Bargielska, Justyna: Píšeš báseň?

Bargielska, Justyna
Píšeš báseň?

recenze beletrie zahraniční

Ze všech básníků z dosud poslední české antologie polské poezie 12x Polsko (jejímiž editory byla Lucie Zakopalová, překladatelka recenzované knihy, spolu s Grzegorzem Jankowiczem) je u nás Justyna Bargielska jednoznačně nejpopulárnější. V Česku opakovaně vystupovala, často se objevovala v literárních časopisech a je mezi nimi první, jíž vyšel samostatný výbor.

Justyna Bargielska: Píšeš báseň? Přel. Lucie Zakopalová, Protimluv, Ostrava, 2013, 100 s.

Ze všech básníků z dosud poslední české antologie polské poezie 12x Polsko (jejímiž editory byla Lucie Zakopalová, překladatelka recenzované knihy, spolu s Grzegorzem Jankowiczem) je u nás Justyna Bargielska jednoznačně nejpopulárnější. V Česku opakovaně vystupovala, často se objevovala v literárních časopisech a je mezi nimi první, jíž vyšel samostatný výbor (výbor z básní Piotra Macierzyńského se připravuje).

Je přirozené, že se v medailoncích autorů v podobných publikacích koncentruje chvála. V případě polských autorů je však nutno četnost úspěchů brát s rezervou: ve velkém Polsku se vyhlašuje tolik literárních soutěží a ocenění (a to i těch „významných“), že se i průměrný básník může chlubit cenami a nominacemi, které českého čtenáře ohromují. Podobně platí, že je polská nakladatelská scéna natolik velká, že není ničím nebývalým ani vydání sebraných spisů (čímž se často myslí výbor v duchu Borkovcova Vnitrozemí). U Justyny Bargielské je to ale trochu něco jiného: Literární cena Gdyně (jíž je autorka dvojnásobnou laureátkou) patří k úctyhodné špičce a nakladatelství, v nichž Bargielska publikuje (zejména wroclawské Biuro Literackie a poznaňská WBPiCAK), jsou pro dění v polské poezii posledních let klíčová.

Justyna Bargielska v Polsku proslula jako autorka básní i próz. Celková kompozice českého výboru rezignuje na chronologii i na členění dle literárních druhů a pokouší se knihu předvést jako kompaktní, promyšlený celek. Tím dobře postihuje Bargielské rozkročenost mezi tragikou (soubor próz Obsoletky se věnuje ztrátě dítěte) a jakýmsi „žvatláním“ či „blábolením“, mezi „klasickou“ básnickou výbavou v podobě stínové, ptačí nebo květinové motiviky na jedné straně a formálními výboji a slovními hrami na straně druhé. Básně Justyny Bargielské v sobě mají cosi z popěvků šílené Ofélie, cynismu i z konfesní poezie, jejíž polské zástupce český čtenář nachází u Ewy Lipské, Genowefy Jakubowské-Fijałkowské a dalších.

V jednom rozhovoru, na nějž odkazuje i doslov, Bargielska tvrdí, že poezii nepíše, ale spíše ji vyhlíží. Tento příklon k intuitivní, spontánní tvorbě (proti níž se poslední dobou ohrazují tvůrci jak v Polsku, tak u nás) vyvolává otázku, jak je filtr básnického oka Kurta Vonneguta v sukních (jak Bargielskou označil Karol Maliszewski) nastaven. Do jejích textů se totiž vměstná leccos. Jsou značně nesourodé, působí jako hrubě tesané, neupravované. Je pravda, že si skoro nelze představit, že Bargielska na svých textech pracuje, „piluje“ je. Neúprosné „so what“ je pro její báseň stejně přijatelné jako záhadné neúplné „kde ve Varšavě plátky růží a malá barevná peříčka“.

Ve slovních koktejlech (které mimochodem připomínají nedávný debut české básnířky Petry Stré) se zdají být jakousi osnovou momenty, kdy se za rozpustilou tváří, z níž se ale line studivá hrůza, mihnou motivy života. Frekvenční analýza motivů, jak naznačuje Lucie Zakopalová, by nejspíš zdůraznila irisy a holuby. Ty ale mají charakter oblíbených stylizačních lahůdek – zajímavější je, k čemu se vztahují: jsou to pomocníci, kteří umějí vodit na mumraji rozverného osudu a komplikované současnosti. Stejně jako rodina, pro básnířku velmi podstatná. Bargielska ve svých verších neradí, z jejích záznamů se nelze poučit, načerpat moudrost (což je pro značnou část polské poezie typické), zároveň ani nedráždí, neprovokuje k velkým činům. Kniha Píšeš báseň? je poutavým básnířčiným svědectvím o jejím vlastním životě se všemi tragédiemi i podivnostmi.

Srovnáme-li překlady Lucie Zakopalové z časopisů A2 21/2011 a 6/2012, Protimluv 1–2/2012, Souvislosti 1/2012 a z antologie s těmi z výboru (přičemž není pravda, že byla představena již v antologii Mrtvé body, jak se píše v doslovu), dojdeme k zajímavým počtům: z pětapadesáti textů v knize jich je nových sedmadvacet. Zakopalová (spolu s básnířkou Kateřinou Rudčenkovou, která knihu redigovala po jazykové stránce) ovšem udělala ohromný kus práce, a to na jednotlivých překladech, v doslovu, z nějž sálá pečlivost a trpělivost. Překladatelka opravila ryzí překladatelské lapsy, např. „nad rybníkem“ (v knize správně „u rybníka“) či záměnu zimy a noci v básni Ženská nemoc; nepodarky: „Ten strom je nejdále ne k nám vysunutým / bodem nás“ (v knize „Ten strom je naším nejvzdálenějším odvráceným / bodem“). Leckde učesala nesrozumitelné formulace, nově lokalizuje (názvy ulic, píseň Miluji tě, živote vyměnila za „naše“ Zlaté střevíčky), zpřesňuje (výměnou tchořofretky za polotochoře, z „hladkého“ místa na hladině se stalo místo „klidné“) atd. Komplikované texty plné slovních snětí, hříček a vyšinutí (k nimž patří třeba i prózy oblíbené Doroty Masłowské) znamenají pro překladatele výzvu, paradoxně ale poskytují jisté bezpečí: jednoznačné zadání v podobě extrémně stylizovaného slohu je klíčovou indicií v každém rozhodování a argumentem proti případným kritikům. Stylistické nepravosti („mistrovství světa ve zručnostním pojídání pizzy“, detektivka „v měkké obálce“, „přišpendlil mě s pomocí zaklínadel“ se totiž k Bargielské hodí – sama se jich záměrně dopouští –, nehledě na to, zda jsou v těchto konkrétních případech dílem jejím, anebo dílem překladatelky Lucie Zakopalové.

© Michael Alexa

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

38%čtenáři

zhlédnuto 1457x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce