Seghers, Jan: Příliš krásná dívka

Seghers, Jan
Příliš krásná dívka

recenze krimi

První ze série zatím čtyř románových případů německého komisaře Marthalera klade důraz na civilní pojetí. Navzdory původní brutalitě dvou vražd se vyšetřování nese v celkem poklidném tónu, který však Seghers umí rozčeřit překvapeními a zvraty.

Krásná próza s neuspokojivým rozuzlením
Jan Seghers
: Příliš krásná dívka. Přel. Iva Kratochvílová, Host, Brno, 2013, 382 s.

Nakladatelství Host si vydělalo díky tomu, že zde jako první začalo vydávat skandinávské krimiromány. V jejich úspěšném vydávání pokračuje dál, nicméně v posledních letech se sympaticky zaměřuje také na autory ze zemí, které nejsou tak v kursu. Patří mezi ně i detektivky německé, kde se trochu nenápadně dějí docela zajímavé věci a tamní autoři se „chytli“ vlny zájmu o žánr. Některé z nich (Bernhard Schlink, Jan Costin Wagner) známe dobře i u nás, dalšího si Host pěstuje od roku 2011, kdy mu vydal první román Spis Rosenherzová.

Tím autorem je literární publicista a kritik Matthias Altenburg (nar. 1958), který ale píše svou detektivní sérii od roku 2006 pod pseudonymem Jan Seghers. Spis Rosenherzová byl až jeho čtvrtým románem v celkem rychlém (každoročním) sledu, pak se však odmlčel a další detektivka je ohlášena až letos na konec listopadu. Česky jeho série s komisařem Marthalerem vychází nesourodě a nelogicky: asi by se dalo pochopit, že to nakladatel nejprve zkusí s aktuálním (a třeba nejlepším) románem, proč pak ale začátek série Příliš krásná dívka vyšel až jako třetí v pořadí, to přece jen není zcela jasné. Nyní, kdy již jsou česky k dispozici všechny vydané Seghersovy romány, lze je číst v pořadí, v jakém byly vydány, s Příliš krásnou dívkou na začátku. A nebude to špatná volba, byť Příliš krásné dívce by možná prospělo trochu řemeslné zručnosti: zkušenější tvůrce by do knihy vnesl více napětí, zrychlil tempo, někde ubral textu, který je občas příliš doslovný. Zároveň má v sobě Příliš krásná dívka jakousi sympatickou syrovost, neobroušenost, je prosta časté thrillerové machy. Zejména v první polovině románu je navíc znát, že její autor se věnuje také náročnější literatuře: děj je protkán nezvykle působivými popisy (prostředí i pocitů) a metaforami.

I úvodní část, která sleduje příběh tajuplné dívky z titulu knihy, jež se jednou zničehonic zjeví v zapadlé vesnici na německo-francouzském pomezí, slibuje cosi blízkého temné pohádce či antické tragédii. Anebo minimálně podmanivou atmosféru. Tu sice Seghers neudrží, nicméně způsob, jakým pak přibližuje peripetie policejního vyšetřování, má jiné kvality: především důraz na civilní pojetí a psychologii postav. Autor nejprve portrétuje svého hrdinu, komisaře Roberta Marthalera (těžko říct, jestli je tu nějaká souvislost se stejnojmenným švýcarským divadelním režisérem Christophem, sám Altenburg autorsky debutoval divadelní hrou), který sice má některé vlastnosti v detektivním žánru řekněme dosti konvenční až na hranici klišé (žije osaměle po smrti milované manželky, miluje vážnou hudbu), ale rozhodně není žádný pouťový superman, spíše muž velmi přemýšlivý a občas ve vyšetřování nekonvenční.

Zápletka začíná nálezem brutálně ubodaného mladého muže, brzy nato se najde i podobně vyhlížející mrtvola jeho kamaráda. A městem (je jím Frankfurt nad Mohanem) se potuluje dívka, která je mimořádně krásná, ale zároveň sociálně naprosto nedostatečná, v civilizaci se cítí zmatená jako zvířátko. Jako taková vzbuzuje pozornost mnoha mužů a právě zmínění mladíci ji možná potkali také. Případ se samozřejmě komplikuje, objeví se kamarád zavražděných, kterého někteří policisté podezřívají, ale než by do případu vnesl jasno, smete ho mediální hysterie. Seghers se přitom pohybuje přísně v hranicích reality, nic tu není přetažené, přespekulované. Policisté, média, svědci i podezřelí se nechovají samoúčelně vyšinutě, jejich jednání má logiku, kterou určuje jejich povaha či události. Zdá se to samozřejmé, ale v mnoha detektivkách si autoři chování postav až příliš přizpůsobují svým záměrům. Ani Marthaler nedisponuje žádnou velkou intuicí, pokorně studuje důkazy, zpovídá svědky a podezřelé a skládá si obrázek, který čtenář navíc vždy vidí s ním, k triku zatajování se Seghers nesníží. Vyšetřovatel (a ostatně i román jako celek) jako by symbolizoval typickou německou touhu po pořádku a rozvaze, k obojímu se ještě kromě smyslu pro spravedlnost, bez kterého si detektivku nelze představit, přidává také soucit.

V tom zdánlivě poklidném průběhu vyšetřování ale Seghers umí nachystat překvapivé okamžiky a zvraty: přibudou mrtví, i Marthaler je napaden, dojde na konflikt uvnitř policejního sboru, když Marthaler nekompromisně nahlásí příliš agresivní chování jednoho policisty, kterého následně přeřadí na horší místo. Také tahle epizoda, pro děj vlastně nepodstatná, dobře ilustruje povahu hlavního hrdiny: slušně, trochu starosvětsky vychovaného, ale nesmlouvavého, i když jde o drobnosti. Asi největší zádrhel dobře napsaného románu se vyjeví v závěru, když se ukáže, že Seghers zápletku rozuzlí poněkud neuspokojivě. Ne že bychom se nedozvěděli jméno pachatele, ale motivace jeho činů zůstává zamlžená, brutalita jeho vražd je nevěrohodná a i jejich provedení vlastně sporné. Trochu to napravuje smířlivý, cituplný epilog, přesto jisté rozladění v čtenáři zůstane. Zvláště, když si jej předtím Seghers tak podmanil.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 29 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 2185x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce