Glaser, Paul: Tanec s nepřítelem

Glaser, Paul
Tanec s nepřítelem

recenze beletrie zahraniční

Příběh autorovy židovské tety Roosje o nekonvenčních způsobech přežití ve zrůdné době podněcuje k dohledávání bližších informací. Knize by prospělo, kdyby obsahovala doslov historika. Kdo však hledá hlavně silný, poutavý příběh, a přitom na přijatelné jazykové úrovni, přijde si při čtení této knihy rozhodně na své.

Kde končí fakta a začíná fikce?
Paul Glaser: Tanec s nepřítelem. Válečné tajemství mojí rodiny. Přel. Jana Červenková a Lenka Strnadová, Triton, Praha a Kroměříž, 2014, 273 s.

Paul Glaser (1947), rodák z Maastrichtu, má katolickou výchovu, jak je v jižní nizozemské provincii Limburg běžné. Až v dospělém věku narazil občas na náznaky, že by po otci mohl mít židovské kořeny. Otec však o minulosti odmítal mluvit. Ani Paul Glaser svému možnému židovskému původu nepřikládal zvláštní důležitost, a to ani tehdy, když mu katolická babička z matčiny strany domněnku potvrdila. Ukázalo se, že jeho rodiče i otcova starší sestra Roosje se po válce domluvili, že nebudou další generaci tragickou rodinnou historií zatěžovat, a tak i otec konvertoval ke katolictví a o židovských příbuzných v rodině nikdy nepadlo ani slovo. Trvalo čtvrt století, než se Paul Glaser o rodinnou historii, a tím i o pronásledování Židů za německé okupace začal zajímat aktivněji. S překvapením zjistil, že jeho neznámá teta Roosje, o níž předpokládal, že se v mládí provdala za Švéda, se do Švédska dostala až po válce, po letech strávených v koncentračních táborech. Vyhledal ji ve Stockholmu. Po její smrti v roce 2000 se Glaserovi dostal do rukou její bohatý archiv – fotografie i amatérské filmy z předválečných dob, korespondence, ale i po paměti zrekonstruované deníky z válečného období (původní zápisky se nedochovaly). Už dřív získal Glaser náhodou z pozůstalosti staré opuštěné paní svazek dopisů, které jí Roosje posílala z nizozemských táborů Westerbork a Vught. Ukázalo se, že adresátka byla spolumajitelkou penzionu v Naardenu, kde Roosje se svou matkou za války nějakou dobu pod cizím jménem bydlela. V důchodovém věku Glaser tento materiál zpracoval, a tak roku 2010 vyšla knížka, vznikly webové stránky, příběh upoutal pozornost dokumentaristů i divadelníků. Po činorodém životě (Glaser zastával řídící funkce ve zdravotnictví a školství, angažoval se při založení oblastního divadla, galerie či lycea Montessori v provincii Twente, kde žije) napřel energii do nově objeveného příběhu své rodiny, a tak přednáší, poskytuje rozhovory, cestuje po besedách – v listopadu 2014 i v Praze, kde český překlad své knihy představuje osobně.

Roosje Glaserová (1914–2000) je rozhodně nekonvenční osůbka: v devatenácti se po hádce s rodiči ze dne na den nastěhuje ke svému příteli – civilnímu letci. Když po jeho tragické smrti pronikne jako náruživá tanečnice do okruhu učitelů tance a za jednoho z nich se časem provdá, nebere manželskou věrnost až příliš vážně (avšak ve volbě partnerů nemá šťastnou ruku: jak manžel, tak milenec ji později udají). Na druhé straně naplnění svého snu, totiž mít vlastní taneční školu, je ochotná obětovat mnoho: po německé okupaci v květnu 1940 vyvine maximální úsilí, aby se stala členkou tzv. Kulturní komory – Němci zavedené organizace, která měla sdružovat kulturní pracovníky všeho druhu a zaručovat tak, že kdo není k nacistickému režimu loajální, nesmí svou tvůrčí profesi provozovat (Židé se členy stát nesměli – přesto se to Roosje podařilo). Po válce se členství hodnotilo jako druh kolaborace a například objevení pouhé vyplněné přihlášky vyvolalo před pár lety posmrtně rozruch kolem nizozemského literárního velikána W. F. Hermanse.

Když Roosje na základě udání bývalého manžela o své vzkvétající taneční školy přijde, pokračuje v tanečních hodinách ilegálně u rodičů na půdě. Ovšem na žádost frekventantů odděluje hodiny pro židy a křesťany. Roosje prožila první roky života v pohraničním městě Nijmegen a částečně vyrůstala na německé straně, v městě Kleve. Když se v jedenácti letech vrátila do Nijmegenu, byla její nizozemština chabá. A tak za okupace využívá své čisté němčiny a požádá zdvořilého německého důstojníka, aby ji vyfotografoval u tabule s nápisem Židům nepřístupno; pak se s ním a s celou společností nechá zvěčnit na zahrádce restaurace. Že je Židovka, nikdo z nich netuší, protože po zavedení protižidovských opatření Roosje zásadně odmítá nosit hvězdu nebo dodržovat různá omezení a zákazy. Celým svým přístupem k životu je pravým opakem Josefa Roubíčka (Jiří Weil: Život s hvězdou) či Theodora Mundstocka (Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock), kteří pro mnohé české čtenáře možná představují určitý model jednání pod neustálou hrozbou předvolání k transportu. Už jenom rozhodnutí k odchodu do ilegality (Roubíček) je předmětem dlouhých úvah a zvažování morálních aspektů – smí člověk žádat o úkryt s vědomím, že v případě odhalení čeká pomocníky trest smrti? Pro Mundstocka je transport daná, nevyhnutelná věc, a tak si předem do detailů trénuje život v podmínkách, které v táboře předpokládá. Roosje pomoc od nežidovských spoluobčanů nečeká – falešný osobní průkaz (v české verzi knihy „občanský průkaz“, což ale navozuje asociace s poválečným obdobím u nás) si pořídí sama: když si jedna kurzistka zapomene průkaz v tanečních, Roosje jí ho nevrátí. Matce sežene falešné doklady tak, že s použitím vlastního klíče tajně pronikne do bytu své bývalé bytné a „kenkartu“ jí ukradne. V obou případech spoléhá na to, že ženy prostě nahlásí ztrátu a získají nové doklady. Pod cizí identitou pobývá s matkou v penzionu v Naardenu, jehož majitelem je člen nizozemské nacistické strany NSB Henk Coljee s německou manželkou Magdou.

Mladšího bratra Johna (otce Paula Glasera) zachrání Roosje jako nizozemského vojáka v prvních dnech okupace před německým zajetím, když ho z haagského parku, kde vojáci bezradně čekají na další osud, prostě rázně provede kolem německé hlídky, převlékne ho do ženských šatů a pak společně dojedou na kole k rodičům do Brabantska. Se stejnou vynalézavostí připraví otcův útěk z pracovního tábora, z něhož sejde jen proto, že osazenstvo lágru je nečekaně převezeno do tranzitního tábora Westerbork. Později se sama pokusí uprchnout z tábora Vught, ale je chycena a za trest převezena do Osvětimi. Dokonalou němčinu a neohrožené, sebevědomé vystupování uplatní Roosje i na rampě v Osvětimi-Březince, kde jednoho z esesáků prostě osloví. V rozporu se zkušenostmi jiných bývalých vězňů, že podmínkou přežití bylo nijak na sebe neupozorňovat a vyhýbat se i očnímu kontaktu, nepřestává Roosje využívat svůj půvab a ženskou strategii ani v těchto podmínkách – a vychází jí to. Její pud sebezáchovy je mimořádně silný: v každém prostředí okamžitě vyhledává mezi nepřáteli potenciální spojence.

V nizozemském tranzitním táboře Westerbork, kde je uvězněná společně s rodiči (bratr se ukrývá u příbuzných své budoucí ženy na jihu země), se stane sekretářkou a milenkou nizozemského člena vedení tábora, což jí umožní chránit několik měsíců sebe i své rodiče před transportem „na východ“. Podobně jako například rodina Anne Frankové přitom má s matkou status trestance, protože neuposlechly výzvy k transportu do Westerborku a uchýlily se do ilegality: vyreklamovat se z transportu na východ (na úkor jiných, protože předepsaný počet deportovaných bylo třeba do puntíku splnit) bylo pro tuto kategorii vězněných zvlášť obtížné. Její milostný poměr není žádným tajemstvím, Roosje si nechá poslat do tábora svou garderobu včetně kožichu, protože ji šéf bere i na různé večírky. Na rozdíl od většiny ostatních vězňů, kteří jsou odkázáni na nevalnou táborovou stravu a ztrácejí na váze, přibere 7 kg, takže se do některých šatů nevejde. O tom všem píše s naprostou otevřeností zmíněným manželům Coljeeovým, kteří ji ve Westerborku i Vughtu nepřestávají podporovat a na její náklady jí posílají balíčky. Epizoda v Osvětimi, kde Roosje opět naváže milostný poměr s jedním z německých dozorců a jeho prostřednictvím pořádá pro ostatní dozorce taneční hodiny, se stala jakýmsi kadlubem celého příběhu, dala název zahraničním vydáním a objevuje se ve všech anotacích. Přesto Roosje v Osvětimi neunikla lékařským pokusům s vážnými následky (byla sterilizována) a nějakou dobu musela za trest vynášet mrtvé z plynové komory. Cena za přežití byla vysoká. Roosje Glaserová a její život se zkrátka vzpírá jakýmkoliv zavedeným morálním měřítkům a schematickým hodnocením.

Kniha se skládá z pasáží vyprávěných v první osobě tetou Roosje a osobních vstupů Paula Glasera, v nichž líčí své pátrání po rodinné historii a rozebírá své pocity z nově objevené židovské identity. Obsahuje množství fotografií a dalších dokumentů, a tak budí dojem, že jde o literaturu faktu. Až na straně 87 poprvé narazíme na vložené úryvky z Roosjiných deníků, v nichž se některé zážitky z dětství zopakují ještě jednou a jejichž dikce se od předchozích pasáží v ich-formě poněkud liší (a ještě o stupeň bezprostřednější je jazyk jejích dopisů – na jedné straně s germanismy, které navzdory letům prožitým v Nizozemsku potvrzují vliv němčiny z dětství, na druhé straně s barvitými hovorovými prvky: překladem se obojí setřelo). A tak se naskýtá otázka, jak přesně text vznikal: do jaké míry jsou to autentické vzpomínky a jaký autorský podíl na něm má Paul Glaser? Vzhledem k tomu, že jako autor knihy vystupuje on, zdá se, že jde o jeho zpracování. V tom případě by ale bylo přehlednější, kdyby zvolil vyprávění ve třetí osobě, aby se jeho text zřetelně odlišil od autentických úryvků.

V knize se vyskytují některé nesrovnalosti, ale nelze určit, zda jde o omyly tety Roosje, které nechal Paul Glaser bez komentáře, nebo zda je máme přičíst na vrub jemu. Tak například se velmi kriticky komentuje skutečnost, že nizozemská královna Vilemína hned po okupaci uprchla s vládou do Anglie, a to s dodatkem: „je vdaná za Němce, který sympatizuje s národním socialismem a jeho rodina jakbysmet“. Jde tu zřejmě o záměnu s jejím zetěm princem Bernhardem (manžel Hendrik zemřel roku 1934) – avšak podrobnosti o jeho mládí v Německu se začaly proslýchat až dávno po skončení války, kdežto za okupace se v Londýně angažoval v organizaci nizozemského odboje. Zdá se, že autor tu vkládá tetě Roosje do úst něco, co ve 40. letech 20. století stěží mohla vědět. (Mimochodem v překladu by bylo lepší používat v tomto kontextu termín nacionální socialismus nebo nacismus, aby se předešlo záměně s naší stranou národně socialistickou, s Miladou Horákovou apod.) Jinde se mluví o zvlášť krutých dozorkyních „z německy mluvící části Ukrajiny“ – jestliže ta formulace pochází od tety Roosje, zasloužila by autorovu korigující nebo vysvětlující poznámku (ale podobnou nonšalanci projevuje autor formulací, že dávní předkové Glaserů pocházeli „z německy mluvící části Čech“, čímž se myslí Praha 18. století). Autorova touha vyprávět především poutavě, třeba i na úkor historické věrnosti, zachází tak daleko, že – jak vyplývá z poznámky v závěru knihy – v případech, kdy Roosje jména určitých aktérů neuvádí, si je vymýšlí sám. Píše tedy vlastně životopisný román? O tom by svědčilo i autorovo konstatování (s. 159), že z Roosjiných dopisů nelze vyčíst, proč byla 12. 9. 1943 převezena z tábora Vught do Westerborku a odtud do Osvětimi, když přitom na straně 152 ústy tety Roosje uvádí přímou souvislost s jejím pokusem o útěk. Je tedy celá epizoda s dobrodružným útěkem z Vughtu pod hromadou šatstva na korbě dodávky autorova fantazie? Dokumentární hodnota vzpomínek Roosje Glaserové (byť nejde o autentický deník psaný za války, což je v očích historiků nejhodnotnější pramen, nýbrž o poválečnou rekonstrukci) se tím značně narušuje.

Také Roosjiny dopisy (v přepisu do současného nizozemského pravopisu dostupné na www.tante-roosje.com ) je třeba číst s vědomím, že fakta nemusí být vždy přesná. Prostřednictvím manželů Coljeeových vyhrožuje Roosje písemně Keesovi, svému bývalému milenci-udavači, udáním u německé bezpečnostní služby (SD), takže je možné, že postavení a moc svého westerborského (v překladu se ostatně používá nesprávný tvar „westerborkský“) šéfa a milence úmyslně zveličuje. Poměry v táboře Westerbork jsou podrobně probádané, a tak by bylo žádoucí, aby se ke spolehlivosti jejích údajů vyjádřil odborník. Na s. 253 autor o zařazení Roosjina ochránce Jorga de Haana např. píše, že to „byl Nizozemec, zastával postavení nejvyššího představitele Sicherheitsdienst ve Westerborku a vedl Abteilung Jüdische Auswanderung (Oddělení pro vystěhování Židů)“: je tento Jorg de Haan (na výše zmíněném webu Glaser z nejasných důvodů uvádí příjmení „Mulner“ s poznámkou, že je to fiktivní jméno – přitom v dopisech tety Roosje na stejném webu se o něm píše jako o „de Haanovi“) totožný s J. M. S. J. Haanem? (Příjmení Haan a de Haan nejsou v nizozemštině zaměnitelná, což však neznamená, že by k podobným záměnám v použití „de“, „van“, „van der“ apod. nedocházelo.) Haan byl zástupce velitele Westerborku, jímž byl od roku 1940 demobilizovaný kapitán nizozemské armády v záloze Jacques Schol, který tábor – tehdy ještě v kompetenci nizozemského ministerstva spravedlnosti určený k ubytování židovských uprchlíků z Německa – vedl do července 1942. Pak velení převzala německá SD a z Westerborku se stal tranzitní tábor pro shromažďování nizozemských Židů před transportem do vyhlazovacích táborů na východě (do jisté míry srovnatelný s Terezínem). Zachovala se i fotografie Haana s manželkou a novorozeným synem, kterou rozesílali z Westerborku jako poděkování za blahopřání k narození dítěte (lze si ji prohlédnout na internetu). Schol i Haan ve Westerborku působili ještě i pod německým velením do ledna 1943, kdy je německý velitel Albert Gemmeker funkcí zbavil. Trpěl by obersturmführer Gemmeker (velitel Westerborku od 12. 10. 1942) tři měsíce mezi svými nizozemskými podřízenými někoho, kdo by měl v rámci SD vyšší funkci než on? (Nebo snad hodnost? Co vlastně znamená formulace „postavení nejvyššího představitele SD“?) Na tyto otázky kniha bohužel neodpovídá.

Vzhledem k tomu, že se autor se svou neznámou tetou setkal v souvislosti s válečnou historií jen jednou (strávil s ní několik hodin v jejím stockholmském bytě) a živější kontakty s ní rodina zřejmě nenavázala, protože švédské úřady vypátraly v roce 2000 nizozemské příbuzenstvo až dva měsíce po její smrti, nelze se ubránit otázce, co by této publikaci, a zejména rozhodnutí sotva známého synovce vtělit se do své hrdinky a vypisovat i různé intimní stránky jejího života v první osobě, řekla sama Roosje Glaserová.

Také určité nepřesnosti nebo nesrovnalosti v překladu místy zamlžují původní význam. A tak se o Keesovi, Roosjině milenci-udavači, píše, že byl svého času „napojen na Ausländische Hitler Jugend“. Prosvítá tu nizozemská vazba „verbonden aan“, která však má význam příslušnosti k něčemu, v tomto případě regulérního členství v hitlerjugend (Niz.-č. slovník uvádí: „být u...“). Když si v dopise z Westerborku Roosje hovorovým tónem pochvaluje, že z balíčku jí zvlášť cigarety přišly ukrutně k chuti („vooral de cigaretten waren crimineel“), čteme v překladu: „poslat cigarety bylo obzvláště troufalé“. Když Roosje v dopise líčí, co s matkou zažily po zatčení – ve věznici je nacpali do malé cely, kde se už tísnilo devět žen, takže Roosje s matkou byla desátá a jedenáctá obyvatelka –, čteme v českém překladu: „K našemu velkému překvapení nás, tedy přesněji každou desátou a jedenáctou v řadě, namačkali do prádelny“ (slovo „washok“, doslova skutečně „prádelna“, se tu možná používá spíš ironicky, v přeneseném významu, s důrazem na prvek „hok“, tedy malý prostor). Zmatek působí slovo „nichtje“, protože česky znamená jak neteř, tak sestřenici. Roosje v Osvětimi-Březince nemůže mezi těly v plynové komoře objevit svou „neteř“, protože její jediná neteř (mladší sestra Paula Glasera) se narodila až po válce. Přehlédnutím (zkratka „mej.“ – slečna) se z nevěsty Roosjina bratra (pozdější autorovy matky) stala „paní Elisabeth“. Názvy nizozemských měst zní Culemborg a Soestdijk (nikoliv Culenborg, Soesdijk), známá nizozemská značka letadel je Fokker, takže Wim, Roosjina první láska, nelétal „pro KLM s fokkersem“. Z kufru, který si Roosje vzala do Westerborku, jí nezmizel „zvoneček“, ale hodinky („klokje“). A podobných nepozorností by se našlo víc.

S ohledem na to, že autor klade v knize velký důraz na podíl běžných nizozemských občanů na pronásledování Židů, by v překladu mělo být zřetelněji vyjádřeno, kdy se mluví o nizozemských institucích: „marechaussee“, nizozemská vojenská policie, která však za německé okupace spadala pod četnictvo, se v překladu vyskytuje jako „vojenská policie/hlídka“ bez bližšího určení (jde o ostrahu Westerborku – srovnejme si to se situací v Terezíně, kde ostrahu zajišťovali protektorátní četníci; mimochodem i v jiných bodech byla organizace obou tranzitních táborů obdobná: minimální počet německých esesmanů, zato židovská samospráva a pořádková služba, která se starala o provoz tábora od registrace nově příchozích po jejich spořádaný nástup do vlaku).

K tomuto aspektu knihy, tedy jakési obžalobě Nizozemců a Nizozemska za chování k židovským spoluobčanům za války i po ní, je třeba dodat, že to je téma, které nizozemští historikové zpracovávají už léta a stává se pravidelně – většinou v souvislosti s publikací další knihy – předmětem veřejné debaty. Paul Glaser se silně opírá o knihu Grijs verleden (Šedá minulost) historika Chrise van der Heijdena z roku 2001, která svého času vzbudila rozruch pro zvlášť skeptický pohled na míru občanské statečnosti za německé okupace. Nicméně už v roce 1995 přednesla tehdejší nizozemská královna Beatrix v izraelském parlamentu a o pár měsíců později k výročí osvobození Nizozemska projev, v němž korigovala dosavadní převážně příznivý obraz Nizozemců za války a relativizovala míru občanského odporu proti deportacím. Takové oficiální vyjádření hlavy státu je samozřejmě vždy výsledkem předchozího dlouholetého historického bádání. V roce 2012 přišel historik Bart van der Boom s knihou Wij weten niets van hun lot (O jejich osudu nic nevíme), založenou na 169 válečných denících Nizozemců nejrůznějšího původu a postavení, v níž se autor snaží van der Heijdenův pohled vyvážit a odstínit. To jsou jen dva tituly z celé plejády. Odborná debata na toto téma mezi dvěma nizozemskými historickými směry neutuchá. Formulace z Glaserovy knihy, že „v žádné sousední zemi nebylo zavražděno tolik lidí jako v Nizozemsku“ (s. 224), může vést v zahraničních vydáních ke zkresleným závěrům. Autor má na mysli, že zhruba 75 procent židovských obyvatel Nizozemska válku nepřežilo (ovšem naprostá většina z nich nebyla samozřejmě zavražděna v Nizozemsku, nýbrž v nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborech). V rámci západní Evropy je to nejvyšší procento, ale porovnejme si to s údaji o protektorátu: ze 118 000 Židů stačilo 26 000 do roku 1941 emigrovat, většina ostatních byla odvlečena do koncentračních táborů, kde bylo zavražděno na 80 000 lidí. Také líčení poválečné situace by v nás mělo vzbudit zájem o to, s jakým přijetím se setkávali po návratu z koncentračních táborů čeští Židé.

Jak je vidět, kniha podněcuje k dohledávání dalších a dalších informací, což je jistě záslužné. Přesto by jí prospělo (a zejména v zahraničních vydáních), kdyby obsahovala fundovaný doslov některého nizozemského historika, který by příběh uvedl do širšího kontextu a vyjádřil se k jeho dokumentární hodnotě. Autorova stylizace v podobě ich-formy tuto potřebu ještě umocňuje. Kdo však hledá hlavně silný, poutavý příběh, a přitom na přijatelné jazykové úrovni, přijde si při čtení této knihy rozhodně na své.

Internetové odkazy:
Webové stránky o tetě Roosje (také v angl.) 
Trailer knihy
Rozhovor s autorem (v niz.)   

© Magda de Bruin Hüblová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jan lukavec, 16.11.2014 16:44
Glaser, Paul: Tanec s nepřítelem
Jak už z recenze vyplývá, autor není ke svým spoluobčanům nijak zvlášť vlídný. S velkou hořkostí líčí chování Nizozemců k navrátivším se Židům; tvrdí, že po válce byl tamní antisemitismus horší než před válkou, a stěžuje si také, že se zatím žádná nizozemská vláda neomluvila za postoj, který vedoucí... politici země po roce 1945 k Židům zaujali. Z tohoto hlediska může tedy působit (alespoň z hlediska nezasvěcence) překvapivě, že její překlad do češtiny (i do dalších jazyků) získal oficiální podporu Nizozemského literárního fondu a že do Prahy Glaser přijel jako host Sdružení pro nizozemskou a vlámskou kulturu NE-BE o. s. za finančního přispění Velvyslanectví Nizozemského království (pro úplnost dodejme, že na české straně se pak na prezentaci knihy podílel nakladatel a další instituce). Plyne z toho potenciální ponaučení, že jako „národní zájem“ někdo může vnímat i otevřenost k vlastním traumatům z minulosti a snahu se s nimi vypořádat. Za zmínku snad ještě stojí, že jako úvodní motto spisovatel uvádí legendu o labutím rytíři, který se šťastně ožení, ale svoji ženu varuje, že nesmí nikdy poznat jeho pravé jméno (a s ní jeho ptačí identitu). A stejně jako třeba u bájné Meluzíny, i v tomto případě je nakonec zákaz překročen a partnerka hrdiny způsobuje neštěstí. Metafora labutě a hlavně tajného jména pak prochází v různých obměnách celou knihou: tentokrát je to právě židovské jméno (a totožnost), které se hrdinka snaží neúspěšně skrývat. A stejně jako v oné legendě, i v tomto příběhu jsou to několikrát bývalí partneři hlavní postavy, kteří stojí za jejími potížemi, jež málem vedou k její smrti.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 2809x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce