Kdo někdy zhlédl literární kabaret EKG, probíhající každý měsíc v pražském divadle Archa, tomu budou povídky Igora Malijevského, který spolu s Jaroslavem Rudišem tento pořad připravuje, povědomé. Nedávno vydaná povídková kniha Měsíc nad řekou Tejo totiž obsahuje texty, které autor psal pro tento pořad – a jejich původní účel je na povídkách znát. Snaha zaujmout diváky a udržet jejich pozornost se projevuje nejen v krátkém rozsahu povídek (na necelých dvou stech stranách jich nalezneme téměř třicet), ale i v dalších ohledech. Většina textů má výraznou pointu, kterou autor často neumisťuje až na konec, čímž buduje gradaci děje už v jeho průběhu. Pokud jde o práci s možnostmi, které autorovi nabízejí literární druhy, v povídkách se střídají lyrické pasáže, laděné melancholicky a básnicky (ty se nejčastěji vyskytují v úvodních odstavcích, v nichž vypravěč líčí své rozpoložení či atmosféru místa, kde se bude děj odehrávat nebo kde začíná), s místy s rychlým spádem děje, založeným především na humorných, hořce humorných či bizarních situacích, v nichž se vypravěč a postavy ocitají. V zájmu srozumitelnosti se autor vesměs zříká literárních hříček a složité kombinatoriky; svět Malijevského povídek se netváří jako umělý konstrukt, ale je vystavěn tak, že připomíná jazykový záznam žité skutečnosti.

Výše popsané usnadňuje poslech, ale zároveň nevylučuje tiché čtení, což textům, které vznikaly primárně pro předčítání, slouží ke cti. Čtenář je sice ochuzen o autorský přednes, v němž spisovatel zdůrazněním patřičných pasáží poskytuje návod k interpretaci, ale zato může pečlivěji a soustředěněji pátrat po skrytých kvalitách textu. Jednou z těch nejvýraznějších je povaha vypravěče a perspektiva, z níž nahlíží na svět a lidi, se kterými se setkává. Především setkání, ať už vyhledávaná, či náhodná, ať intenzivní, či letmá, jsou totiž vlastním tématem povídek. Tato perspektiva se vyznačuje obdivuhodnou, snad až trochu drzou lehkostí, s níž se vypravěč vciťuje do bližních a spřádá příběh jejich domnělého, krátce zahlédnutého osudu. Tyto vhledy do cizích životů však nikdy nejsou povrchní, protože v jejich základu stojí zájem, empatie a účast.

Povídky Igora Malijevského nemají daleko k tvorbě Emila Hakla. Oba autory spojuje podobný vypravěč. U obou je to muž přibližně stejného věku a založení, který obvykle vede ne zcela uspořádaný život. Oběma autorům je společná i záliba v líčení bizarních situací (u Malijevského čteme v povídce Kolotoč o dvojici uvíznuvší na ruském kole v dávno zpustlém lunaparku, v povídce Multikulturní centrum zase o muži, který se nesmířil s tím, že ho opustila manželka, a místo ní si nastěhoval po součástkách do ložnice traktor) a směšných postaviček. Častou výchozí situací Malijevského povídek je stejně jako u Hakla cestování, které člověku umožňuje jiný pohled na sebe sama i na to, co jej obklopuje. A to je také klíčové vyznění, k němuž povídky směřují: snaha o neustále nový, překvapený, jakoby dětský pohled. V poslední, titulní povídce je to vyjádřeno téměř manifestačně: „Otevřená huba je naším spasitelem a vykupitelem, nikoli ovšem otevřená k výkřiku nebo hryznutí, nýbrž bezradně, směšně a natvrdo otevřená v kosmickém úžasu.“ Tuto snahu Malijevský svými povídkami nejen zachycuje, ale i podněcuje.

Přestože vypravěčova senzitivita, otevřenost světu a také pokora před jeho tajemstvími jsou vyjádřeny někdy až příliš krotkým, uhlazeným (což vynikne zejména v dialozích, zejména v těch hospodských či odehrávajících se mezi kumpány) a navzdory přítomnosti sugestivních metafor nevýrazným jazykem, je to právě zájem o nejroztodivnější lidské osudy a s ním spojený velmi jemný pokyn k humanitě, co lze na povídkách Igora Malijevského ocenit a kvůli čemu stojí za to si je přečíst.