Venclova, Tomas; Miłosz, Czesław: Powroty do Litwy

Venclova, Tomas; Miłosz, Czesław
Powroty do Litwy

recenze beletrie zahraniční

Miłosz nejednou upozorňoval, že sám sebe považuje za Litevce, avšak nikoliv v běžném smyslu chápání pojmu národnost, který se vymezuje především jazykem. Říkal, že je poslední občan Litevského velkoknížectví. Z území Velkoknížectví pocházeli jak známo také Kościuszko, Mickiewicz a Piłsudski. Ti všichni často sami sebe nazývali Litevci a nazývali je tak i jiní. Někteří z nich měli i baltské kořeny a současně to byli Poláci, kteří patřili k polské kultuře a polskému jazyku.

Czesław Miłosz; Tomas Venclova: Powroty do Litwy. Ed. Barbara Toruńczyk. Zeszyty literackie, Warszawa, 2011, 267 s.

Powroty do Litwy (Návraty do Litvy) je kniha, v níž šéfredaktorka čtvrtletníku a nakladatelství Zeszyty literackie Barbara Toruńczyk shromáždila eseje, črty a básně, které Czesław Miłosz (1911–2004) psal na témata spojená s Litvou a s litevským básníkem Tomasem Venclovou (nar. 1937), a také eseje Tomase Venclovy o Miłoszovi, výtahy z jejich vzájemné korespondence, některé klíčové básně. Svazek otevírá Miłoszův překlad Venclovovy básně Rozhovor v zimě, poprvé uveřejněný v roce 1973. Oba dva autoři se osobně poznali v roce 1977 v americkém exilu a až do Miłoszovy smrti právě před deseti lety je pojilo pevné přátelství. Jiný zásadní dílčí text svazku je proslulý Dialog o Vilně (1978). Je to jeden z počátků novodobého polsko-litevského společenského diskursu na téma Vilna či Vilniusu, „města beze jména“, který se pokouší naznačit, jak budou moci spolu smírně žít dva sousední národy se společnou historií v době, až se Sovětský svaz a jeho mocenské centrum rozpadne, což tak jako tak musí někdy přijít. Skládá se ze dvou esejů ve formě dopisů, z nichž první, Vilno a Vilnius, byl česky publikován v překladu Josefa Mlejnka v miłoszovském výboru Saligia a jiné eseje (Brno, 2005). Druhý esej, Venclovova odpověď Miłoszovi, dosud česky publikován nebyl. Dále jsou zde uveřejněny Miłoszovy dopisy Jerzymu Giedroyćovi, pařížskému vydavateli exilového časopisu Kultura, psané na litevská témata. Poměrně velký rozsah mají deníkové záznamy Tomase Venclovy, které obsahují vzpomínky na Miłosze z doby od úmrtí jejich společného přítele Josifa Brodského v lednu 1996 do odchodu samotného Miłosze v srpnu 2004.

V úvodu ke knize Venclova píše: „Po celá ta léta jsem se s Miłoszem setkával docela často (…). V jistém smyslu jsem byl jeho žákem, jenž od mládí miloval jeho básně a z jeho esejů čerpal vědomosti o událostech dvacátého století. Naše rodiště nebyla od sebe příliš vzdálená, studovali jsme na stejné univerzitě, i když je pravda, že v jiné době a za zásadně rozdílných okolností. Patřili jsme do toho stejného magického města beze jména, které zůstalo samo sebou a na nic se neohlíželo. Byl jsem o generaci mladší, i když možná i o dvě, neboť mi chyběly Miłoszovy zkušenosti z války, kdy se roky počítají dvojnásob. Naše rozhovory tak byly rozhovory lidí, kteří patří do různých historických epoch. Byly to také rozhovory Poláka s Litevcem. Anebo možná přesněji starolitevce s mladolitevcem."

Miłosz nejednou upozorňoval, že sám sebe považuje za Litevce, avšak nikoliv v běžném smyslu chápání pojmu národnost, který se vymezuje především jazykem. Říkal, že je poslední občan Litevského velkoknížectví. Z území Velkoknížectví pocházeli jak známo také Kościuszko, Mickiewicz Piłsudski. Ti všichni často sami sebe nazývali Litevci a nazývali je tak i jiní. Někteří z nich měli i baltské kořeny a současně to byli Poláci, kteří patřili k polské kultuře a polskému jazyku. Litevské velkoknížectví pro Miłosze nebylo ani tak zeměpisná a historická skutečnost, jako spíš mýtus. Oceňoval skutečnost, že to byla země starobylých ctností a velké tolerance, kde barokní kostely existovaly společně s kalvínskými modlitebnami, svatyně pravoslavné s uniatskými a synagogy s mešitami, kde mělo své místo i práva také starodávné pohanství. Byl přesvědčen, že tyto tradice přetrvaly v životě litevské vesnice, který určovaly přírodní rytmy. Odtud pocházel básníkův svébytný konzervativismus a tady Miłosz hledal lék na jedovatý nihilismus dvacátého století. Zde také pramenil jeho kult jazyka. Miloval nejen polštinu, ale fascinoval ho zvuk litevštiny, kterou docela dobře ovládal (stejně jako Yeatse fascinovalo, jak zní gaelština). Možná že stopy tohoto obdivu zůstaly v některých jeho básních.“ (s. 5–7; překlad z polštiny I. V.)

 

Miłosz

 

© Igor Vítek

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 120 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.