Jak žít plnohodnotný, smysluplný a reflektovaný život
Moore, Thomas: Osobní náboženství

Jak žít plnohodnotný, smysluplný a reflektovaný život

Kniha až příliš snadno slibuje život v harmonii. Zato konfliktní otázky plynoucí z jeho afinity k náboženskému synkretismu přechází Moore mlčením. Ani se nepokouší vyrovnat s faktem, že třeba i současní muslimští teroristé si do jisté míry vytvářejí individuální, zároveň však komplexní náboženství, v němž tradiční islám obohacují prvky převzatými ze západního světa.

„Zachytit v běžném životě záblesk posvátného.“ Takto zní asi nejvýznamnější heslo či výzva knihy Osobní náboženství. Průvodce na cestě rozvoje osobní spirituality v sekulárním světě od spisovatele Thomase Moorea. Její text je prý určen „lidem, které již neuspokojují tradiční náboženské formy, a přitom odmítají výhradně materialistický, racionální životní styl, nabízí rady a pomůcky pro tvorbu individuálního ,náboženského stylu‘, osobního náboženství umožňujícího v sekularizovaném světě žít plnohodnotný, smysluplný a reflektovaný život“.

Autor v publikaci radí, jak nacházet spiritualitu i v těch nejobyčejnějších činnostech a jak ji vnášet i do zcela světských prostorů („Tolika kancelářským budovám by prospělo kadidlo, Panna Maria nebo Buddha“). Jak ji objevovat v sexualitě, práci či v umění: „Klavír je mým kadidlem, mou zažehnutou svící... Hra na klavír v sobě nemá žádnou z pastí formálních náboženství, a přesto účinně udržuje duchovní život.“ Přitom také nabádá, jak „správně“ umělecké dílo vnímat: „Aby působilo, musí pozorovatel vědět, jak se v jeho přítomnosti nacházet“ (to může vzdáleně připomenout způsob, který při přistupování ke středověkým obrazům a sochám doporučovala Milena Bartlová v knize Skutečná přítomnost: středověký obraz mezi ikonou a virtuální realitou).

Autor zlehka připomíná i svoji vlastní duchovní cestu od katolického mnicha k jungiánsky orientovanému psychoterapeutovi. Svůj současný vztah ke katolické církvi označuje za bolestný a zdrženlivý, ale „přesto naplněný vděkem“. Jinak se už ale nijak necítí být k této denominaci vázán. Naopak hrdě a sebevědomě prohlašuje: „Čím více tradic studuji a čím více si z nich vypůjčuji, o to hlubším se stává můj duchovní život.“ A totéž zvěstuje i svým čtenářům: „Máte právo učit se a praktikovat cokoli ze světových duchovních a náboženských tradic.“ Každá duchovní tradice má podle něj určité klíčové myšlenky, které „nabízí k celkovému duchovnímu porozumění“, a každý nechť si z nich vezme, co se mu hodí. Pokud by se údajně každý z nás dokázal „těšit z prožívání svého osobitého vlastního náboženství, mohli bychom žít v harmonii a radosti“, znějí opravdu silně optimistická závěrečná slova knihy.

V mnoha ohledech je recenzovaná kniha podobná publikaci Náboženství pro ateisty. Zatímco ale její autor, Alain de Botton, skromně přiznává, že je ateistou, který se chce u stávajících náboženství pouze inspirovat, Moorův postup je troufalejší. Vzbuzuje někdy i dojem, že je možné proniknout k jádru všech stávajících duchovních tradic a vytvořit jejich syntézu „vyrobenou na tělo“ každému jedinci. To je ale přístup pro drtivou většinu křesťanských, muslimských či židovských teologů velmi podivný a příslib více než falešný: „jádra“ těchto i dalších náboženství jsou jen obtížně slučitelná. Od Moora se nedozvíme ani to, odkud vlastně pocházejí jeho sebejistá prohlášení, že kdokoli může praktikovat cokoli ze světových náboženských tradic. Zcela odlišný názor na tuto otázku mají například jisté severoamerické indiánské kmeny, které ve speciální deklaraci vyhlásily „válku všem osobám, které setrvávají ve vykořisťování, zneužívání a zkreslování posvátných tradic a duchovních obřadů Lakotů, Dakotů a Nakotů“. Příliš dlouho prý totiž snášeli „nevýslovnou pohanu způsobenou znesvěcováním, napodobováním a zneužíváním našich nejdražších lakotských obřadů a duchovních praktik rádoby indiány, čachráři, sektáři, šmelináři a samozvanými New Age šamany a jejich stoupenci“; s hrůzou a rozhořčením pozorovali, že „toto hanebné vyvlastňování našich posvátných lakotských tradic dosahuje epidemických rozměrů ve městech po celé zemi“.

K takovémuto duchovnímu „vyvlastňování“ ale právě autor vybízí. Není v tom samozřejmě sám, naopak vyjadřuje soudobý trend převládající (minimálně) v celé západní civilizaci. Ostatně i mezi tradičními církvemi je na vzestupu ekumenismus a mezináboženský dialog. A dnešní globalizující se svět poskytuje – byť často jen povrchní – povědomost o velké spoustě tradic, které je možné pokoušet se kutilským způsobem „spojovat“. Moore ale měl zohlednit, že ne všichni zástupci těchto skupin budou nadšeni z toho, že kdokoli může s myšlenkami, které jim jsou svaté, zacházet ve stylu „použít, co se hodí, zbytek odhodit jako odpad“. Pokud je něco oficiálně publikováno v knize, všichni cítíme právo vzít ji do ruky a číst, jestliže však kupříkladu antropolog přijede do domorodé vesnice, jejíž rituály jsou tajné a nemají být nijak audiovizuálně zachycovány, měl by asi toto tabu respektovat.

Podobná problematická a konfliktní témata Moore přechází mlčením. Velkoryse ignoruje možnou otázku, nakolik se pro tvorbu „osobního náboženství“ dá využít satanismus. Ani se nepokouší vyrovnat s faktem, že třeba i současní muslimští teroristé si do jisté míry vytvářejí cosi jako osobní náboženství, v němž tradiční islám velmi tvořivě obohacují četnými prvky převzatými ze západního myšlenkového světa. Ostatně náboženské vyznání každého věřícího je do jisté míry individuální: mnozí současní křesťané navštěvující bohoslužby například hlavním dogmatům věří jen v omezené míře nebo i vůbec. A jak ukazuje třeba slavná kniha Sýr a červi, i dřívější obyvatelé domněle zcela christianizované Evropy ve svých představách hojně obohacovali křesťanské koncepty ze zcela jiných zdrojů.

Konečným cílem duchovního eklekticismu, jejž Moore popisuje, nemá být „volně spíchnutý duchovní výmysl“, nýbrž „niterně zažívaný, osudem řízený, zasvěcený a vzdělaný život, který má vznešenou a přesahující dimenzi“. Jde o krásný ideál, u kterého recenzent nehodlá hádat, kolika lidem se vskutku podařilo jej dosáhnout. U nezkušeného a naivního čtenáře ale četba této knihy, která navíc do češtiny nebyla přeložena příliš kvalitně, bohužel může vést spíše k oné první možnosti. Totiž k diletantismu, který se bude chlubit domnělou duchovní hloubkou, celoplanetárním vhledem a kosmickou moudrostí...

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Thomas Moore: Osobní náboženství. Průvodce na cestě rozvoje osobní spirituality v sekulárním světě. Přel Andrea Scheansová, Emitos, Brno, 326 s.

Zařazení článku:

náboženství

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

50%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Petr Peňáz,

"Osobní náboženství" je praktickým dalším rozšířením Moorovy "Knihy o duši", kterou výborně recenzoval pan Radim Beránek článkem "Konzumní spiritualita, její kritika, a co dál?" v Teologických textech č.5 roč.2003. Staroříšský Josef Florian by obě knihy označil " k vyhození". pp.