Křesťan, Jiří: Případ Václava Talicha. K problému národní očisty a českého heroismu

Křesťan, Jiří
Případ Václava Talicha. K problému národní očisty a českého heroismu

recenze historie

Autor ukazuje, že i hrdinové mají své stinné stránky, a že se naopak „i v nejbídnějším tvoru občas zatřepetá jiskra lidství“. Je to přístup žádoucí, který by si zasloužili všichni hrdinové i antihrdinové českých dějin. I když by se kvůli němu nemusela nutně stírat – často velmi tenká – hranice mezi oběma skupinami.

Hledání ztraceného srdce Václava Talicha
Jiří Křesťan: Případ Václava Talicha: k problému národní očisty a českého heroismu. Akropolis, Praha, 2014, 206 s.

„Možná každý historik by si měl vybrat někoho z doby druhé světové války a pokusit se vstoupit do řečiště jeho života… Za válečných let lidé čelili častěji než v dobách míru vyhroceným situacím, dokázali se vzepnout k heroickým výkonům, také se ale osudově lámaly charaktery. Většina obyvatel žila ovšem své pokojné životy a velkých dějin příliš nedbala. A co ti, kteří se rozhodli podepsat svou ,smlouvu s ďáblem‘, přijmout realitu a snažit se přitom aspoň občas pomáhat jiným? Zachránit, co se dalo... Náhle je jasné, že černobílé vidění nepostačuje.“

Citovaná slova pocházejí z nové knihy historika a archiváře Jiřího Křesťana. Ten se proslavil svojí předchozí publikací, v níž „vstoupil do řečiště života“ Zdeňka Nejedlého. Připomeňme, že poslední slova textu, za nějž roku 2013 získal cenu Magnesia Litera za literaturu faktu, dokonce zněla: „Nahlédl jsem přes obrubeň současnosti až tam dolů, na dno hluboké a potemnělé studně jedné lidské duše. A tam jsem s úlekem zahlédl odlesk vlastní tváře. Neboť jsem Zdeněk Nejedlý.“ Ve své poslední knize Případ Václava Talicha: k problému národní očisty a českého heroismu na základě dochovaných archivních pramenů líčí s velkým uměním empatie život Nejedlého současníka a po jistou dobu i protihráče, dirigenta Václava Talicha. Líčí ho však ne ve všech jeho podrobnostech od narození do smrti, ale soustřeďuje se – jak název napovídá – především na zřejmě nejkrizovější etapu v životě velkého umělce. Tedy na období německé okupace, kdy byl Talich vystaven silnému tlaku nacistů i českých kolaborantů, kterému několikrát v zájmu dobré věci ustoupil. To mělo v poválečné době své následky, které jsou také v autorově zorném poli: v květnu 1945 byl Talich zatčen, i když podle Křesťana zdaleka ne tak dramaticky, jak se mnohde tradovalo. Soud konstatoval, že se Talich sice ve dvou případech zachoval „nepřístojně“, nicméně potrestán nebyl, „neboť jednal pod nátlakem a s úmyslem prospět národu“.

Tematicky navazuje nová kniha na tu předchozí, protože si v ní autor všímá i komplikovaných vztahů mezi oběma svými hrdiny. Konstatuje, že v meziválečném období mezi těmito muži panovaly celkem korektní vztahy. Jak konstatuje i hutná anotace knihy, ke střetu jejich zájmů došlo v roce 1935, kdy Nejedlý marně prosazoval proti Talichově kandidatuře na post šéfa opery Národního divadla skladatele O. Jeremiáše. Za tzv. druhé republiky Nejedlý i Talich „shodně hájili národní kulturní hodnoty“. To, že Zdeněk Nejedlý bývá označován za inspirátora Talichova poválečného pronásledování, však Křesťan označuje za ne zcela spravedlivé.

Autor se úzkostlivě snaží o vyvážený přístup. Nejedlý se tedy podle něj po roce 1945 na Talichovi přímo neprovinil, ale ani „neučinil nic pro pochopení chování Talicha a jiných známých osob za války“. Nejedlý prožil těžké období exilu a válka mu vzala syna a zetě, takže do jisté míry „měl právo na přísný pohled“. Přesto se ale historik, který „nemůže být jen chladným pozorovatelem zašlých dějů“, ptá: „Neměli bychom od vítězů očekávat gesto velkodušnosti?“ A hlavně Nejedlého tehdejší přísný pohled podle Křesťana kontrastuje s nestatečností, již později sám projevil v době stalinských represí. Talich se zachoval tak, jak by se na jeho místě zachovali mnozí další, a navíc po nějakou dobu byl ochotný připustit svá válečná pochybení. Až později přijal pohodlnější pozici „oběti nespravedlivého obvinění“. Autor každopádně odmítá všechny zjednodušující závěry, „jež viděly vinu jen na Talichově straně, nebo jej naopak představují jako nevinnou oběť komunistické zvůle“. Příčí se mu jak černobílé odsuzování Talicha, tak i „zavržení všech, kteří se kriticky vyjádřili o jeho chování za války“. Právě to jsou podle Křesťana „krajní póly, jež přitahují každého, kdo zatouží popatřit do vírů Talichovy aféry. Spočinout na nich by však vedlo k výsledku takříkajíc čapkovskému: Talichovo srdce by se ztratilo, stejně jako se ve známém románu Karla Čapka v průběhu vyšetřování ztratilo srdce Juraje Hordubala.“

Přesto je ale autorův přístup v jistém smyslu „čapkovský“. Totiž v duchu povídky Poslední soud, v níž je psáno: „Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo.“ Křesťana zřejmě při psaní bolelo srdce nemálo. Jak už napsal jiný český recenzent, Křesťan ve své knize „nerelativizuje, nýbrž diferencuje a snaží se pochopit“. Chce se přitom řídit heslem, že „pravda nebývá jednoduchá a její starší sestra se zove Pokora“. Ukazuje, že i hrdinové mají své stinné stránky a temné komnaty, a naopak – „i v nejbídnějším tvoru se občas zatřepetá jiskra lidství“. Někdo by takový přístup mohl označit za sentimentální, ale podle mého názoru je to postoj žádoucí, který by si zasloužili všichni hrdinové i antihrdinové českých dějin. I když by se kvůli němu nemusela nutně stírat – často velmi tenká a propustná – hranice mezi oběma skupinami.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 1233x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce