Lainšček, Feri: Nedotknutelní

Lainšček, Feri
Nedotknutelní

recenze beletrie zahraniční

V roce 2005 začaly ve skotském nakladatelství Cannongate vycházet první tituly ediční řady Mýty, v níž spisovatelé různého původu ve svých prózách přepisují, přeznačují, překódovávají a jinak reinterpretují různé tradiční mýty.

Být Cikánem, být cikánským králem
Feri Lainšček
: Nedotknutelní. Přel. Aleš Kozár, Dauphin, Praha – Podlesí 2012, 224 s.

V roce 2005 začaly ve skotském nakladatelství Cannongate vycházet první tituly ediční řady Mýty, v níž spisovatelé různého původu ve svých prózách přepisují, přeznačují, překódovávají a jinak reinterpretují různé tradiční mýty. (Z českých autorů se zapojil Miloš Urban s románem Pole a palisáda, z dalších sem patří např. Michel Faber nebo Margaret Atwoodová.)

Jedním ze dvou slovinských participantů je Feri Lainšček, kterému už česky vyšel román Halgato, jehož příběh se odehrává v prostředí jedné cikánské osady ve slovinském Zámuří. K cikánské tematice se tento autor navrací i v případě své nejnověji do češtiny přeložené knihy Nedotknutelní. Mýtus, který si k interpretaci zvolil, je stará aitiologie cikánského kočovnictví a nepokojného způsobu života. Podle tohoto příběhu se v předvečer Kristova ukřižování jeden cikánský kovář uvolil ukovat pro něj hřeby, z nichž jeden – stále rozžhavený a nezchladitelný jakýmkoli množstvím vody – stále pronásleduje po celém světě Cikány, kteří se snaží uniknout před žárem a světlem, jež vydává.

Cikánská tematika je zvláštní tím, s jakou obrovskou porcí předporozumění k ní čtenář přistupuje. K neutrálnímu pojmu předporozumění můžeme s klidným svědomím připojit ještě předsudky a stereotypy, a to motivované skutečností navýsost mimoliterární – rasovou, etnickou a sociální. Najde se spousta čtenářů, kteří budou ke knize přistupovat s očekáváním, že se mu autor bude snažit vnutit názor, jací jsou ti Cikáni hodní a nepochopení, nebo naopak hrozní a nepolepšitelní. Nutno tedy připsat Ferimu Lainščekovi k dobru, že takhle prvoplánová jeho kniha není.

Budeme-li ji analyzovat čistě literárními nástroji, vyjde nám zhruba toto: příběh vyprávěný ich-formou zachycuje životní příběh čtyř generací cikánské pospolitosti, reprezentovaných dědečkem Jorgou Mirgou, otcem Ujašem Mirgou, vypravěčem Lutvijou a jeho synem. Historický čas zaujímá pár desetiletí, časoprostor většinou odpovídá socialistické a čerstvě postsocialistické Jugoslávii. S oněmi čtyřmi figurkami tedy čtenář prožije cestu z doby, kdy se Cikáni harcovali kolem Balkánu a třeli bídu s nouzí, přes usazení na místě a hledání nových zdrojů obživy, většinou kšeftování se vším možným za hranicí zákonnosti, až po závěrečnou fázi, končící tragicky v zajetí beznaděje a úniků do „umělých rájů“ vyvolávaných za pomoci tvrdých drog. Vyprávění to je lehce humorné, což je efekt, jehož autor dosahuje jednak trochu přehnaným a přebarveným líčením každodenních půtek mezi jednotlivými rody a jejich příslušníků bez rozdílu s vnějším světem, se stranickými činovníky, úředníky a policajty, sporů o zálety a nevěru a podobných scének, jednak dobromyslně žertovnou povahokresbou postav, líčící jejich slabosti; a v neposlední řadě také trousením bonmotů jako „Čert vem toho, kdo vymyslel něco, co se nedalo ukrást, takový člověk určitě neměl rád Cikány“ (str. 139). Životní příběh čtyř mužů může sloužit jako synekdocha pro odyseu středo- a východoevropského cikánstva ve druhé polovině minulého století i s jejími souvislostmi, které stojí v pozadí zmíněného předporozumění. Teď však jde o to, jak ji popisuje právě tento text.

Bylo by naivní si představovat, že po přečtení Nedotknutelných český čtenář porozumí romskému etniku anebo si udělá názor na řešení nejrůznějších problémů, které jsou s jeho soužitím s majoritní společností spojeny. Takovou ambici však román zajisté nemá. Současně to není pouhá zábava, etnografizující próza, lacině si utahující z nesporné barvitosti a z pohledu majority řekněme nekonvenčnosti cikánského života, zvyků a reálií, jakkoli se tu, jak již bylo uvedeno výše, podobné špílce vyskytují. Autor sám cestu ven nenabízí, příběh končí ve chvíli, kdy se Lutvija s definitivní platností rozhodne vyrvat syna z bahna, kam ho stáhly drogy, i kdyby ho to mělo stát všechno, co ještě má. Klíčem k této aktualizaci starého mýtu by tedy snad mohlo být pokusit se na chvíli zapomenout na předporozumění a číst ho opačně: spíš než všímat si, co je na téhle próze specificky cikánské, se zaměřit na to, v čem jsou její postavy obecně lidské. A zjistíme, že přes všechny popisované levárny, násilnosti, podvody a vyložené zločiny najdeme na téhle hrbolaté cestě humanity překvapivě dost – také proto, že třebaže postavy docházejí ve svém zavrženíhodném jednání dost daleko, existuje možnost, že se jim v rozhodující chvíli před vnitřním zrakem objeví onen do běla rozpálený hřeb jako signál, že tudy už dál ne. A odhalovat to, co je lidské, o to přece v mýtu jde. A o odhalení toho, co je v člověku dobré, zase šlo tomu, pro kterého se před dvěma tisíci lety ten nešťastný Cikán oháněl kladivem nad kovadlinou.

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 36 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 2005x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce