Diamond, Jared: Svět, který skončil včera

Diamond, Jared
Svět, který skončil včera

ukázka sociologie

A teď se podívejme na druhou stranu mince. Čeho si lidé, kteří žili jak v tradiční společnosti, tak v moderní DIVNÉ (anglicky WEIRD) společnosti, cení na první z nich a v druhé toto naopak postrádají?

Výhody tradičního světa
Jared Diamond: Svět, který skončil včera. Co se můžeme naučit od tradičních společností? Přel. Eva Nevrlá, Jan Melvil, Brno, 2014, 488 s.

A teď se podívejme na druhou stranu mince. Čeho si lidé, kteří žili jak v tradiční společnosti, tak v moderní DIVNÉ (anglicky WEIRD) společnosti, cení na první z nich a v druhé toto naopak postrádají?

K nejčastějším a nejdůležitějším věcem patří celoživotní sociální vazby. Samota nepředstavuje v tradičních společnostech problém. Lidé stráví svůj život na místě nebo poblíž místa, kde se narodili, a zůstávají neustále obklopeni svými příbuznými a kamarády z dětství. V malém tradičním společenství (kmeny a tlupy o pouze několika stovkách osob, někdy i méně) se všichni navzájem znají, nikdo není pro nikoho cizím. I když se dívky nebo chlapci (ve většině tradičních společností dívky) po svatbě ze své rodné vesnice odstěhují, obvykle se nové bydliště nachází nedaleko a oni mohou své pokrevní příbuzné pravidelně navštěvovat.

V lidnatých industriálních společnostech naopak představuje riziko samoty chronický problém. Výraz „cítit se sám uprostřed davu“ není jen literárním obratem, pro mnoho Američanů a Evropanů žijících ve velkých městech, kde pracují mezi lidmi, jež sotva znají, je to základní životní realita. Lidé na Západě se často stěhují na velké vzdálenosti, jejich děti a přátelé se nezávisle na nich také různě stěhují, a tak člověk obvykle nakonec žije někde, kde je daleko od svých nejbližších příbuzných i od svých přátel z dětství. Většina lidí, se kterými se setkává, jsou cizí lidé, kteří také cizími zůstanou. Je běžné, že děti, když vyrostou a uzavřou sňatek nebo se ekonomicky osamostatní, odcházejí z domova svých rodičů a zakládají si vlastní domácnost. Jeden můj americký kolega, který strávil značnou část života v Africe, to shrnul takto: „Život v Africe je materiálně chudý, ale sociálně a emočně bohatý, kdežto život v USA je materiálně bohatý, ale sociálně a emočně chudý.“ K dalším častým postřehům patří větší časový tlak, omezující časový plán dne, vyšší úroveň stresu a vyšší soutěživost v západních společnostech v porovnání s tradičními společnostmi. Zde bych jen zdůraznil, že jisté rysy tradičního světa v některých částech moderních průmyslových společností přetrvávají, například ve venkovských oblastech, kde se také každý zná s každým a kde většina lidí stráví svůj život poblíž místa, kde se narodili.

Abych tato obecná tvrzení poněkud „polidštil“, chtěl bych nyní citovat několik pronikavých postřehů dětí amerických podnikatelů nebo misionářů, které vyrůstaly na Nové Guineji, Filipínách nebo v Keni a pak se jako dospívající přestěhovaly do Spojených států. Své pocity a zážitky mi líčily těmito slovy: „Američtí kluci jsou agresivní, mluví nadřazeně a mlátí ostatní kluky. Hodné děti to v USA mají těžké.“

„Vyrůstal jsem s dětmi na Nové Guineji a jako první odlišná věc na amerických dětech mě zarazilo, že děti jdou po škole domů, zavřou dveře, hrají videohry a odcházejí z domu, zase teprve když jdou do školy. Na Nové Guineji jsou děti pořád venku mimo dům a hrají si s ostatními.“

„Africké děti jsou neustále s nějakými lidmi. My děti jsme chodily dovnitř se jenom vyspat. Mohly jsme zajít do jakéhokoliv domu a věděly jsme, že tam budeme vítáni. Ale americké děti nejsou často s jinými dětmi. A dnes, když existují videohry, je problém s tím, že děti zůstávají doma a hrají si samy, ještě horší než za mého mládí, kdy byla k dispozici jen televize, videohry ne.“

„Tam na Filipínách děti říkají všem dospělým ‚teto‘ a ‚strejdo‘. Můžeme do kteréhokoliv domu ve vesnici. Když je čas oběda, jíme v domě kohokoliv, kde zrovna v té době jsme, společně s ostatními dětmi.“

„Americké děti jsou méně společenské než novoguinejské děti. Na Nové Guineji jsem zvyklý se na každého usmát, každého pozdravit, začít si povídat s tím, kdo projde kolem. Ale americké děti kolem sebe chodí, jako by byly cizinci, nezačnou si povídat, neřeknou si ahoj. Když se usměju a řeknu ahoj, tak odpoví, ale samy by nezačaly.“

„V USA musí někdo lidi bavit – nedovedou se pobavit sami.“

„V Africe když něco potřebujete, uděláte si to sám, protože víte, jak se to vyrobí a jak to funguje. V USA když něco potřebujete, jdete si to koupit a nevíte, jak se to dá udělat.“

„Americké děti jsou méně kreativní než novoguinejské děti, protože všechno dostanou hotové (viz obrazové přílohy 17 a 18). Když na Nové Guineji uvidíte letadlo a chcete si vyrobit jeho model, vyrobíte si ho sami, ze dřeva nebo klacíků. Pak s tím letadýlkem hrajete hry, děláte, že létá a vydává zvuky. S bratrem jsme s takovými modely, vyrobenými doma, přesně napodobovali let letadel. Ale americké děti dostanou hotové letadlo, hračku, a nedovedou let letadla napodobit vůbec.“

„V Africe se o věci dělíte. Třeba když jsem chodil do školy, dostal jsem červenou gumovou duši z pneumatiky. Guma byla hrozně cenná, protože se z ní dělaly praky. Dlouho jsem se s ostatními dětmi dělil o kousky své drahocenné červené duše, aby si mohly dělat praky. Ale v USA když dostanete něco cenného, necháte si to pro sebe, s nikým se nedělíte. A kromě toho by nikdo v USA nevěděl, co by se dalo udělat s duší z kola.“

„Nejvíc jsem si po přestěhování z Nové Guineje do USA musel zvykat na to, že nemám takovou volnost. Na Nové Guineji mají děti mnohem více volnosti. V USA jsem například nesměl lézt na stromy. Na Nové Guineji jsem vždycky šplhal na stromy a pořád mě to baví. Když jsme se s bratrem vrátili do Kalifornie a přestěhovali se do našeho tamního domu, hned jsme vyšplhali na strom na zahradě a postavili si ve větvích domeček; ostatním to připadalo divné. V USA je tolik pravidel a zákazů, protože se každý bojí, že ho někdo bude žalovat. A tak děti nemají možnost samy něco zkoumat. Bazén musí být zabezpečený, aby náhodou nedošlo k úrazu a majitel nebyl popotahován. Většina Novoguinejců nemá bazény, ale ani u řek, ke kterým jsme chodili, nebyly nápisy „Skákání do vody na vlastní nebezpečí“, protože to je přece jasné. Proč bych skákal do vody, pokud nejsem připraven nést následky? V USA se odebrala zodpovědnost z osobního jednání a nahradila ji zodpovědnost majitele pozemku nebo stavitele domu. Většina Američanů chce v případě, že se něco stane, někoho obvinit – a hlavně ne sebe. Na Nové Guineji jsem si mohl kreativně hrát a volně zkoumat okolí a přírodu, samozřejmě s nutným prvkem rizika, ale toto riziko jsme měli pod kontrolou. V průměrném americkém dětství se takováto kontrolovaná rizika vůbec nevyskytují. Zažil jsem výchovu s maximem volnosti, pro Američany by něco takového bylo nemyslitelné.“

„Tady v USA je člověk frustrován, protože je pod neustálým tlakem, aby pracoval. Když si odpoledne sednete a vychutnáváte si šálek kávy, měli byste se cítit provinile, že právě marníte příležitost vydělat nějaké peníze. Ale jestli patříte k lidem, kteří místo aby si vychutnali šálek kávy, vydělávají peníze, tak ty peníze vydělané navíc stejně neušetříte, prostě jen budete žít nákladnější život, který vás bude nutit pracovat stále víc. Lidé v USA z velké míry ztratili schopnost najít rovnováhu mezi prací a relaxací nebo hrou. Na Nové Guineji se obchody v poledne zavírají a otevřou se zase až pozdě odpoledne. To je mimořádně neamerické.“

„V USA jsem byl šokován, že moji vrstevníci neznali nějaké morální meze svého chování. Ve společnosti tak pluralistické, jako je Amerika, existuje jen malý prostor k tomu, aby si člověk stál za tím, co považuje za pravdivé a správné. Na Nové Guineji je pravda sice také různě kulturně interpretována a aplikována, ale alespoň se uznává, že existuje a že ji lze zjistit.“

„Děti tady v USA a možná i Američané obecně jsou posedlí novými věcmi. Při našem posledním návratu do Kalifornie jsme byli ohromeni, kolik nových věcí typu ‚tohle musíš mít‘ se zase objevilo – tentokrát to byly velké ploché plazmové televizní obrazovky. Co to bude za dalších šest měsíců?“

„Každý v USA je uzavřený do své vlastní těsné krabice. Afričtí mladí lidé, které znám, se intenzivně zajímají o to, co se děje v jiných částech světa, a dobře se orientují v zeměpise. K našim hrám patřilo to, že jsme se navzájem zkoušeli, kde leží různé země, nebo ze jmen světových státníků a slavných sportovců. Všichni pochopitelně znali jména keňských národních fotbalových mistrů a běžců na dlouhé tratě, ale stejně dobře znali i americké, britské, německé a brazilské sportovní hvězdy. Slyšeli o filmu Osamělý jezdec, basketbalistovi Wiltu Chamberlainovi nebo boxerovi Muhammadu Alim a pořád se mě ptali, jaký je život v USA. Když jsem poprvé přijel do USA, myslel jsem, že se mě budou ptát na život v Africe, ale brzy jsem zjistil, že jen velmi málo lidí se zajímá o něco jiného, než co přímo ovlivňuje jejich každodenní život. Způsob života, zvyky a události kdekoliv jinde ve světě je nezajímaly, a tak jsem se naučil o Africe nemluvit. Mnoho lidí v Americe dokázalo spoustu skvělých věcí, ale co se týče znalosti a pochopení zbytku světa, jsou na tom bídně. Zdá se, že jim vyhovuje, když jsou zavření mezi zdmi své pečlivě vybudované selektivní ignorance.“

Celý text ukázky v pdf.

překlad ©  Eva Nevrlá
ukázka z knihy Svět, který skončil včera
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2439x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce