Zubov, Andrej Borisovič (ed.): Dějiny Ruska 20. století

Zubov, Andrej Borisovič (ed.)
Dějiny Ruska 20. století

recenze historie

Výrazně pravoslavně křesťanské hledisko, na základě něhož jsou dějiny líčeny, je pro českého čtenáře dost neobvyklé. Autoři mají na takový přístup samozřejmě právo, jako „moderně pojatou práci“ však tento jinak zajímavý text asi označit nelze.

Hledání zlosynů a satanismu v ruských dějinách 20. století
Andrej Borisovič 
Zubov (ed.): Dějiny Ruska 20. století. Přel. Josef Vološin, Martin Vrba, Edita Jiráková, Iva Dvořáková, Jitka Komendová, Libor Dvořák, Argo, Praha, 2014, 962 s.

„Moderně pojatá a na oficiální prokremelské propagandě nezávislá práce kolektivu ruských autorů, jež představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Ruska 20. století“. Těmito slovy charakterizuje oficiální nakladatelská anotace dlouho avizovanou a očekávanou knihu Dějiny Ruska 20. století, sepsanou pod vedením profesora Andreje Borisoviče Zubova. Její první díl konečně vyšel (druhý je naplánován na první pololetí roku 2015) a jde jistě o záslužné dílo, i když slova anotace jsou v jistém ohledu velmi diskutabilní.

Autoři se v knize pokoušejí odpovědět na otázku, „proč se ruské dějiny po pádu carismu ubíraly cestami vedoucími k vytvoření totalitního, nelidského, cynického, navenek však modernizačního režimu, jenž ve svém důsledku vedl téměř ke zničení ruské duše a svébytné ruské civilizace“. Ještě předtím ale stručně shrnují předchozí dějiny Rusů: jejich příklon ke křesťanství je popsán jako obrácení „k víře, jež se vztahovala k Bohu Stvořiteli a k věčnému životu“ (což je definice, jíž ale odpovídají i jiná vyznání) a velmi idealisticky je zdůvodněn tím, že prostě a jednoduše „krása a mravní spravedlnost nové víry ovládla smýšlení vzdělaných a vlivných lidí“. To, že pak Rus „upadla pod tatarské jho“, je vysvětleno ruským mravním rozkladem, Tataři jsou přitom označeni jako „zlosynové“.

Toto až příliš jednoznačné výkladové schéma – za použití citovaného výraziva – pak prostupuje celou knihou, jenom hlavním nepřítelem nejsou Tataři, ale „satanský“ komunistický režim a „barbarský“ marxismus-leninismus. V předrevolučním Rusku 20. století je tedy zdůrazněn úpadek víry a rozvrat mravů, kdy tcháni běžně tělesně obcovali se svými snachami. Skutečná Anna Karenina by se prý v roce 1910 klidně vdala za Vronského, prvního muže by opustila a „nikdo by se nad tím nepozastavoval“. Dílo je psáno s přídechem jistého mravního absolutismu, v jehož rámci je jednání státníků, spisovatelů i všech občanů Ruska snad až příliš redukováno na volbu mezi dobrem a zlem, bez přihlédnutí k četným vedlejším faktorům. Vítězství bolševiků v občanské válce je tedy vysvětlováno černobíle jako prostá morální volba: „Nad hlavami jedněch vlál jakýsi rudý prapor, nad hlavami druhých tradiční bílo-modro-rudá vlajka. Volba byla jasná. Byla jednoduchá a srozumitelná. A ruský národ se tehdy rozhodl. Nerozhodl se pro Rusko, nýbrž proti němu.“ Tehdy se prý totiž ukázalo, že „uvědomělých a ve víře pevných pravoslavných křesťanů je v ruské společnosti ještě méně než odpovědných a uvědomělých občanů“. Ve srovnání s tím třeba Dějiny Ruska z NLN od kolektivu českých autorů (poslední vydání 2012), mezi něž patřil i Libor Dvořák, překladatel recenzované knihy a Zubovův český propagátor, uvádějí pestřejší škálu příčin – od polovičatosti postupu mocností Dohody přes nejednotnost bílých generálů až po lživost Leninovy propagandy. I v knize našich historiků samozřejmě najdeme jako citáty slova o všeobecné „povodni ateismu“ a nihilismu v ruské předrevoluční společnosti, ale přeci jen ne jako přední interpretační princip…

Ještě pestřeji jsou pak u Zubova a spol. vykreslovány poměry v nově vzniklém sovětském státu: popisovány jsou průvody nahých lidí s transparenty Pryč se studem nebo údajné stavění soch na počest Satana nebo Jidáše. Citován je dekret jisté rady lidových komisařů, podle něhož byly „všechny ženy vyňaty ze soukromého vlastnictví a jsou prohlášeny za vlastnictví celé pracující třídy“. Autoři příkře kritizují ztrátu víry v Boha i v člověka: „Člověk se příliš často projevoval jako zrádce, ničema, lhář. A je-li člověk obrazem božím, pak je i Bůh v jistém smyslu obrazem člověka. A obraz Boha byl v Rusku na konci 30. let natolik odporný, že ruský člověk vytěsňoval Boha ze svého srdce.“ Zároveň ale registrují, že alespoň některým „víra v Boha dávala sílu vzdorovat na osobní úrovni bolševické militantně ateistické ideologii a chránit přitom své svědomí před zotročením a zneuctěním spoluprací se satanským režimem.“ Současně autoři trochu překvapivě vzhledem k výše citovanému tvrdí, že věřících lidí bylo v Rusku v roce 1937 výrazně více než v roce 1917, protože „po dvou desetiletích utrpení ruský lid duchovně prozřel“. Pranýřován přitom není jen komunismus, ale i fašistické režimy, pro něž byla „zdrojem odmítání demokracie protikřesťanská ideologie zbožšťující národ“ – to je samozřejmě pravda, ale jen částečná, vždyť některé tyto režimy se snažily získávat ideologickou podporu katolické církve a často ji bohužel opravdu měly.

Hlavní text je prokládán texty doplňujícími, které výklad oživují: portréty významných dobových osobností (ruských i mnoha ostatních, které měly s Ruskem co do činění, mimo jiné i Karla Kramáře a Tomáše G. Masaryka), citáty z děl historiků a filozofů, dobovými dokumenty, a to jak oficiálními, tak i například dopisy. Otištěn je třeba otřesný list, který jistá sovětská občanka napsala roku 1937 Stalinovi: „Cožpak tě ještě neomrzelo, tyrane ruského lidu, hrát se svými komunistickými parazity komedii? Všude rozhlašujete, že se radostně žije jen v SSSR a už nikde jinde. V zahraničí je prý hlad, žebrota, ale co se ti děje pod nosem, to nevidíš. Vyjdi ze svatých zdí Kremlu a podívej se, kam jsi přivedl ubohý lid, z toho tvého radostného života chodí jak stíny umrlců: otrhaní, bez bot, hladoví a promrzlí… Budou to pěkní hlupáci v těch zemích, kde si udělají revoluci. Copak se ještě nepoučili z našeho utrpení?“ Není nijak překvapivé, že následujícího roku byla pisatelka rukopisu popravena.

Obsáhlý text se zaměřuje i na širší kulturní dějiny, historii vědy a filozofie, najdeme v něm poutavé pasáže o duchovních proudech domácích i exilových atd. Při líčení brutality sovětského režimu nechybí ani prvek každodennosti jako mlýnek na maso, do nějž byli odsouzenci zaživa shazováni, či detaily například z Leninova pohřbu, kdy prý praskla kanalizace, což prý patriarcha Tichon komentoval slovy „Jaké ostatky, takový balzám.“ Pozoruhodné je i líčení detailů týkajících se proměn mentality jako údajná změna významu slov a způsobu komunikace: na dotaz „Jak se máš?“ se prý kvůli komunistům ustálila odpověď „normálně“, neboť nebylo radno odpovídat „dobře“ nebo „špatně“.

Co si o této knize celkově myslet? Za situace, kdy v Rusku probíhá nenápadná rehabilitace Stalina a kupříkladu jistá nedávno publikovaná učebnice ho vydává za „efektivního manažera“, je jistě dobře, že tam vyšel text otevřeně konstatující: „Ve 20. století došlo v Rusku ke katastrofě. V letech 1917–1954 si Rusové sami pobili desítky milionů svých nejnadanějších lidí a vyhnali ze země miliony dalších. Nesnesitelné životní podmínky, hlad, bída a represe vedly k tomu, že mnozí lidé raději ani nezakládali rodiny a nepřiváděli na svět děti. V roce 1939 pak byl ruský národ vtažen do šílené světové války, která Rusko stála další miliony životů. Za 20. století přišla podle našich odhadů země o 95 % kulturního bohatství a množství bohatství přírodního.“

Slovník, kterým je psána, a výrazně pravoslavně křesťanské hledisko, na základě něhož jsou dějiny líčeny, jsou pro českého či západoevropského čtenáře dost neobvyklé. Na vysvětlenou zde připojme komentář rusisty Tomáše Glance. Podle něj jde o specifický projekt určený pro širokou veřejnost, u jehož zrodu stál ještě A. Solženicyn, který se od něj však v květnu 2008, tedy krátce před smrtí, distancoval. Z hlediska profesionální historiografie se u některých autorů dvousvazkového díla včetně samotného Zubova „mohou vyskytovat stylistické výkony, vyvolávající u evropského akademického publika údiv“. Zubov se ostatně pohybuje i na duchovním kolbišti na straně pravoslaví, je členem synodální biblickoteologické komise, podílel se na sociální doktríně Ruské pravoslavné církve (a oficiálně představován je jako historik a religionista), takže má k historiografii „trochu jiný přístup, než je běžné u akademických historiků vzdělaných na tzv. západních školách“ (dodejme, že sám Zubov v době komunismu absolvoval prestižní a především pro prominenty určený Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě – MGIMO). Autoři mají na svůj přístup samozřejmě právo, i když některá jejich emocionální a pateticky formulovaná vyjádření vzbuzují – mírně řečeno – nedůvěru („bezpříkladné sovětské patolízalství, jemuž nebylo rovno v celých ruských dějinách“). U nás se dá jistá metodologická obdoba najít v knize Psychologie komunismu, která ovšem nebyla dílem historika, nýbrž psychologa Jindřicha Kabáta. K českému vydání (kromě toho, že v něm najdeme některé chyby a překlepy, například místo „Henri Massey“ mělo být velmi pravděpodobně uvedeno Henri Massis), musíme kriticky uvést jediné: jako „moderně pojatou práci“ tento jinak zajímavý text asi úplně označit nelze.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 75 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Viktor Janiš, 19.02.2016 19:37
Zubov, Andrej Borisovič (ed.): Dějiny Ruska 20. století
Já myslím, že pan Strnad si klíčenku zaslouží. Možná i dvě.
Vložil: Antonín Kudláč, 17.02.2016 18:19
Zubov, Andrej Borisovič (ed.): Dějiny Ruska 20. století
Viktor J.: Naládovanou dynamitem? :-)
Vložil: Viktor Janiš, 17.02.2016 16:59
Zubov, Andrej Borisovič (ed.): Dějiny Ruska 20. století
Vítězslav Strnad: Děkujeme za názor a tady máte klíčenku.
Vložil: Vítězslav Strnad, 11.02.2016 22:00
Zubov, Andrej Borisovič (ed.): Dějiny Ruska 20. století
Původně jsem si chtěl knihu koupit, ale když jsem poslouchal Zubova na besedách, zjistil jsem, že nedokáže být nestranný. Je zapřísáhlý odpůrce Putina a když jsem slyšel jeho názory na vývoj na Ukrajině, pak jsem nevycházel z údivu. Je to možná znalý muž, ale nemůžu číst knihu, když vím, že ... tam kromě pravdy bude i několik lží. A divím se Dvořákovi, který snad do Ruska šel proto, aby Rusku škodil. Každá velmoc má tajné služby a snaží se udělat pro svou zem něco. Kdyby pan Dvořák věděl, že USA mají svou tajnou službu, která má na prstech krev z mnoha zemí světa, musel by mluvit uvážlivěji. Nemám rád ami Zubova ani Dvořáka
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 5154x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce