Hakl, Emil: Hovězí kostky

Hakl, Emil
Hovězí kostky

recenze beletrie česká

Poslední kniha Emila Hakla svým gastronomickým názvem ohlašuje cosi všedního, až plebejského; vnímáme-li titul obrazněji, sugeruje nám představu množství druhově podobných, přesto svébytných a relativně uzavřených jednotek. Tak by se dala charakterizovat sbírka jedenácti povídek, již víceméně volně propojuje ústřední postava; jak není u Hakla výjimečné, v lecčems se autorovi biograficky a snad i povahově podobá.

Homo dialogus
Emil Hakl: Hovězí kostky. Praha, Argo, 2014, 208 s.

Poslední kniha Emila Hakla svým gastronomickým názvem ohlašuje cosi všedního, až plebejského; vnímáme-li titul obrazněji, sugeruje nám představu množství druhově podobných, přesto svébytných a relativně uzavřených jednotek. Tak by se dala charakterizovat sbírka jedenácti povídek, již víceméně volně propojuje ústřední postava; jak není u Hakla výjimečné, v lecčems se autorovi biograficky a snad i povahově podobá.

Hlavní hrdina, jenž vystupuje ve všech dílech knihy, aniž by bylo pravidlem, že by v příbězích nutně musel hrát nejdůležitější roli, je co do způsobu podání diferencován – spíše ovšem technicky než funkčně, neboť s železnou pravidelností „je vyprávěn“ jednou v ich-formě (liché povídky), podruhé v du-formě (sudé povídky). Právě „tykání“ čtenáři je snadným, v posledních českých prózách nikoli ojediněle užívaným prostředkem, jak se dá podpořit sugestivita podání; je ovšem otázkou, zda v tomto množství není módní du-forma až příliš lacinou figurou, bez níž by texty účinkovaly stejně, resp. bez níž by se opravdu prokázala jejich působivost a poutavost…

V jednotlivých povídkách se tedy pořád jedná o jednoho a téhož člověka, či spíše lidský typ – o vesměs skeptického, sebeironického muže v produktivním věku –, který je ovšem zachycen v různých životních situacích a obdobích. Dynamizujícím prvkem dění je pak často určitý přesun v prostoru, různě variovaná cesta od něčeho či někoho za něčím či někým (zejména v povídkách Miliónový časy, Vzácná paní, to se ví, Deštník z Londýna, Monolog); zároveň je v předznamenání každé povídky uveden rok, do něhož je děj zasazen. Pohybujeme se v rozpětí od roku 1986 do současnosti, přičemž nejhojněji jsou zastoupena léta nového tisíciletí. Třebaže jsou povídky co do historického období jednoznačně vymezeny, nezdá se, že by „dějiny“ měly zásadnější vliv, zvnějšku se zdá být spíš bezvětří. Hakl spíše, jak je pro něj snad jen s výjimkou předposledního, „politicky angažovaného“ románu Skutečná událost obvyklé, pořád směřuje k tomu, co je v člověku takříkajíc nadčasové a co je v jeho životě – byť v různých kulisách – zásadní: k mezilidským vztahům.

Opět příznačně se mezilidské vztahy u Hakla vyjevují především diegeticky – v rozhovorech, které spolu postavy vedou. V dialogu (byť i ten může značně nevyvážený, viz povídka s příznačným názvem Monolog (železniční vaudeville 2012)) se mluvčí prezentují z mnoha stran – nejen tím, co o sobě a o jiných jiným říkají, ale samozřejmě i tím, jak to říkají. V tomto smyslu se o rozmluvách Haklových hrdinů přes navozované zdání autentičnosti nedá hovořit jako o odposlouchaných, dokumentárně zachycených „hovorech lidí“, ale spíše o melodicky, rytmicky i lexikálně stylizovaných taktech. Takto posazeny však nejsou jen hojně zastoupené přímé řeči postav, ale i vlastní narace – pro ilustraci například tento fragment: „Na Míráku přistoupí bělovlasý kovboj. Kštice, knír, tabákový plášť. Připadá si být krásen. Krásen a pěken. Líbiv, obdivuhoden. Viditelně ho rozčiluje, že si ho nikdo nevšímá.“

Existence hlavní postavy, tak jako kohokoli z nás, je utvářena ve vztazích různé kvality. Hakl se věnuje hlavně poměru k lidem blízkým a nejbližším – v různých variacích je prezentován vztah k přítelkyni, s níž se muž několikrát rozešel a k níž se opakovaně vrátil, k přátelům, od těch nejdůvěrnějších po ty v uvozovkách, ke spolupracovníkům, ale také vztah otce k synovi. Jakoby v ohlasu na svou zřejmě nejúspěšnější knihu O rodičích a dětech se Hakl v titulní povídce Hovězí kostky vrací k přitažlivému „žánru“ podrobného a důvěrného, a přitom všedního rozhovoru pomalu stárnoucího rodiče s dospělým synem. Dva v partnerských vztazích ne zrovna úspěšní muži si „jen tak“ povídají v hospodě a mezi mnoha různými banalitami, jako je recept na hovězí, se dotýkají rozhodujících věcí; nevysloveným pravidlem jejich setkání (tak jako řady jiných v této knize) je maximální otevřenost a důvěra.

Tento pohled na svět, na lidskou existenci v síti ostatních a zájem o komunikaci mezi lidmi, navzdory době bezprostřední, je patrně gros Haklova literárního sdělení – v této knize i obecně. I proto jeho texty sestávají z množství vláken, ze spousty odpozorovaných jednotlivostí, dílčích výroků a zmínek, které se přes sebe a vedle sebe vrství, přičemž vytvářejí jinou kvalitu než klenutou stavbu. V případě rozmlouvajících postav totiž povětšinou nejde o příběh či menší příběhy „per se“, jde spíše o potřebu tváří v tvář si je vyprávět, nebo se alespoň – stále ještě – o to snažit. Posuďme, zda je to málo, anebo dost.

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 172 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 3875x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce