Kundera, Milan: La fête de l’insignifiance (2)

Kundera, Milan
La fête de l’insignifiance (2)

recenze beletrie zahraniční

Ač je nová Kunderova kniha „bezvýznamná“ a ač ji u nás prakticky nikdo nečetl, překvapivě vyvolala v českém prostředí změnu většinového diskursu: o Milanu Kunderovi se najednou začalo psát i smířlivě.

Význam bezvýznamnosti
Milan Kundera
: La fête de l’insignifiance, Gallimard, Paris, 2014, 142 s.

Nejnovější kniha Milana Kundery byla i u nás slavná, ještě než vůbec vyšla francouzsky. Jako další své romány z poslední doby ji totiž Kundera napsal sice francouzsky, ale vydal nejprve ještě v jiné zemi, tentokrát v Itálii. Francouzské uvedení na trh doprovázelo pár oslavných recenzí od Kunderových obdivovatelů a přátel v prestižních francouzských periodicích. U nás se o knize mluví i píše, ačkoli ani italsky, ani francouzsky si ji skoro nikdo nepřečetl. A v češtině pravděpodobně hned tak k mání nebude už vůbec. Ač nečtená a ač „bezvýznamná“ (vycházíme-li jen z jejího názvu), nová Kunderova kniha v českém prostředí vyvolala změnu většinového diskursu: o jejím autorovi se najednou začalo psát smířlivě. Ozvali se stateční, kteří pranýřují předešlé negativní české ohlasy spisovatelova díla (zčistajasna objevně vykládané jako čecháčkovsky závistivé, zbytečně ponižující dílo světového velikána, jemuž rozumějí a jehož ctí všichni kromě jeho krajanů), a zejména onen pohoršlivý výklad jakési zprávy vykládané v Čechách zjednodušeně jednostranně jako udání. Přestože Kunderovi vyšla nová kniha, píše se u nás vlastně víc o aurovi než o konkrétním díle.

Milan Kundera je ještě nápadněji než jiní autoři obětí předsudků a fám – ať kladných, či záporných, vycházejících nikoli z pečlivé četby a reflexe díla, ale čistě z toho, co se povídá, co se hodí a co se nosí o velkém autorovi říkat. Asi i proto si Kundera o to, co si vskrytu jistě přeje každý autor, říká zcela otevřeně. Ve Francii všichni vědí, a všichni to bez problému přijali, že za autora mluví hlavně jeho dílo. A pokud to někomu jasné není anebo tomu nechce věřit, tak právě pro tyhle jelimánky to Milan Kundera nejen hlásá, ale vehementně křičí do světa. Zcela souhrnně a jednoznačně tento jeho nárok formulovalo prestižní vydání dvousvazkového Díla v edici Plejáda nakladatelství Gallimard, jehož podobu dokázal Kundera dosti nestandardně ovlivnit, až by se dalo říct zmanipulovat, podle své tvrdohlavé představy. Jakkoli se může zdát zvláštní, že oba svazky „edice nesmrtelných“ vyšly ještě za autorova života, a to ještě v podobě, již si sám spisovatel vymínil, je nutné se zmínit, že přinesly mnoho cenných informací o peripetiích ohlasů a překladů jeho textů. V kontextu všech těch detailů pak už je zcela pochopitelné, proč Kunderovi tolik záleží na tom, kdo a jak má jeho dílo vykládat anebo kdo, jak a za jakých okolností smí jeho texty překládat a vydávat.

A když už se zdály být tyto otázky uzavřeny, když už se zdálo být celé Kunderovo dílo právě vydáním v Plejádě završeno, autor nás letos zaskočil novým plodem svého tvůrčího úsilí. Není ale úplně jasné, zda jde o nedochůdče, trpké pláně, anebo vyzrálé jablko ze stromu poznání.

La fête de l’insignifiance může být v překladu „oslava bezvýznamnosti“, ale i „svátek nevýznamnosti“ – ta dvě plus dvě synonyma jsou takřka zaměnitelná, ale říkají také dvě, či čtyři, zcela jiné věci. A stejně rozmlžené a nejasné je to i s mnoha dalšími aspekty téhle útlé, docela nenápadné, ale vlastně nebezpečné knihy. Nenápadné, protože může být považována jen za malý dovětek k dávno završenému dílu, bezvýznamný text, který autorovi někde zbyl, který mohl drahnou dobu ležet v šuplíku, anebo mohl vzniknout i teď, z dlouhé chvíle, z rozmaru, z touhy napsat něco pěkného nakonec. Anebo knihy nebezpečné, protože ke zdánlivě završenému dílu náhle přináší onen malý dovětek, který má vše předchozí uzavřít hlučnou oslavou, dělovou salvou, jež všechno to předcházející může zbořit a rozprášit, anebo přinejmenším posunout o pořádný kus dál.

Kniha nabízí krátký, zacyklený příběh, iritující tím, jak je jiný, jak je ubohý a banální, jak nepředvídatelně se odvíjí, místy je nejasný či nevěrohodný, ačkoli působí zcela triviálně. Vypadá nelogický a nedotažený, zdá se, že snad byl napsán jedním vrhem a ještě horký odložen a vypuštěn do světa. Anebo ne?

Sedm kapitol je vystavěných tak, že chvíli působí spíš jako náhodné tlachání, nabízející pár absurdních historek a trochu planého meditování, než pochopíme, že tu všechno souvisí se vším a drobné nanicovatosti se skládají v celek – avšak ještě prázdnější a povrchnější. Jistěže úmyslně.

Alain filozofuje o slečnách, co v pařížském létě provokují odhalenými pupíky, Ramon není schopen vystát frontu na výstavu Marca Chagalla a dá přednost poflakování po Lucemburské zahradě, Charles se začetl do Chruščovových pamětí a s potěšením z nich cituje absurdní, hloupé, až přitroublé informace, například o tom, jak Stalin chodil při zasedání politbyra močit na osobní toaletu, čímž dal zbytku osazenstva jedinečnou možnost, aby se mu za zády mohli vysmát netušíce, že on je tajně a s radostí sleduje a jeho jedovatě škodolibá radost tak o stupeň předčí tu jejich. Přibývají další postavy: nezaměstnaný herec Caliban si přivydělává jako číšník na hostinách boháčů a přitom se baví hrou na pákistánského imigranta, což mu přináší dost nevázané legrace, ale jak pozná, může se to i vymstít. Skupinku moderních povrchních požitkářů uzavírají prolhaný hypochondr D’Ardelo, cynický svůdce Quaquelique a samozřejmě vypravěč, jenž tu nečekaně, tu zbytečně vstupuje do textu, neomaleně se připomíná a někdy užitečně, jindy iritujícím způsobem upozorňuje na detaily příběhů či přímo autorské výstavby textu, aby čtenář náhodou něco nepřehlédl...

Má se Kunderova La fête de l’insignifiance číst jako óda na povrchnost, jako zhudebnění banality? Poučení čtenáři si všimli, že text má půdorys fugy. A fuga znamená rychlé tempo, v italštině také útěk, únik či úprk. Ale zejména jde o fugu jako vícehlasou hudební skladbu s přesně daným schématem, v němž následování a únik mají svůj pevný význam. Kundera opět komponuje svůj ne až tak důležitý příběh podle velmi důležité osnovy hudebního tvaru, dokazuje, že text lze modelovat nejen podle významu (co chce autor říct) a formy (jak to říct), ale i harmonie (co se může odehrávat pod ním, a nemusí to hned být dvojsmysl nevyřčených výkladů schovaných mezi řádky, ale také tonalita chrámových varhan, jež správně znějí jen tam, kde architektura nabídla dostačující akustiku: nové a nové významy vznikají už tím, v jakém zaznívají kontextu, nebo naopak ten kontext ještě umocňuje banalitu a bezvýznamnost detailů).

La fête de l’insignifiance, tedy oslava bezvýznamnosti, se dá brát jako nová, moderní varianta flaubertovského snu napsat „román o ničem“. Má tedy být vnímán jako plod touhy sepsat román, který nic neznamená? Proč ale autor touží vytvořit právě takové dílo? A proč je má psát zrovna Kundera? Nejsou snad knihkupectví plná děl bezvýznamných, románů zbytečných a nedůležitých? Musí se Kundera snažit natlačit do těchto řad? Anebo jinak: je to snad umění, napsat bezvýznamný román? Je to umění hodné Kundery, psát nevýznamný text? Proč si v době, jíž kmet Kundera patrně už moc nehoví, staví právě tento autor před sebe výzvu vypořádat se s její povrchností, potažmo ubohostí?

Nebo má naopak čtenáře o to víc vést k přemýšlení, co je a proč je, k čemu nám je román? K čemu nám je román ještě dnes? Chce snad autor názorně ukázat, jak vratká je teorie, že román bez čtenáře není vlastně ničím, že teprve čtením se román stává literárním dílem a že každé to čtení je nové a jedinečné...? Pokud totiž „nic“ je již to, co je čtenáři předloženo, pak je v té slepé uličce zcela ztracen. Poté, co hlásil: autore, já jsem ten důležitý, beze mne tvé dílo neexistuje, teď bude nucen volat: autore, pomoz, to bez tebe je ten text ničím, protože mé čtení nestačí k tomu, aby se z textu stalo literární dílo; ať tenhle text čtu jakkoli, pořád se v něm ztrácím, neumím ho číst, nenacházím se v něm (anebo nacházím se v něm příliš a ubližuje mi to moc).

První dojem z četby je zklamání a zhrzení: vždyť ta kniha je o ničem, číst tuhle knihu, to je ztracený čas! Ale pak ve čtenáři zahlodá otázka... že by přece na tom textu něco bylo? Něco v něm přece musí být! A v tu chvíli se čtenář nejčastěji buď schová za chválu „starého dobrého spisovatele“ (ani to nemusel číst), nebo se tváří záhadně a krčí rameny (jeho starší díla nic nepřekoná), případně mluví o autorově věku (v pětaosmdesáti je i tohle výkon). Je ale ještě ta jiná možnost, to když čtenář sedne vypravěči na lep a začne stavět teorie, co tedy tím dílkem autor zamýšlel. Jak ale uvidíme, nedostaneme se ani tak o moc dál: jestliže ohledávání knihy zvnějšku přineslo otázky, zkoumání její architektury a prosévání obsahu nenabízí o moc víc než další otázky.

Proč knihu otvírá filozofická úvaha o úloze... pupíku (!) v současném světě, v současné erotice, a souhrnně tedy v současném na erotiku vysazeném světě anebo hnedle ve světové globální erotice? Kundera při pohledu na pařížské slečny s odhaleným pupíkem románově mudruje o tom, že jsme vyměnili staré modly (stehna, zadky a poprsí), jež měly své jasné role, za jakési bezpohlavní a beztvaré nic. Ta úvaha je tak okatě nanicovatá, a přesto má půdorys filozofické disputace. A čtenář neví: má se smát? Má předstírat, že rozumí? Má nabídnutou úvahu rozvádět dál? Autor jako zkušený teoretik románu přece ví, že dílo zastarává a jeho význam se stírá s tím, jak se nám vzdaluje v něm popisovaná realita. Proč tedy volí leitmotiv módy odhalující pupík, jež je už v okamžiku vydání textu zastaralá a úplně passé? Nebo je připomenutí zašlého módního výstřelku jen záminka, aby se autor nepřímo navezl do pověstného ve Francii a Paříži snad nejokatěji exponovaného nombrilismu (narcistického egocentrismu), který je zrovna v literatuře přesně tím, co kulturní produkci země galského kohouta oddaluje od možnosti blýsknout se v zahraničí, připomenout si dávno odvátou slávu?

Hned po „pupíku“ se další záhady a otázky jen rojí. Od začátku do konce čtenář bojuje s myšlenkou, zda jím autor s nadhledem pohrdá a dává to najevo tím, že mu předkládá banální blábol, anebo se naopak upřímně shazuje sám, aby mohl svého čtenáře vyzvat k jinému souboji, jiné hře, než jakou text v prvním plánu (ne)nabízí. Proč autor/vypravěč tak explicitně vstupuje do textu, proč má potřebu ujistit se, zda si čtenář všiml toho, co právě zaznělo a na co další kapitola navazuje? Zapomněl Kundera, že jeho čtenář má bohatou průpravu a tyto pradávné postupy dokonale zná, že to, co kdysi působilo jako experiment, je dnes už přežitá banalita? (A když už jsme u banalit, proč právě Kundera, který se do triviálností rád navážel už dávno, otvírá tyto motivy znova, jen mnohem důrazněji?) Anebo si dělá legraci i z těch klasických spisovatelů, které sám analyzoval a vykládal, i z těch dnešních přemoudřelých čtenářů, a chce jim ty osvědčené postupy jen omlátit o hlavu, nacpat jim interpretační berličky do rukou, ještě než se o ně vůbec začali zajímat? Proč je vlastně na zadní straně obálky zdůrazněno, že spisovatele jeho žena a rádkyně varovala: „Radím ti, dej si pozor, nepřátelé se jen třesou“? Není snad i tato citace jen pokračování hry kocoura autora s ubohou myší čtenářem?

Je ta kniha obrazem, kopií našeho světa? Naší povrchnosti, přelétavosti, přetvářky, naší bezvýznamnosti, již se mermomocí snažíme překrýt vytvářením iluze vlastní důležitosti? Světa, v němž překvapit, a stejně i převézt druhého je stále těžší, až si jeden vymýšlí historku o sebevraždě své matky, jež místo aby svůj úmysl dotáhla do konce, stane se vražedkyní, která nebude ani stíhána, ani dostižena, a to ani vlastními výčitkami? Světa, kde muž, aby získal pozornost a (falešný?) soucit, neváhá si vymyslet, že má diagnostikované poslední stadium rakoviny? Tedy světa, kde je člověk pomyslně hnán k tomu, že přechází tabu, maže hranice pověrčivosti či rouhání, jen aby se ujistil o tom, že skutečně žije? V dnešní literární tvorbě dobře pozorujeme, že i romanopisec musí zacházet stále dál, do naturalističtějších popisů sexu, do stále syrovějších obrazů násilností, destruktivních poloh psychiky. Snaží se je Kundera trumfovat absurdností kroků a úvah svých hrdinů?

Ta kniha má mnoho způsobů čtení, z nichž ten nejčastější, povrchní, přinese ten nejkrutější výsledek: pokud jsme Kunderu chtěli zavrhnout, a to z nejrůznějších důvodů (chabý stylista, nepřijatelný misogyn, tvůrce příliš umělých příběhů a světů, už dávno lacině nadbíhající západnímu čtenáři), dal nám touto knihou poslední trumf. A pokud jsme měli jeho psaní rádi, můžeme i tuto knihu povýšit na dobré umění, vrchol románové tvorby. Totiž té tvorby, jak je třeba ji pojmout a servírovat teď a tady. Ale v každém případě je Oslava bezvýznamnosti velké překvapení.

 

© Jovanka Šotolová
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 133 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 4174x

katalogy

štítky k článku

Inzerce