Žantovský, Michael: Havel

Žantovský, Michael
Havel

ukázka historie

Na domácí frontě bylo pro prezidenta paradoxně daleko těžší být slyšen. Když příležitostně vyjádřil – třebas velice mírně – nějaký názor, který nebyl zcela v souladu s názorem vlády, pobouření poslanci a vládě nakloněné sdělovací prostředky mu nepříliš jemně připomínali, že zastává svou funkci díky blahovůli parlamentu, který může snadno změnit mínění.

Michael Žantovský: Havel. Argo, Praha, 2014, 568 s.

Jin a Jang

Nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je současně úplně jinak.
Václav Havel

Na domácí frontě bylo pro prezidenta paradoxně daleko těžší být slyšen. Když příležitostně vyjádřil – třebas velice mírně – nějaký názor, který nebyl zcela v souladu s názorem vlády, pobouření poslanci a vládě nakloněné sdělovací prostředky mu nepříliš jemně připomínali, že zastává svou funkci díky blahovůli parlamentu, který může snadno změnit mínění. Ještě nepříjemnější byly pravidelné schůzky s premiérem po středečním zasedání vlády, které pokaždé začínaly premiérovým podrobným a dotčeným rozborem nejnovějšího prezidentova hříchu. V politickém žargonu se tomu říká „kartáč“ a Havel byl příliš zdvořilý, příliš málo konfrontační a nakonec i příliš sám o sobě pochybující, než aby se kvůli sebenevinnějšímu činu či výroku necítil alespoň trochu provinile. Setkání Klause s Havlem byla svým způsobem nápodobou dialogů Sládka a Vaňka, až na to, že Klaus na rozdíl od Sládka pil velmi střídmě. Tak jako v Audienci končila tato setkání vždy vítězným Klausem a pokořeným Havlem, ale jen do příští schůzky, protože to jediné, k čemu Havel nebyl ochoten, bylo měnit své názory.

V zásadě Havel podporoval a vítal hospodářské reformy, které Klausova vláda urychleně zaváděla. Měl některé dílčí výhrady vůči způsobu jejich provádění, ale kvůli svým omezeným ústavním možnostem a chabému ekonomickému vzdělání se mohl na tomto poli s Klausem těžko měřit. Bitevním polem se tak stalo něco, co Havel na rozdíl od Klause pokládal za samozřejmé.

„Velkorysé odstátňování, které probíhá v našem hospodářství, musí podle mého názoru rychle nalézt svůj protějšek i ve sféře občanského a veřejného života. Důvěru v jedince jako skutečného tvůrce hospodářské prosperity bychom měli vskutku cílevědomě a daleko nebojácněji než dosud rozšiřovat i o důvěru v jedince jako občana, schopného přebírat svůj díl spoluodpovědnosti za věci celku.“1

Klaus měl odlišný názor. V jeho konzervativním chápání světa měl občan jedinou politickou zodpovědnost, to jest volit své zástupce. Řízení společnosti a státu bylo poté již věcí zvolené reprezentace. Různá občanská sdružení a organizace byly podle něj jen samozvané lobbistické skupiny zastupující dílčí zájmy, které nemohly a neměly reprezentovat zájmy společnosti jako celku a mohly být v nejlepším případě tolerovány. Časem Klaus ztotožnil tyto skupiny s „levicovým“ či „lidskoprávním“ myšlením, přestože mnoho lidí by se zejména první charakteristikou cítilo dotčeno. Klaus byl nadán nemalým talentem pro karikaturu a vynalézal všechny možné „-ismy“, které se pak daly předvést a rétoricky popravit před veřejností, a to tak obratně, že se člověk neubránil pocitu, zda v duchu doopravdy netouží po nějakém vlastním „-ismu“.

Celý text ukázky ve formátu .pdf ke stažení zde.

1. Novoroční projev, 1. ledna 1994, Spisy 7, str. 175.zpět

© Michael Žantovský
ukázka z knihy Havel
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.