s cestovními postřehy, u kterých se však nelze zbavit dojmu, že je píše pouze s autoritou někoho, kdo „tam byl“ – jenže za současných možností mobility už to ke sdělení něčeho zásadního o procestovaných krajinách nestačí. Makłowiczova rakousko-uherská nostalgie se pak často překlápí do pocitu, který by se dal přirovnat k cestovatelským „biologickým hodinám“: všem potenciálním návštěvníkům regionu autor buď explicitně, nebo mezi řádky radí, aby s cestou neotáleli, protože jedinečnost místa, kterou popisuje, se vlivem evropské unifikace a rostoucího turistického průmyslu buď konzervuje do disneylandovské podoby, anebo vytrácí. Do jaké míry k tomu přispívají právě knihy, jako je Café Museum, je ovšem jeden ze základních paradoxů masové turistiky – a tedy už otázka mimoliterární.