Mo, Jen

Mo, Jen

portrét beletrie zahraniční

Čínský autor Mo Jen byl oceněn Nobelovou cenou za „halucinační realismus díla, v němž se snoubí lidové vyprávění, historie a současnost“.

Halucinační realismus  

Nositel Nobelovy ceny za literaturu Mo Jen (vlastním jménem Kuan Mo-jie) se narodil roku 1955 na severovýchodě Číny v provincii Šan-tung, ve venkovském prostředí, které hraje v celém jeho díle zásadní roli. Pseudonym Mo Jen vyjadřuje snahu „příliš nemluvit“ či „být raději zticha“. Za kulturní revoluce byl nucen opustit základní školu, aby se uživil, pracoval v zemědělství a později v továrně. Po skončení revolučního běsnění vstoupil do armády, absolvoval střední školu a armádní uměleckou akademii, v devadesátých letech vystudoval Pekingský pedagogický institut. V současnosti žije v ČLR a je místopředsedou Svazu čínských spisovatelů.

Publikovat začal počátkem osmdesátých let. Je autorem několika románů, novel a zhruba sta povídek. Ve své tvorbě navazuje jak na spisovatele republikánského období (1912–1949), tak na výrazné autory světové literatury (Márquez, Faulkner). Proslavil se románem Rudý kao-liang (Chung kao-liang ťia-cu, 1986), který neobvyklým způsobem zachycuje osudy venkovské rodiny a skrze ně pohnuté osudy celé Číny v rozpětí let 1923 až 1976. Neméně slavná je i filmová adaptace režiséra Čang I-moua, oceněná na Berlínském filmovém festivalu (1988). Známé jsou i romány Česneková revolta (Tcien-tchang suan-tchai č’ ke, 1988) či Říše kořalky (Ťiou-kuo, 1992). Tato satira na alkohol a jídlo se dotýká i citlivého tématu kanibalismu a Mo Jen v ní upozorňuje na destruktivní proudy v čínské společnosti. V románu Život a smrt mě unavují (Šeng-s’ pchi-lao, 2006) prostřednictvím černého humoru zachycuje každodenní život a převratné společenské změny v republikánské Číně.

Mo Jen je znám svým neobvyklým líčením života na venkově. Radikálně se liší od autorů z období republiky, kteří venkov i jeho obyvatele do značné míry idealizovali. Jeho venkov je sice popsán do nejmenších detailů, lyrické popisy krajiny jsou důležitou součástí Mo Jenových próz, ale děj bývá zpravidla velmi krutý. Snad vlivem hrůz, jež autor osobně prožil, ocitají se jeho hrdinové v mezních, bezvýchodných situacích, které sami nezavinili. Zvlášť patrné je to v příbězích zachycujících dětské hrdiny, kteří jsou společností týráni duševně i fyzicky a někdy dohnáni až k sebevraždě. Mo Jen obvykle staví na kontrastu mezi jedincem-obětí a společností. Důležitý je i motiv matky snažící se marně vzdorovat krutosti okolí.

Do češtiny byly dosud přeloženy pouze tři Mo Jenovy povídky: Vyschlá řeka (přeložil František Reismüller, 2011), Jak jsme prodávali zelí (přeložila Jana Benešová, 2004) a Želízka (přeložila Jana Benešová, 2003). Povídky v překladu Jany Benešové vyšly knižně v antologii 7x čínská avantgarda. Dvojjazyčné vydání povídek v čínském originále a českém překladu, kterou vydala Česko-čínská společnost v Praze roku 2006 (editoři Lucie Olivová a Dušan Andrš). V roce 2014 vyšel v českém překladu román Krev a mlíko (v originále Feng žu fej tchun, 1996), za nějž byl Mo Jen v roce 1997 nominován na Man Asian Literary Prize. V roce 2012 byla autorovi udělena Nobelova cena za literaturu za „halucinační realismus jeho díla, v němž se snoubí lidové vyprávění, historie a současnost“.

Mo Jen je nositelem řady významných ocenění:
1998 Neustadtská cena za literaturu, nominace
2009 Newmanova cena za literaturu
2011 Mao Tunova literární cena
2012 Nobelova cena za literaturu

 

© Magdalena Rytinová
Foto Bengt Nyman

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2018x

Inzerce
Inzerce