Kundera, Milan: La fête de l’insignifiance

Kundera, Milan
La fête de l’insignifiance

recenze beletrie zahraniční

Když se člověk chystá číst nejnovější Kunderův román, neubrání se jistému očekávání. Ať už jsou to očekávání plynoucí z četby jeho předchozích románů, nebo jednoduše z toho, že jde o světově proslulého a uznávaného autora, téměř „klasika“.

Milan Kundera: La fête de l’insignifiance. Gallimard, Paris, 2014, 142 s.

Když se člověk chystá číst nejnovější Kunderův román, neubrání se jistému očekávání. Ať už jsou to očekávání plynoucí z četby jeho předchozích románů, nebo jednoduše z toho, že jde o světově proslulého a uznávaného autora, téměř „klasika“.

Román La fête de l'insignifiance všechna tato očekávání lehce splní. Kniha je tradičně rozdělena do sedmi částí. V nich autor postupně předkládá témata, myšlenky a otázky – v každé další části nacházíme variace na tytéž myšlenky z části předchozí – aby nakonec mohly vyznít ve své úplnosti. Vypravěč postupně představuje své hrdiny a nechává je diskutovat o otázkách, jež jim sám vnukl. Čtenáři pak zprostředkovává jejich úvahy, aby měl sám možnost nad nimi přemýšlet a najít v nich to, co sám chce.

Někdo by snad mohl tento román číst jako absurdní drama, kde nic nemá smysl, kde si autor se čtenářem jen hraje a ani jediné slovo nemyslí vážně. Oslava bezvýznamnosti. Za bezvýznamností se však skrývá mnoho a román vypovídá mnohé o dnešním světě.

Sledujeme D'Ardelovo potěšení z toho, jak se vidí v očích druhých. Skryté potěšení z utrpení, smyšlené vážné nemoci, která mu dodává na zajímavosti.

Zjišťujeme, že jsme všichni uvězněni v době, ve které jsme se narodili. Každý máme jiné znalosti, díváme se na svět jinak – a tak jsme odsouzeni k samotě, nikdy si nemůžeme porozumět.

Obklopuje nás iluze individualismu, ale všude vládne uniformita, jejímž symbolem se stal pupík – něco, co máme všichni společné.

Horlivě bojujeme za lidská práva, ale nikdy člověku nemůžeme dát to nejdůležitější právo, a to právo rozhodnout se, v jaké době, v jaké zemi a zdali vůbec se chce narodit.

A v dnešní „vážné“ době již neumíme žertovat. Zapomněli jsme se smát bezvýznamnosti a absurdnosti, která nás obklopuje. Tak jako se Kunderou stvořený Stalin baví nad absurdností toho, že nechal přejmenovat město, v němž celý život strávil Immanuel Kant, po tak bezvýznamném člověku, jako byl Kalinin, a tak tyto dvě osoby navždy spojil dohromady.

Tak objevujeme hodnotu bezvýznamnosti, protože bezvýznamnost je podstatou existence. Bezvýznamnost je klíčem k dobré náladě, smát se bezvýznamným věcem znamená mít vždy dobrou náladu. A jedině díky dobré náladě můžeme pohlížet na nekonečnou lidskou hloupost a vysmívat se jí.

Bezvýznamnost je všude kolem nás a my ji už ani nevnímáme. Být bezvýznamný však znamená také být svobodný. Je to osvěžující ve světě, kde se všichni zabývají jen „vážnými“ věcmi. Je to osvobozující.

© Anna Skoumalová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 177 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Rico , 09.07.2014 14:23
Kundera, Milan: La fête de l’insignifiance
Kromě všech ostatních, Vámi v ve Vaší recenzi uváděných milých překvapení, například druhu, že „Když se člověk chystá číst nejnovější Kunderův román, neubrání se jistému očekávání“; alespoň nyní zvěděl proč že já, řeknu - u každého Kunderova nového románu – já pokaždé měl takový až divným vám pocit;... jakýsi až dojem to byl, neustálě míval jako nutkání k defenzívě, nuž díky, never more očekávání; takže, mé radosti vyjma, ale co mne – doslova – zcela nadobro rozradostnilo, je nález: jak Barbora Klementová, tak i Vy, Anno Skoumalová, upozorňujete na libost a vstřícnost autora Kundery, a to shodně, a to navíc takto: Formulář dva (29.6.2014, La fete de l’insignifiance, A.S.) Vypravěč ergo Kundera aka román: „Čtenáři pak zprostředkovává jejich úvahy, aby měl sám možnost nad nimi přemýšlet a najít v nich to, co sám chce.“ Velmi mne potěšilo, jak jsou román a Kundera tolerantní; napsala jste a uvedla: „Čtenáři si může myslet, , co sám chce“ Formulář dva (16.6.2012, L’ignorance, B.K.) Autor aka Kundera ergo Román aka Jeho eseje: „Čtenáře tedy nutí přemýšlet spolu s autorem, a pokud nebude spoluúčastníkem autorových reflexí, bude pro něj zřejmě četba přinejmenším neplnohodnotná.“ Což vedlo rovněž k velké radosti z mé strany, neb Barbora Klementová klidně taky mohla napsat: „Když čtenář reflexe nepochopí, pak je čtenář blbec!“. Radost, Uspokojení, Potěšení; slovem RUP!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 4153x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce