Kundera, Milan: La fête de l’insignifiance (1)

Kundera, Milan
La fête de l’insignifiance (1)

recenze beletrie zahraniční

Když se člověk chystá číst nejnovější Kunderův román, neubrání se jistému očekávání. Ať už jsou to očekávání plynoucí z četby jeho předchozích románů, nebo jednoduše z toho, že jde o světově proslulého a uznávaného autora, téměř „klasika“.

Milan Kundera: La fête de l’insignifiance. Gallimard, Paris, 2014, 142 s.

Když se člověk chystá číst nejnovější Kunderův román, neubrání se jistému očekávání. Ať už jsou to očekávání plynoucí z četby jeho předchozích románů, nebo jednoduše z toho, že jde o světově proslulého a uznávaného autora, téměř „klasika“.

Román La fête de l'insignifiance všechna tato očekávání lehce splní. Kniha je tradičně rozdělena do sedmi částí. V nich autor postupně předkládá témata, myšlenky a otázky – v každé další části nacházíme variace na tytéž myšlenky z části předchozí – aby nakonec mohly vyznít ve své úplnosti. Vypravěč postupně představuje své hrdiny a nechává je diskutovat o otázkách, jež jim sám vnukl. Čtenáři pak zprostředkovává jejich úvahy, aby měl sám možnost nad nimi přemýšlet a najít v nich to, co sám chce.

Někdo by snad mohl tento román číst jako absurdní drama, kde nic nemá smysl, kde si autor se čtenářem jen hraje a ani jediné slovo nemyslí vážně. Oslava bezvýznamnosti. Za bezvýznamností se však skrývá mnoho a román vypovídá mnohé o dnešním světě.

Sledujeme D'Ardelovo potěšení z toho, jak se vidí v očích druhých. Skryté potěšení z utrpení, smyšlené vážné nemoci, která mu dodává na zajímavosti.

Zjišťujeme, že jsme všichni uvězněni v době, ve které jsme se narodili. Každý máme jiné znalosti, díváme se na svět jinak – a tak jsme odsouzeni k samotě, nikdy si nemůžeme porozumět.

Obklopuje nás iluze individualismu, ale všude vládne uniformita, jejímž symbolem se stal pupík – něco, co máme všichni společné.

Horlivě bojujeme za lidská práva, ale nikdy člověku nemůžeme dát to nejdůležitější právo, a to právo rozhodnout se, v jaké době, v jaké zemi a zdali vůbec se chce narodit.

A v dnešní „vážné“ době již neumíme žertovat. Zapomněli jsme se smát bezvýznamnosti a absurdnosti, která nás obklopuje. Tak jako se Kunderou stvořený Stalin baví nad absurdností toho, že nechal přejmenovat město, v němž celý život strávil Immanuel Kant, po tak bezvýznamném člověku, jako byl Kalinin, a tak tyto dvě osoby navždy spojil dohromady.

Tak objevujeme hodnotu bezvýznamnosti, protože bezvýznamnost je podstatou existence. Bezvýznamnost je klíčem k dobré náladě, smát se bezvýznamným věcem znamená mít vždy dobrou náladu. A jedině díky dobré náladě můžeme pohlížet na nekonečnou lidskou hloupost a vysmívat se jí.

Bezvýznamnost je všude kolem nás a my ji už ani nevnímáme. Být bezvýznamný však znamená také být svobodný. Je to osvěžující ve světě, kde se všichni zabývají jen „vážnými“ věcmi. Je to osvobozující.

© Anna Skoumalová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 173 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Rico , 09.07.2014 14:23
Kundera, Milan: La fête de l’insignifiance (1)
Kromě všech ostatních, Vámi v ve Vaší recenzi uváděných milých překvapení, například druhu, že „Když se člověk chystá číst nejnovější Kunderův román, neubrání se jistému očekávání“; alespoň nyní zvěděl proč že já, řeknu - u každého Kunderova nového románu – já pokaždé měl takový až divným vám pocit;... jakýsi až dojem to byl, neustálě míval jako nutkání k defenzívě, nuž díky, never more očekávání; takže, mé radosti vyjma, ale co mne – doslova – zcela nadobro rozradostnilo, je nález: jak Barbora Klementová, tak i Vy, Anno Skoumalová, upozorňujete na libost a vstřícnost autora Kundery, a to shodně, a to navíc takto: Formulář dva (29.6.2014, La fete de l’insignifiance, A.S.) Vypravěč ergo Kundera aka román: „Čtenáři pak zprostředkovává jejich úvahy, aby měl sám možnost nad nimi přemýšlet a najít v nich to, co sám chce.“ Velmi mne potěšilo, jak jsou román a Kundera tolerantní; napsala jste a uvedla: „Čtenáři si může myslet, , co sám chce“ Formulář dva (16.6.2012, L’ignorance, B.K.) Autor aka Kundera ergo Román aka Jeho eseje: „Čtenáře tedy nutí přemýšlet spolu s autorem, a pokud nebude spoluúčastníkem autorových reflexí, bude pro něj zřejmě četba přinejmenším neplnohodnotná.“ Což vedlo rovněž k velké radosti z mé strany, neb Barbora Klementová klidně taky mohla napsat: „Když čtenář reflexe nepochopí, pak je čtenář blbec!“. Radost, Uspokojení, Potěšení; slovem RUP!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 3297x

katalogy

Inzerce