Faber, Michel

Faber, Michel

rozhovor beletrie zahraniční

Michel Faber o tom, proč literatura nemusí být nutně jako müsli, a o své knize Kvítek karmínový a bílý, čerstvě přeložené do češtiny.

Chci, aby čtenáři mé knihy hladově zhltli

Michel Faber o tom, proč literatura nemusí být nutně jako müsli, a o své knize Kvítek karmínový a bílý, čerstvě přeložené do češtiny.

iLiteratura.cz: Nejprve bych se vás ráda zeptala na vaše pozoruhodné rodinné zázemí. Narodil jste se v Nizozemsku, ale následně jste se spolu s rodiči přestěhoval do Austrálie, kde jste absolvoval základní, střední i vysokou školu. Mluvili jste doma stále nizozemsky?
Michel Faber: Ano, mluvil jsem doma nizozemsky až do doby, kdy jsem nastoupil na univerzitu. Moje nizozemština je funkční, mám výborný přízvuk, ale pouze základní slovní zásobu, protože moji rodiče nebyli intelektuálové, vůbec nečetli a nezajímali se o umění, takže mluvím nizozemsky na úrovni vhodné tak pro domácí povídání v kuchyni.

iLiteratura.cz: Myslíte, že skutečnost, že píšete v angličtině, což je v podstatě váš druhý jazyk, vám dává určitou výhodu, určitý odstup, nebo je to pro vás zcela přirozené?
Michel Faber: Angličtina mi rozhodně připadá jako můj rodný jazyk, je velmi přirozené v ní psát a myslet. Pro osobitost mého psaní je ale myslím důležitější pocit, že nemám národnost. Necítím se být Nizozemcem, protože má nizozemština není dostatečně dobrá, abych se mohl vyjadřovat na takové úrovni, na jaké bych chtěl, navíc jsem v Nizozemí nežil od doby, kdy mi bylo sedm. Rozhodně se necítím jako Australan a už vůbec ne jako Skot. Když v rámci různých vystoupení čtu úryvky ze svého románu Pod kůží, některé pasáže vůbec nedokážu přečíst, protože v něm vystupují lidé, kteří mluví se skotským přízvukem, a toho nejsem schopen. Připadám si velmi nebritsky, zejména co se týče přístupu k tělesným pochodům a sexualitě, takže v tomto smyslu se cítím být spíše Nizozemcem či Australanem. Celkově je moje identita jaksi vágně evropská, necítím silnou příslušnost k žádné konkrétní zemi. Myslím, že tohle je v mé tvorbě velmi důležité: ačkoliv Kvítek karmínový a bílý je viktoriánský román odehrávající se v Londýně, vítá své čtenáře jako cizince a připomíná jim, že přicházejí z úplně jiného času a místa. V mém románu vidíte viktoriánský Londýn z velmi odlišného úhlu pohledu, než kdyby o něm psal někdo, kdo v té kultuře vyrůstal, a tím pádem v ní mnohé věci vnímá jako samozřejmost.

iLiteratura.cz: Uvedl jste, že vaše rodinné zázemí rozhodně nebylo literární ani intelektuální. Jak se tedy přihodilo, že jste se vy sám rozhodl studovat na univerzitě jazyky, literaturu a filozofii?
Michel Faber: Částečně proto, že jsem byl nadané dítě – a to nadané děti dělají, protože odkládají okamžik, kdy musí začít se skutečným životem a s vyděláváním peněz. Hlavně mne přitahovaly druhy umění a myšlení, které nelze homogenizovat a začlenit do hlavního proudu. Vždycky mne zajímali lidé na okraji. Celý můj život byl cestou pryč z odcizeného rodinného prostředí, ze zázemí, které byste očekávali u dítěte, z něhož roste sériový vrah nebo někdo, kdo na zážitky z dětství reaguje naprostou izolací od běžného lidského kontaktu. Byl cestou k navazování těsnějších spojení, k hlubšímu soucitu. Předposlední část Kvítku nese název „V kruhu rodinném“ a zaobírá se myšlenkou, že právě tam chceme všichni dospět. Podle mého názoru má literatura odcizení mnoho energie, mnoho síly, ale často ji píší mladí lidé, kteří buďto spáchají sebevraždu, nebo úplně přestanou psát. A pokud nespácháme sebevraždu nebo se nepředávkujeme drogami, stojí před námi výzva – zjistit, jak být milován a jak milovat, jak se cítit součástí lidské komunity. To bylo pro mne osobně velmi náročné a celá má tvorba se dotýká právě těchto témat. A teď si nevzpomínám, jak jsme se k tomuhle dostali.

iLiteratura.cz: Mluvili jsme o vašem výběru univerzitního oboru.
Michel Faber: Vždycky mne zajímalo okrajové umění, okrajová hudba, lidé, kteří se zkrátka nemohou začlenit do hlavního proudu. A je to vlastně velmi bizarní, když si uvědomím, jak velký úspěch mám. Jeden můj román, Kvítek karmínový a bílý, se stal senzací. V Itálii, Belgii a v Nizozemí to byl bestseller. Osobně si myslím, že pro někoho, kdo je natolik odcizený, kdo se natolik zajímá o avantgardu a periferní umění jako já, je úspěch, s nímž jsem se setkal, ohromující. Nemám si nač stěžovat. Pokud se můj nový román The Book of Strange New Things (Kniha pozoruhodných nových věcí) nebude dobře prodávat, nebudu mít pocit, že je to tragédie. Už jednou jsem měl velký úspěch a to je víc, než se povede většině autorů neobvyklé, umělecké prózy. Tohle je nejspíš stejné v České republice jako všude jinde na světě. Pokud jste seriózní spisovatel a píšete věci, které nejsou plytké, lehce stravitelné a blahosklonné vůči čtenářům, nejspíš si k tomu budete muset najít další práci. Budete psát své knihy a ty se dočkají pěkných kritik, ale budete muset pracovat jako učitel nebo mít partnera s výnosným zaměstnáním, protože tenhle typ psaní vám zkrátka nezajistí příjem. Ale já žiju ze svých knih, což je velmi vzácné. Není to vůbec vzácné, když píšete brakové romány, co se skvěle prodávají, ale já píši vážné knihy, které se obvykle dobře neprodávají, a měl jsem štěstí.

iLiteratura.cz: Ráda bych vám položila ještě jednu otázku týkající se vašeho života. Zmínil jste se o Skotsku, kam jste se přestěhoval před více než dvaceti lety. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?
Michel Faber: Má žena Eva se zamilovala do jedné farmy na severovýchodě Skotska a chtěla tam strávit zbytek života. Zbožňovala to tam, a tak jsme se tam všichni přestěhovali. Žili jsme tam sedm let. Tato usedlost byla i předlohou pro farmu v mém prvním románu Pod kůží. Všechno, co Eva na té farmě měla ráda, bylo ve skutečnosti varovným znamením, že se farma nachází ve vážných finančních problémech. Ona se však na tu situaci dívala z estetického hlediska, líbily se jí rozpadající se ploty obrostlé mechem, připadalo jí to krásné. Farma nakonec zkrachovala a museli jsme odejít. Přestěhovali jsme se do železniční stanice, takže nyní žiju v domě, který zároveň funguje jako nádražní budova. Důvodem ke stěhování byla tedy láska mé ženy k tomuto místu. Žije se mi ve Skotsku dobře, je to půvabná země, ale necítím se být Skotem.

iLiteratura.cz: Ovlivnilo vás nějak přírodní, kulturní či politické prostředí Skotska?
Michel Faber: Ano, různými způsoby. Co se politického prostředí týká – vyrůstal jsem v Austrálii, což byl dosti pokrokový stát, a když jsem přijel do Británie, bylo to těsně po skončení thatcherovské éry. Způsob, jakým Británie zacházela se svými chudými a zranitelnými občany, pro mne byl dost šokující. Měl jsem pocit, jako by vláda a společnost celkově tyto lidi odstrkovaly na okraj stáda, kde si nikdo nevšimne, když náhodou zemřou. Tohle byla jedna z myšlenek, které formovaly román Pod kůží – tato možnost, že lidé mohou být jednoduše zlikvidováni a nikomu nebudou chybět. Co se týče popisů krásné krajiny, většina jich vychází z toho, jak se ve Skotsku cítila má žena. Jako bych jen tlumočil její lásku k místní krajině. Skotská krajina se mi líbí, ale Eva byla ten typ člověka, co se ráno vzbudí a bude se cítit šťastně, jen proto, že je tam, kde je. Připadalo mi, že v  knize, jako je Pod kůží, která vás zavede do velmi temných oblastí co do lokalit i co do filozofických otázek, by mělo být něco, kvůli čemu ta cesta bude stát za to, aby kniha nesestávala jen ze samých hrůz. Láska, kterou Isserley (hlavní postava románu, pozn. red.) cítí ke krásnému světu kolem sebe, v knize udržuje rovnováhu.

iLiteratura.cz: A co literární vlivy? Kdo jsou vaší oblíbení autoři?
Michel Faber: Prošel jsem si velkou beckettovskou fází a dlouhé roky jsem miloval Samuela Becketta. Taky jsem měl rád Williama Burroughse a Kurta Vonneguta Jr. Jedna z jeho knih na mne měla velký vliv, nejen jako na spisovatele, ale také jako na člověka: Pánbůh vám požehnej, pane Rosewatere (God Bless You, Mr. Rosewater). Je to kniha pojednávající o tom, jak obtížné je milovat nesympatické lidi. Další román, který mne silně ovlivnil v oblasti spisovatelského řemesla, se jmenuje Spousta malých darebáků (Every Little Crook and Nanny). Je to čirá zábava, nádherný komický román, napsal jej Evan Hunter, který mimochodem psal také thrillery pod jménem Ed McBain a ve skutečnosti se jmenoval ještě úplně jinak. Dialogy v této malé knížce jsou úžasně živé a já jsem se toho od autora mnoho naučil, hlavně v tom, jak navodit interakci mezi postavami. Vůbec to není vážná literatura, je to jenom legrace.

iLiteratura.cz: Teď bych se vás ráda podrobněji zeptala na Kvítek karmínový a bílý. Jestli se nepletu, psaní tohoto románu byl vcelku dlouhý proces. Vzpomínáte si, co bylo prvním impulsem k napsání Kvítku? Byla to situace, postava, obraz? Jak tato kniha začala?
Michel Faber: Už je to opravdu strašně dávno a já jsem tehdy byl velmi odlišný člověk, protože když jsem tuto knihu začal plánovat, bylo mi osmnáct nebo devatenáct. Má tehdejší žena byla začínající spisovatelka a já ji sledoval, jak píše typický román mladého člověka, v němž se autor zabývá jen sebou samým, začne psát v obrovském záchvatu nadšení, pak se na půli cesty zasekne a neví, co si s tím dál počít. Hodně jsem jí tehdy pomáhal, dával jsem jí zpětnou vazbu. Ale v duchu jsem si říkal: musí přece existovat lepší způsob, jak napsat román. Krátce předtím jsem přečetl Middlemarch od George Eliotové, což je nádherně členěný román s překrásnou výstavbou. V té době už jsem měl také za sebou několik vlastních pokusů o román. Nejednalo se o autobiografické romány – byly to sci-fi romány, romány vycházející z hudebního průmyslu… Kdybychom měli víc času, mohl bych si vzpomenout na všechny ty romány, které jsem se pokoušel napsat během dospívání. Začínal jsem s ohromným návalem nadšení a pak mi došly síly. A tak jsem si řekl: mám-li ten román dokončit, musím mu vtisknout velmi důkladnou strukturu, abych každý den věděl, co mám udělat. Ráno se probudíte, víte, že budete pracovat na téhle části, tak to praktikujete po několik let a dostanete se na konec. Máte hotovo. To byl také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl napsat viktoriánský román – nesl s sebou typ struktury, která mi pomohla knihu dokončit.
Dalším důvodem bylo, že jsem vyrůstal v Austrálii v zajímavém období. Tenkrát byl na vrcholu feminismus, hodně se diskutovalo o válce mezi ženami a muži a o možnostech komunikace mezi pohlavími. Přišlo mi zajímavé vrátit se do doby, kdy tyto boje byly opravdu nové, kdy se ženy poprvé domáhaly svých práv a v některých případech se jim podařilo uspět. A protože jsem se sám cítil odcizený a rozzlobený, potřeboval jsem postavu, která by také byla odcizená a rozzlobená. Žena-prostitutka stála v devatenáctém století na společenském žebříčku tak nízko, jak jen to bylo možné, bez naděje a bez šancí. Vypravěčsky pak bylo zajímavé sledovat, jak vysoko může vystoupat, kam se ze své výchozí pozice dostane. Myslím, že když jsou lidé mladí a velmi rozzlobení, jejich mládí a hněv je ženou vpřed, dávají jim jistou sílu a nezdolnou energii. A jak stárnou a začíná jim záležet na lidech a věcech, všechna ta starost je oslabuje, protože naše potřeby a lidé, na nichž nám záleží, jsou svým způsobem slabiny. Tato cesta mne velmi zajímá, protože jsem jí sám jako člověk prošel. To vše je v Kvítku obsaženo, protože ho nejprve psal velmi mladý člověk, ale později také, v případě pozdějších verzí, někdo, komu už bylo přes třicet.

iLiteratura.cz: Osobně mi jak v Kvítku, tak ve vašem románu Pod kůží připadalo důležité téma lhostejnosti, podílení se na různých společenských zlech, která s sebou nese výroba zboží a poskytování služeb pro zámožné a privilegované: služebnictvo, prostitutky, dělníci v továrnách… Je to svým způsobem tentýž vzorec: lidé se na těchto zlech podílejí tím, že se dost nezajímají o to, co se děje, a nevidí nebo nechtějí vidět, kolik utrpení obnáší uspokojování jejich potřeb.
Michel Faber: V Kvítku karmínovém a bílém je jedna situace, kdy William zavolá služebnou. Je to pro něj tak přirozené jako pro nás otočení vypínačem, jako použití jakéhosi zařízení, které se postará o jeho potřeby. Jsme zcela odříznutí od toho, jak jiní lidí doplácejí na zboží a služby, které vyžadujeme. Třeba tahle věcička (ukáže na smartphone na stole, pozn. red.). Kdo ji vyrobil a kolik mu za to zaplatili? To je dost znepokojivá otázka.

iLiteratura.cz: Je pro vás tento aspekt sociální kritiky v literatuře důležitý? Nemyslím kritiku konkrétních politických stran či osobností, ale kritiku těchto obecnějších tendencí.
Michel Faber: Mým románům politická agenda nedominuje. Hlavní jsou v nich postavy a příběh. Měly by být, čistě na vypravěčské úrovni, poutavé a přinášet lidem potěšení z toho, že se ponoří do příběhu a začne jim záležet na postavách. Myslím ale, že skutečně dobrá kniha by měla mít několik různých úrovní, a pokud se do ní chce čtenář opravdu zahloubat, bude mít co objevovat. A jednou z těchto úrovní je právě politická angažovanost, což, přesně jak říkáte, nesouvisí s konkrétními politiky, protože to jsou typy, které se objevují neustále znovu. Georgeové Bushové jsou na světě od počátku lidstva. Souvisí spíše s jistými obecnými tendencemi lidského chování. Kdo využívá a kdo je využíván, kdo je na vrcholu a kdo je vespod. Myslím, že je to plodné nejen co do příběhu, ale i v tom, že to přiměje lidi, aby nebrali jako samozřejnou svou vlastní společnost a svou roli v ní.

iLiteratura.cz: Když už mluvíme o postavách – připadaly mi velmi podmanivé, velmi reálné, místy zneklidňujícím, místy opojným způsobem. Jak vznikaly? V jedné z předchozích odpovědí jste popsal, proč jste si za hlavní hrdinku zvolil právě Sugar, ale co ostatní? Pamatujete si, jak „přišly na svět“ některé další postavy?
Michel Faber: Myslím, že všechny postavy v knize by měly být opravdovými a upřímnými odrazy jednotlivých aspektů osobnosti svého autora. Mám v sobě hodně z Williama, on ztělesňuje můj nejhorší potenciál. Všichni máme v životě období, kdy se chováme zbaběle, a William je dokonalý zbabělec. Občas je zkrátka pohodlné nechat jiné lidi, aby nesli to, co bychom měli nést sami. Nepamatuji si, kdo to byl, ale jeden spisovatel prohlásil, že vezmeme-li všechny postavy z jednoho románu, měly by dohromady vytvořit jednu celistvou lidskou bytost. A právě o to se ve svých knihách snažím.
Mluvíte o zneklidňující a opojné opravdovosti postav – taková čtenářská účast na životu postav je něco, co opravdu chci. Nevidím žádný důvod, proč bych měl psát vážný román, který si čtenář přečte a udrží si od něj odstup: to je zajímavé, řekne si, můžu o tom analyticky zauvažovat, ale nijak mne to nezasáhne. A až bude chtít, aby ho kniha pohltila, půjde a koupí si nějaký brakový letištní bestseller. Pak si může užít opojnou jízdu, která plně rozehraje jeho emoce. Rozdíl mezi seriózní literaturou a odpočinkovou nebo žánrovou četbou je tak umělý. Když lidé jako Charles Dickens psali své romány, nepřemýšleli o sobě jako o autorech vysoké literatury, zkrátka ty knihy psali, jak nejlépe uměli. Chci, aby si čtenáři mé knihy užívali tak niterně, instinktivně a s takovou lehkostí, s jakou si užívají tu nejmanipulativnější žánrovou literaturu. Rozdíl je v tom, že já svými čtenáři samozřejmě nechci manipulovat a nechci urážet jejich inteligenci. Chci jim nabídnout něco, co je sice složité a závažné, ale zároveň napínavé a příjemné.

iLiteratura.cz: To, co mi na Kvítku přišlo skutečně mimořádné, byla kombinace poutavého příběhu, který čtenáře nutí číst dál a dál, a vysoké úrovně obrazného jazyka, zejména vašich vynalézavých přirovnání, která používáte, když popisujete zvuky, pocity, pohledy, výrazy obličeje. A několikrát jsem se přistihla při myšlence, že by vážná literatura vlastně jaksi neměla být takto poutavá…
Michel Faber: V anglicky mluvících zemích, možná i v České republice, se ujal velmi nešťastný názor, že vážná literatura by nám měla prospívat. Něco jako když jíme müsli – možná to nechutná zrovna skvěle, ale je to prospěšné zdraví. A pak si provinile dojdeme koupit čokoládovou tyčinku, i když víme, že to našemu zdraví vůbec neprospěje: chceme zkrátka svoji dávku cukru. Já chci, aby čtenáři mé knihy hladově zhltli, protože je to prostě dobrota! A cokoliv hlubšího, co z nich získají, si odnesou prakticky mimoděk. Hlavní impulsem při čtení by mělo být, že vás zajímají postavy, že chcete vědět, co se s nimi stane, a proto čtete dál, i když už jsou tři hodiny ráno. Tak by to podle mého názoru mělo fungovat, když čtete knihu.

iLiteratura.cz: Připadá mi, že tohle platí i pro celý románový svět Kvítku, který je očividně vystavěn na základech rozsáhlého a pečlivého výzkumu, ale to si čtenář po většinu času neuvědomuje a všechny ty detaily mu připadají zcela přirozené.
Michel Faber: Autoři historických románů vždycky říkají: samozřejmě, že kvůli knize strávíš spoustu hodin výzkumem, ale trik spočívá v tom, že ukážeš jen špičku tohoto ledovce a zbytek zůstává skrytý pod hladinou. Čtenář to podvědomě vnímá, nesmíš mu to omlacovat o hlavu. Všichni to říkají, ale jen málokdo z nich se řídí vlastní radou. Většinou když čtete historický román, máte pocit, že autor zkrátka neodolal a musel vám dát najevo, kolik toho vytrpěl, aby pro vás tu knihu mohl napsat. Velmi jsem se snažil, aby všechno, co se v Kvítku z dobových reálií objeví, sloužilo určitému účelu, ať už v příběhu, nebo v charakterizaci postav. A co se týká rozsahu knihy… Na začátku románu jsem si trochu zavtipkoval. Hlas literatury, který je zároveň hlasem prostitutky, vás zve dál a říká: „Když jste si mě poprvé všimli, nedošlo vám, jak jsem velká.“ Což je narážka na prostitutku, která je tlustší, než si zákazník myslel, protože předtím stála ve stínu. Tahle kniha je opravdu o hodně tlustší než většina jiných knih, které lidé čtou. A já se snažím, aby ti, kdo knihu začínají číst a v duchu si říkají „Pane na nebi, tohle je fakt děsně dlouhý, dočtu to vůbec? Ale slyšel jsem, že to stojí za to, tak to teda zkusím“, si na konci řekli „Aha, to už je konec? Klidně toho mohlo být víc.“ Pokaždé, když se tohle stane, mám ohromnou radost, protože přesně toho jsem se snažil dosáhnout.

iLiteratura.cz: Nevím, jak moc máte rád nálepku „neoviktoriánská literatura“ a jestli se cítíte být součástí tohoto širšího trendu, ale jisté je, že viktoriánská doba se stále zdá být velmi atraktivní pro spisovatele i pro čtenáře. Napadá vás, proč tomu tak je?
Michel Faber: Napřed bych rád podotkl, že když jsem začal vymýšlet Kvítek karmínový a bílý, žádná móda viktoriánských románů neexistovala. Jeden z důvodů, proč jsem začal psát viktoriánský román, byla má touha poskytnout čtenáři pestrobarevný zážitek plynoucí z úplného ponoření do dané doby. Když jsem na Kvítku pracoval, byly v módě velmi strohé a maximálně střídmé romány a mělo se za to, že spisovatelé vážné literatury by si měli vzít za vzor autory thrillerů. „Přijel k domu. Zaklepal. Nikdo tam nebyl. Vrátil se k autu.“ Tento druh funkční prózy platil za kvalitní literaturu a cokoliv sdílnějšího bylo pokládáno za kýč. Takže jsem měl pocit, že kdybych psal svým filmovým způsobem o moderní době, bylo by to označeno za špatnou literaturu, a i proto jsem si zvolil viktoriánskou éru. Co se týče dalších viktoriánských či neoviktoriánských románů – myslím, že v této oblasti vznikají moc pěkné věci, například Sarah Waters je opravdu dobrá spisovatelka. Možná se v některých svých románech nezabývá příliš hlubokými otázkami, ale píše velmi kvalitně. Nicméně mnohé jiné viktoriánské romány jsou v podstatě výlety do viktoriánských zábavních parků. Uchýlíte se k nim, když chcete vidět, jak se lidé vozí v pěkných kočárech a nosí hezké oblečení. A tenhle druh psaní mne opravdu vůbec nezajímá.

 

© Petra Johana Poncarová
Foto © Richard Klíčník

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3284x

Inzerce
Inzerce