Žantovský, Michael: Havel

Žantovský, Michael
Havel

recenze historie

Leckomu kniha může připadat příliš patetická a málo invenční. Žijeme však v době, kdy se někteří naši politici snaží o změnu zahraničněpolitického kurzu, kterým Havel naši zemi nasměroval. Za takové situace je dobře, že vycházejí knihy poctivě oceňující Havlův význam a zdůrazňující – vedle jeho slabin a nedostatků – i zásluhy.

Čekání na komplexní havlovskou knihu
Michael Žantovský: Havel. Argo, Praha, 2014, 564 s.

„Extravertně orientovaná osobnost s vysokou rozumovou kapacitou, společensky pohotová, znalá světa, liberální, volné myšlení, radikalismus, rád se samostatně rozhoduje, soběstačný, sklon k intelektuálním zájmům, imaginativní vnitřní život a vyjadřování…“ A na druhé straně osobnost vyznačující se ustaraností a úzkostnou nejistotu. Těmi slovy charakterizovala roku 1980 vězeňská psycholožka profil tehdejšího vězně a disidenta Václava Havla. Citát nacházíme v havlovském životopisu od překladatele, psychologa a diplomata Michaela Žantovského, nejobjemnějším, který u nás dosud vyšel. Autor se v knize projevuje jako dobrý vypravěč, který umí plasticky zachytit povahy i psychologické motivace aktérů, nejen tedy titulní postavy, ale rovněž jejích protihráčů i prostě bezejmenných davů. V knize tak najdeme i takřka odborný exkurz do problematiky davové psychologie: „Psychologie občanských protestů se točí kolem jevů habituace, sdíleného vědomí a kritického množství. Ze začátku je nepoměr střetávajících se sil tak velký, že člověk musí být trochu blázen, aby do střetu vůbec šel.“ Nebo narazíme třeba na toto nevšední líčení politického jednání, popsané metaforou šachové partie: „Záznam tří setkání mezi Adamcem a jeho lidmi a delegací Fóra vedenou Havlem se čte jako zápis šachové simultánky mezi zkušeným velmistrem a sestavou nadšených amatérů. Profesionál neustále mate své protivníky předstíranými útoky a maskováním svých skutečných úmyslů, vodí je za nos a obětovává pěšce za pozici. Amatéři nedokážou vidět dál než za příští tah a jejich útoky nevyhnutelně váznou. Nebýt toho, že profesionál přišel hned na začátku o královnu, nebyla by to vůbec rovnocenná hra, ale pak by zase neexistovala žádná partie. A jakkoli Havel po celou dobu zachovával zdvořilost, pořád ještě dokázal prohlédnout obojakost svého protivníka a v kritické chvíli včas odhalil jeho bluf.“ Jindy však autor přirovnává – nepříliš uctivě – politiku k dětské hře: „Velká část politiky sestává z často i neúmyslného boření báboviček jiných chlapečků a z odvet, které pak následují.“  

Coby bývalý Havlův tiskový mluvčí a poradce uvádí Žantovský dlouhou řadu zábavných či lehce absurdních historek. S nadsázkou vysvětluje, jak je vůbec možné, že komunistický parlament zvolil Havla prezidentem: „Pokud se někdo diví, jak se dá vyřešit hlasování dvou komor parlamentu s celkem 350 poslanci na schůzce dvou mužů, z nichž ani jeden nebyl poslanec, postačí říci, že Federální shromáždění bylo natolik zvyklé přijímat rozkazy, že by bylo zvolilo prezidentem Drákulu, kdyby k tomu dostalo pokyn seshora.“ Ve stejném tónu vypráví, jak vypadaly první Havlovy dny na Hradě. Očekávala ho tam prý delegace zaměstnanců Kanceláře prezidenta republiky, která toužila ho přivítat, podat zprávu o založení „Občanského fóra Pražského hradu“ a ujistit Havla o své loajalitě a revolučním zápalu. „Činili tak se vší vřelostí, nenuceností a oroseným čelem rukojmích al-Káidy. Většina ostatních zaměstnanců nepřišla vůbec, anebo se tak poschovávali v nekonečném labyrintu hradních chodeb, zákoutí a úkrytů, že trvalo týdny, než je někdo objevil.“ A s humorem komentuje, jak Havel někdy marně hledal společná témata či komunikační rovinu v rozhovorech s Lechem Wałęsou. Zatímco Havlovi poradci svému šéfovi poradili, aby se věnoval řešení aktuálních politických problémů a vyhýbal se abstraktním pojmům a filozofování, polští poradci svému prezidentovi zrcadlově obráceně navrhli pravý opak: „Návštěva opět neproběhla podle plánu. Někteří lidé ve Varšavě si očividně udělali svoje domácí úkoly také, a Wałęsa chtěl diskutovat výhradně o filosofii a metafyzických horizontech. Oba muži k sobě chovali velký obdiv a úctu, ale nějak se jim nikdy nedařilo tančit ve stejném rytmu.“

Opravdu hodně se toho čtenář z Žantovského knihy dozví o Havlově soukromém životě, třeba o jednom jeho incidentu z doby normalizace. Tehdy se prý „s jedním kamarádem na své pravidelné toulce po vinárnách pokusili dostat do vinárny U Zpěváčků, která oficiálně zavírala v jednu ráno. Po marném zvonění a klepání začal být Havel netypicky agresivní a pokusil se dveře vykopnout, načež ho urostlý vrchní s kolegou zavlekli dovnitř, zmlátili a pak ho vyhodili zpátky na ulici.“ Zvláště bohatá je Žantovského kniha na podrobnosti o Havlově intimním životě. Už z jeho dětství autor jako školený a zkušený psycholog vyvodil, že „Havel měl hlubokou vnitřní touhu po ženské společnosti, po něze a útěše, kterou mu nabízela, ale také po vůdčí ruce a řádu, který mu mohla poskytnout. Po celý život instinktivně vyhledával silné a dominantní ženy, které zmírňovaly jeho pocit bezmoci a nejistoty. I když je to poněkud otřepané psychoanalytické klišé, všechny tím či oním způsobem připomínaly jeho matku.“ Vyjmenovává pak četné „paralelní“ vztahy svého hrdiny. Ženatý Havel přitom údajně „ze své strany nespatřoval nic zvláštního či nemožného na udržování dvojité, či dokonce trojité loajality, ve všech případech opravdové, avšak založené na odlišných citech a úvahách“. Pro doplnění kontextu ale Žantovský dokládá, že v tomto životním stylu nebyl Havel mezi disidenty výjimkou: „Podobné citové obraty byly v disidentském společenství opakujícím se jevem. Pokud to připomínalo jakési volnomyšlenkářské společenství se střídáním manželek, bylo to čistě z nouze jako důsledek omezeného kontaktu s vnějším světem a jeho sexuálními příležitostmi. Havlova přítelkyně byla bývalá žena Pavla Kohouta; Květa, manželka jeho bratra Ivana, byla budoucí žena Jiřího Dienstbiera; Věra Jirousová, bývalá Magorova žena, byla přítelkyně Jiřího Němce, jehož budoucí bývalá žena Dana byla vděčná Olze Havlové za to, že jí občas pomáhala starat se o některé z jejích sedmi dětí. Míru svobody a tolerance obsažené v těchto proměnách lze z odstupu obdivovat nebo odsuzovat, ale je pozoruhodné, jak úspěšně mezilidské vztahy disidentů přežívaly tyto kolotoče, které by odsoudily k zániku mnohé konvenčnější přátelství.“

Havlovy zálety se ovšem v knize přirozeně prolínají s rovinou politických dějin. Když byl například roku 1979 Havel zatčen, našli ho u jeho milenky. (Jeho žena Olga pak zřejmě i kvůli tomu alespoň prvních pár týdnů „neměla moc náladu“ mu do vězení psát: „Koneckonců, jaký vážnější důkaz neloajality si lze představit, než když vám manžela zatknou v bytě jiné ženy.“) A s jinou než svojí ženou rovněž Havel trávil dny bezprostředně předcházející 17. listopadu 1989.  

Žantovský přesvědčivě líčí Havlův citový život, jeho pochybnosti o sobě samém, váhání i to, jak se dokázal přít sám se sebou. Žantovský se přitom snaží o pochopení Havla i jeho partnerek, ale nejde mu o Havlovu diskreditaci nebo o morální relativizaci toho, co na mezinárodní scéně udělal pro Českou republiku. Co se ale týká Havlova duchovního vývoje, zde zřejmě zůstává nepřekonaná kniha Martina C. Putny Václav Havel: duchovní portrét v rámu české kultury 20. století, již Žantovský sám oceňuje (vedle publikace Jiřího Suka Politika jako absurdní drama: Václav Havel v letech 19751989). A v oblasti politiky Žantovský shrnuje Havlovo základní směřování, jeho úspěchy i ztroskotání („Pokud je dnes Evropa – včetně jejího geopolitického středu – bezpečnější než kdykoli dříve ve své historii, vděčí za to v neposlední řadě vizi státníků, jako byli Bill Clinton, Lech Wałęsa a Václav Havel“). Přidává výše zmiňované perličky ze zákulisí, často jde ale spíše o podružné drobnosti. Zato mnohá důležitá jednání či rozhodování přechází až příliš stručně či k nim neříká nic podstatně nového. V tomto posledním aspektu je záhodno doporučit druhý díl havlovské biografie od Daniela Kaisera s názvem Prezident. Václav Havel 1990–2003 (Paseka 2014). Kaiser sice vynechává Havlův soukromý život, ale o to dobrodružněji a podrobněji líčí zákulisí Havlových vztahů s předními českými či světovými politiky. Třeba to, jak probíhalo Havlovo lobbování pro přijetí České republiky do NATO, jak se vyvíjely jeho vztahy s Václavem Klausem nebo třeba s lidoveckým ministrem Richardem Sacherem: píše mimo jiné o Sachrově zálibě v mimosmyslovém vnímání, které se coby ministr vnitra snažil prosazovat jako regulérní metodu boje se zločinem. S tím kupodivu Havel sympatizoval, což Kaiser spojuje se spiritistickou minulostí jeho předků, osvětlenou Martinem C. Putnou.

Žantovskému se ne vždy podařilo udržet si od Havla a práce Kanceláře prezidenta republiky potřebný odstup. Takové riziko přílišného pozitivního zaujetí naopak nehrozí Kaiserovi, který se ze své dřívější silně „proklausovské“ (a „protihavlovské“) pozice propracoval k vyváženějšímu pohledu. Takto líčí Kaiser i samotného Michaela Žantovského coby Havlova podřízeného. Pod Žantovského vedením se kupříkladu do zámku v Lánech takto jezdil utužovat hradní kolektiv: „Frekventanti kurzu v teplákových soupravách vyběhli na třicet minut do lánské obory. Jen několik silných jedinců dokázalo uniknout Žantovského drilu. Křižan měl prasklý vřed, Karel Schwarzenberg neměl potřebu se omlouvat… Skoro celá prezidentská kancelář ve sportovních úborech supěla mezi stromy, prezident stál ve dveřích a užasle je sledoval.“           

Někteří kritici se netrpělivě ptají, kdy konečně vyjde „ta kniha“, která osobnost Václava Havla vystihne dokonale a ve všech jejích aspektech. Podle mne je to trochu bláhové snění a v očekávání bych byl realističtější. Putna, Kaiser (v druhé „havlovské“ knize) i Žantovský přinášejí pohledy, které se navzájem doplňují a neprotiřečí si, i když se samozřejmě v podrobnostech nezřídka rozcházejí. Například hru Odcházení interpretuje Putna jako přímý obraz Havlova boje s Klausem, kdežto Žantovský zdůrazňuje, že základní obrysy opusu vznikly již před rokem 1989, a souvislost s Klausem popírá. Kaiser spojuje oba pohledy. Zohledňuje tedy prehistorii hry a zároveň ukazuje, jak ji Havel pod vlivem aktuálních politických dějů a aktérů, jako byl především Vlastimil Tlustý coby Klausův emisar, upravoval. Kaiserovo kompromisní hledisko je přitom asi nejlépe doložené a vyargumentované. V lecčems se však všichni tři shodnou, například v nepříliš velkém pochopení pro prezidentovu druhou manželku Dagmar. A pak především při základním hodnocení Havlova přínosu, jen se přitom výrazně liší jejich slovník a styl. Podle Putny se Havel po nástupu na Hrad stal majitelem tolkienovského prstenu, který se však „promění v jeho prokletí. Každá moc vysává: otázkou není jestli, ale nakolik. Havel se svou duchovní vizí ztroskotal, ale i po tom ztroskotání tu zůstalo mnoho hodnot, ze kterých budou čerpat další generace.“ Dle Kaisera byl Havel „pevnou součástí polistopadového režimu, doby, která snad jednou bude zhodnocena jako éra dobré vůle a radosti ze života, v níž se udály různé podvody a zločiny, ale jenom jako kolorit velkého civilizačního skoku“. A Žantovský v Havlovi viděl „člověka omylného, jako jsme my, ovšem člověka, který za cenu velkých obětí obětoval velkou část svého života, včetně posledních osmi let, službě veřejnosti a službě tomuto národu… Tato země nepříliš ráda trpí velikány, ale mnozí z nás, stejně jako velká část světa, vidí mezi námi alespoň jednoho velikána-člověka, chybujícího velikána-člověka, a tím člověkem je Václav Havel.“ Leckomu to může připadat příliš patetické a málo invenční. Avšak žijeme v době, kdy můžeme slyšet od nikoli nevýznamné osoby, že první český polistopadový prezident „sloužil v satanových službách a byl nástrojem lži a nenávisti“, případně alespoň že v jádru byl „reformním komunistou“. Současně se někteří naši čelní politici snaží o celkovou změnu zahraničněpolitického kurzu, kterým Havel naši zemi nasměroval. Za takové situace je dobře, že vycházejí knihy poctivě oceňující Havlův význam a zdůrazňující – vedle jeho slabin a nedostatků – i zásluhy. A doufejme, že budou následovat další.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 53 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

52%čtenáři

zhlédnuto 3369x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce