Thamer, Hans-Ulrich (ed.): Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. 6, Globalizace od roku 1880 do dneška

Thamer, Hans-Ulrich (ed.)
Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. 6, Globalizace od roku 1880 do dneška

ukázka historie

Člověk jako biologická bytost, ujišťující se o svém původu a plánovitě organizující podmínky svého přežití, se odnepaměti vyznačoval potřebou popsat nějak prehistorii svého druhu na planetě Zemi. Šlo mu přitom o ohlédnutí za minulostí a výhled do budoucnosti, a při vší úctě k minulosti mohl stále znovu spatřovat v přítomnosti naplnění a výsledek pokroku v různých směrech.

Hans-Ulrich Thamer (ed.): Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. 6, Globalizace od roku 1880 do dneška. Přel. Pavel Kolmačka, Jan Hlavička a Helena Medková. Vyšehrad, Praha, 2014. 458 s.

PŘEDMLUVA
Helwig Schmidt-Glintzer

Člověk jako biologická bytost, ujišťující se o svém původu a plánovitě organizující podmínky svého přežití, se odnepaměti vyznačoval potřebou popsat nějak prehistorii svého druhu na planetě Zemi. Šlo mu přitom o ohlédnutí za minulostí a výhled do budoucnosti, a při vší úctě k minulosti mohl stále znovu spatřovat v přítomnosti naplnění a výsledek pokroku v různých směrech. Obrazy světa a představy o něm se během staletí a tisíciletí proměňovaly a často se také v různých oblastech od sebe v mnohém lišily. Vzdor určité výměně se tak rozvinuly kultury se zcela různým pojetím světa, jež určovalo jednání společností i jednotlivců. Tyto vývojové trendy jsou základem rozmanitosti lidských kultur a pochopení jejich vlastního smyslu přináleží k obsáhlému obrazu světových dějin. Již to, jak se měnily názvy obcí, měst a regionů, jak se posouvaly významy označení či jak se vyvíjely nové koncepce organizace vlády, patří k této rozmanitosti stejně jako rozličné výrazové formy v jazyce, hudbě a všech zvycích, jako je stravování či oblékání.

Při vší rozdílnosti představ o dějinách světa nebyl pohled zaměřen nikdy pouze na vlastní národ a jeho nejbliž-ší okolí, nýbrž měl vždy obsáhnout celek. Východiskem byla vždy jednota světa, hovořilo se nanejvýš ještě tak o podsvětích a nebeských sférách. Velmi rozdílné však bylo, jak byla konkrétně tato souvislost představována. Děje-pisectví a tradované a vyprávěné dějiny minulých národů a kultur, ale také jednotlivců a skupin skýtají spolu s materiálním svědectvím stále nové pohledy na dějiny Země a lidstva.

A přece se každá doba snaží z počtu letokruhů a z posbíraných dokumentů a vzpomínek rozeznat události a perspektivy, jež jsou pro ni důležité, aby se podle nich v neposlední řadě orientovala ve svých vlastních úsudcích a ve svém jednání. Tomuto nároku chtějí dostát také Dějiny světa sepsané počátkem 21. století našeho letopoč-tu.

Zatímco v 19. a 20. století byla dosud snaha chápat dějiny převážně z perspektivy historie vlastního národa, navazují tyto Dějiny světa na mnohem starší tradici univerzálního dějepisectví a pokračují v ní ve světle nových poznatků. Měnící se klima a četné nové archeologické nálezy, stejně jako nové možnosti analýzy DNA a dalších me-tod daly vznik zcela novému obrazu světových dějin.

Třebaže se odnepaměti národy a kultury setkávaly, ba dokonce lidstvo samo má možná jeden společný původ někdy v době před 400 000 lety, vyskytly se čas od času specifické linie vývoje a větší či menší odchylky. Z toho plynoucí rozmanitost způsobů života dodnes obohacuje lidstvo, třebaže je často podceňována a kvůli konfliktnímu potenciálu z toho vyplývajícímu také často obávána. Jak se s touto růzností v minulosti zacházelo při sledování životních zájmů zajišťujících blahobyt, je v podstatě námětem předkládaných analýz a výkladů. Zdá se, že zatímco po dlouhá období byly kontakty mezi obyvateli Země na delší vzdálenosti jen sporadické, od 15. století př. Kr. došlo k zásadnímu obratu. Intenzivní vzájemná výměna však probíhala už dávno předtím v regionech s jednotným systémem vlády, což urychlovalo vývoj a samozřejmě rovněž podněcovalo konflikty. K těmto regionům patří bezpochyby Egypt a Mezopotámie, stejně jako kultury na území dnešní Číny, ale také mnoho raných civilizací, o nichž máme díky novějším nálezům z vykopávek alespoň rámcovou představu.

Světová doprava, jejíž rychlost od dob pádu mongolské říše ve 14. století narůstá, a následná expanze evrop-ských mocností vedly k rané formě globalizace, která počínajíc dekolonizací v polovině 20. století vstoupila do nové fáze.

Od té doby se také změnil rámec dějepisectví. Vědomí globální souvislosti se zostřilo díky dopravní a komunikační technice zpřístupňující celý svět, ale i vinou nových forem války a násilí. Přispívají k tomu i s tím spoje-né hrozivé aktuální zprávy. Vedle zdánlivě nevyhnutelných vývojových procesů se objevily nové možnosti, na nichž se podílí stále větší část světového obyvatelstva, a to jak volbami, tak občansko-společenskou angažovaností, poskytováním a přijímáním pomoci. A přece se porozumění světu nevyčerpává v obstarávání přítomnosti. Návrhy do budoucna a možnosti jednání, jakož i traumata a vzpomínky poukazují na alternativy a vedou k novým řešením, ale rovněž k novým konfliktům.

Stále lepší pochopení dějin nám, jak alespoň doufáme, umožňují naše rozšiřující se poznávací a diagnostické schopnosti. Geologické výzkumy stejně jako zkoumání jednotlivých vrstev zemského pláště způsobily revoluci v našem poznání dějin Země a analytické metody genetického výzkumu, zvláště pak rozšifrování lidského genomu, umožňují nahlédnout do dějin migrace a vztahů živých tvorů, především lidí, což překračuje všechny dosavadní hori-zonty historiografie. Teprve vhled do těchto širších souvislostí, k nimž patří rovněž klimatické změny způsobené stří-dáním dob ledových a meziledových, umožňuje pochopit regionální a národní historii. Proto jsou ve všech zemích a oblastech vlastní dějiny uváděny do souvislostí se světovou historií. Podle novějších náhledů na povahu změn ve světě způsobovaných lidmi se zdá, že ona velkolepá proměna životních poměrů v důsledku inženýrského umu a pokroku ve vědeckém poznání, poprvé tušená v době kolem roku 1800 – v časech Goethových – a popsaná ve Faustovi, je takřka nepředstavitelně překonaná. Dnešní svět bude v polovině 21. století stěží k poznání. Přinej-menším stejně dalekosáhlé jsou proměny naší planety a jejího okolí. Třebaže mnoho změn probíhá jen velmi pomalu, dávají současné poznatky o pohybu zemských desek tušit příští vývoj, jako je tomu třeba v případě Afarského příkopu na jižním břehu Rudého moře, kde se rýsuje oddělení východní Afriky od zbytku kontinentu. Moderní člověk chce znát všechny tyto souvislosti dějin Země a světa a potřebuje toto vědění k vlastní orientaci.

Když tyto nové Dějiny světa nahlížejí do hlubin minulosti a ujímají se tématu historie lidstva také v souvislosti s dějinami životního prostředí, činí tak v kontextu zostřeného vědomí závislosti na ekologických fakto-rech, současně ale také na bázi poznání rámcových podmínek zkoumaných kognitivními vědami. Proto je třeba po-chopit dějiny nejen na základě dokumentů a pramenů, dochovaných písemných svědectví a celkových výsledků lidské činnosti, ale také s pomocí dalších určujících faktorů, k nimž patří sociálně-psychologické poznatky stejně jako dějiny nemocí a jejich léčby. Minulost je nám přitom blíže, než jsme kdy tušili.

Perspektivy a rozmanitost výkladů dějin lidstva berou v potaz aspekty kulturních a náboženských dějin i vývoj institucí. Zahrnují oblast vojenství, diplomacie a celou škálu forem dějin lidstva. Ve svých základních rysech jsou zde představovány stále znovu se formující vladařské a mocenské poměry, spojené s proměnami zemědělství, obchodu a hospodářství všeho druhu, stejně jako dějiny náboženských hnutí.

Dynamika dějin

Zde předložený výklad světových dějin, založený na nejnovějších poznatcích, podrobuje zásadní revizi dosavadní představy o minulosti lidstva a ve světle historie vysvobozuje současné vědomí z pout, jež mu nasadily tlaky přítom-nosti. Vývoj člověka, jeho předchůdců i raných uchopitelných podob jeho kultury byl již odnepaměti globální událostí týkající se rozsáhlých částí Země, po níž následovala diferenciace a vznik prvních vyspělých kultur. Popsány jsou nejen řeč a počátky písma, nýbrž také nejranější formy uměleckého vyjádření, stejně jako vznik zemědělských technik a výroby nástrojů. Na vzájemném vymezování a na procesech globální komunikace v minulosti lze rozpoznat struktu-ry, které se dnes opět jasněji rýsují.

O tom, co a jak vystoupí do popředí, se v případě chronologicky členěných Dějin světa rozhoduje na základě výrazných zlomových momentů. Jde o analogické vývojové posuny, které se ve více kulturách vyznačují určitými charakteristickými znaky. Ty však obvykle neprobíhají zcela současně, nýbrž s jistou časovou prodlevou. Jeden takový zlomový moment nastal v polovině prvního tisíciletí př. Kr., kdy vyvstala nová forma ¬reflexivních civilizací, jež vedla ke vzniku nových říší. V dalších staletích se ¬prosazuje monoteistický obrat a s ním spojené zakládání nových státních celků v Evropě a Malé Asii; stejně výrazně určuje kultury Dálného východu šíření buddhismu. V polovině prvního tisíciletí po Kr. zahajuje vítězné tažení islám, rozhodující je ale od té doby šíření písemných dokumentů a byrokracie v různých kulturních sférách. Začíná se přitom uvolňovat vazba výkladů světa na náboženské rituály a vznikají vlastní formy výkladu a komentáře. Stejně jako jinde jsou tyto kroky vpřed současně spojené se ztrátami, novou diferenciací, vymezováním a prožitky jinakosti a v důsledku toho s problémovými situacemi a konfliktním potenciálem. Tak vznikají ve východní Asii v Číně, Koreji a Japonsku, v jihovýchodní Asii, kromě Indie a Blízkého východu, v Evropě a ve Střední Americe vlastní kultury se zcela specifickým sebeporozuměním.

Při zpětném pohledu se také ozřejmí strukturální posuny, různá rychlost vývoje a stupeň urbanizace. Zde jako by ve 20. století došlo k výměně rolí: velké metropole dnes již nelze najít v Evropě nebo Severní Americe, nýbrž v Asii, kde se již před čtrnácti sty lety nacházelo tehdy největší město na světě Xi’an (Čchang-an), jež mělo posléze posloužit za vzor mnoha dálněvýchodním metropolím.

Dalším zlomovým momentem je překročení hranic těchto kultur, podnícené klimatickými změnami a vpády Mongolů ve 13. a 14. století, jež otřásly celou Evropou a Asií. K jeho následkům patří nejen politické zvraty, nýbrž také nové směry ve výkladu světa vedoucí k vytvoření zcela nových vědeckých koncepcí. Vedle specifické evropské renesance je přitom třeba postavit nové zpřítomnění vlastního starověku v čínské kultuře. Navzdory rozdílnému formování světů, v nichž jednotlivé kultury žijí, je však v nám dostupných dějinách přítomno mnoho společných prvků. O to nápadnější jsou pak odlišnosti. Od počátku 15. století se bezesporu zdá neodvratný vítězný postup evropských kultur. Tím se ovšem poněkud ztrácí ze zřetele dynamika jiných kultur minulosti. A právě tento posun ve vnímání se předkládané Dějiny světa snaží také korigovat.

Zatímco období renesance v Evropě a paralelní procesy vývoje v ostatních částech světa jsou považovány ještě za prehistorii moderny, začíná „nástup moderny“ dalším globalizačním posunem na počátku 16. století, který se v Evropě směrem dovnitř vyznačuje uspořádáním konfesií a státnosti a navenek expanzí, jež ustane až ve 20. století. Toto 20. století zahájí fáze koncentrace obyvatelstva a urychlené výměny zboží a informací, jejíž důsledky se jeví stejně hrozivé jako mnohoslibné a v jednotlivostech je nelze ještě vůbec dohlédnout.

Mezitím vstoupila do nové fáze také sebelokalizace světa ve vesmíru. Lidstvo se začalo chápat jako druh a možná bude optimalizovat některé podmínky svého přežití kontrolovaným využitím sluneční energie.

Nové prostory a meziprostory
Svět je dnes propojen informačními systémy tak hustě, až se zdá, že se pohybuje ve stejném taktu a prakticky syn-chronně. Přednostní zájem tudíž nevyžadují dějiny jako sled událostí v určitém definovaném teritoriu, nýbrž dějiny dynamiky, přechodových zón, obchodních cest, migračních proudů a přepravy zboží a surovin. Mnohé zóny ve světě, jež byly delší dobu opomíjeny, se opět dostávají do ohniska pozornosti. Po zhroucení Sovětského svazu se ocitla v zorném poli více severní Asie. Tuto přechodovou zónu mezi Evropou a Asií, kterou lze částečně spojovat s dějinami Hedvábné stezky, můžeme stejně jako mnoho jiných končin na zeměkouli označit za „region budoucnosti“; s tím není nijak v rozporu, že jde současně také o oblast konfliktů. Podobně to platí o Africe a Jižní Americe, jejichž dějiny jsou stále ještě poznamenány časy koloniálního panství, zároveň už ale lze jejich historii psát z nových hledisek.

Minulost se ukazuje v novém světle díky novým nálezům a poznávacím metodám, ale také díky novým vý-zvám lidstvu. Mnoho zemí navíc spojují společné dějiny. Od té doby, co se asi před dvěma sty let razil pojem „světo-vých dějin“ v emfatickém smyslu zápasu o společnou modernu, docházelo stále znovu k pokusům napsat souvislé dějiny lidstva. Společné prvky mezitím díky rychlým dopravním spojením a datovým přenosovým sítím dosáhly tako-vého stupně, že do vzájemného vztahu mohou vstupovat nejrůznější prostory a „světy“ na této planetě. Proto se po-zornost zaměřuje nejen na vlastní dějiny, ale také na dějiny mnoha jiných regionů a dílčích kultur lidstva. Ten, kdo se dnes zajímá o dějiny své země a svého národa, nalezne je vždy již ukotveny v širších světodějinných souvislostech.

Tyto Dějiny světa poprvé představují historii člověka na planetě Zemi na pozadí všech dob a kultur. Vedle základních charakteristik pokrývajících dobu od příchodu člověka až po současnost neopomíjí ve svém výkladu ani politické a institucionální aspekty, stejně jako proměny a rozmanitost na poli náboženství, filozofie a umění. Východiskem se stávají regionální mýty a několika staletími historiografie formované představy, stejně jako novější poznatky získané biometrickými a jinými metodami. Máme zde před sebou dlouhé dějiny lidstva vylíčené v souvislosti s dějinami Země, klimatickými změnami a postupným kulturním vývojem, stejně jako nám bližší dobu počínající ranými vyspělými kulturami.

V době rapidně přibývajících informací o dějinách Země a kosmu a zvláště pak o dějinách lidstva je možné jednotlivé poznatky začlenit teprve na podkladě stručného, avšak komplexního představení dějin světa a lidstva. Předkládané Dějiny světa jsou proto nepostradatelné pro každého, kdo se dnes podílí na běhu dějin.

 

ÚVOD
Albrecht Jockenhövel

 

Přítomná doba je v mnoha rysech utvářena neustále srůstajícím světem diferencovaných společností, jež mají za sebou dlouhou historii. Aktuální mnohovrstevné procesy se shrnují heslem „globalizace“. Dnešní lidé se všude na světě různou rychlostí sbližují, hospodářství a kultura jsou vzájemně provázané, komunikace probíhá s vteřinovou prodlevou. Prostřednictvím příslušných médií může každý vidět a slyšet každého. Internet spojuje všechny a všechno. Toto stále těsnější propojení v současné době způsobují dostředivé síly. Lidé si stále více uvědomují svou jednotu právě v časech, kdy je pozemské životní prostředí čím dál křehčí. Přitom však hrozí nebezpečí, že zmizí historicky utvářené osobité rysy celých kontinentů s jejich jednotlivými společenstvími. Mnozí lidé si tyto procesy spojují s možnostmi a nadějemi, ale také s riziky a obavami. Zdá se přitom, jako by globalizace byla v aktuální debatě výlučně moderním fenoménem. Z historické perspektivy to však vypadá jinak a stojí za to podívat se na genezi dnešního světa. Z příspěvků shromážděných v této knize také vyplývá, že zvláště na úsvitu lidských dějin probíhala dlouhotrvající globalizace, ba dokonce je utvářela po stamiliony let. Z jednotného lidského pokolení, které se postupně rozšířilo po celé zeměkouli, se v různých ekosystémech vyvinula stále více se diferencující společenství, která se od dob převratného rozvoje produktivního způsobu hospodaření od sebe postupně vzdalovala, až začala žít vlastním izolovaným životem.

Na tyto skutečnosti nesmíme v aktuální diskusi zapomínat a v jakémsi historickém podélném řezu pochopíme, že globalizace a regionalizace se vzájemně nevylučují, naopak se vzájemně podmiňují. Tímto mottem se řídí právě první svazek Dějin světa, neboť v nejdelším úseku dějin lidstva – jde přibližně o 2,5 milionu let! – se v jakémsi kyva-dlovém pohybu mezi jednotou a rozmanitostí ukazuje společné kulturní dědictví. Ve stěží měřitelném, takřka nepřed-stavitelně dlouhém období se člověk jako biologický tvor vydělil z živočišné říše a jako jediná duchem obdařená bytost vytvořil svou kulturu – byť byla zatím tak jednoduchá jako nejstarší nástroje. Avšak až do doby, kdy se usadil, zůstával nerozlučně spjat se svým přirozeným životním prostředím. V tomto úseku ovšem úmyslně nehovoříme o „přírodních dějinách“ člověka. Se zavedením zemědělství a chovu dobytka patrně ve více ohniscích Starého (Asie, Evropa, Afrika) a Nového světa (Amerika) zasahoval člověk stále šíře a hloub do svého životního prostředí a utvářel je stále větší měrou podle svých potřeb, jež nebyly pouze hospodářské, nýbrž také sociální a náboženské. Takto až do konce doby bronzové a železné – zahrnující rané vyspělé kultury – utvářel v končinách Starého světa vhodných k osídlení téměř všude strukturované kulturní krajiny, vyhovující jeho nárokům. Na hranicích těchto oblastí i mimo ně existovaly alternativní životní koncepce, jako například nomádská, které často byly v konfliktním vztahu k takzvaným civilizacím.

S koncem ledových dob se přibližně od roku 12 000 do roku 10 000 př. Kr. začal člověk usazovat v několika ekologicky příhodných centrech a došlo k hospodářskému oddělení neusazených lovců, rybářů a sběračů na jedné straně a usedlých rolníků a chovatelů dobytka na straně druhé. Produktivní způsob hospodaření vystřídal způsob přisvojovací. Divocí lovci a sběrači byli ve stále větší míře vytlačováni ze svého původního životního prostoru na okraje oikumeny. Tento proces ostatně trvá dodnes. Je však třeba důrazně varovat před tím, aby byl s těmito etniky spojován životní styl nebo duchovní postoj, zakořeněný hluboko v minulosti. Důkaz, že na naší zeměkouli neexistoval žádný region, který by nebyl přímo nebo nepřímo v kontaktu s ostatními, je právě významným výsledkem archeologického, etnologického a historického bádání. Tento kontakt se mohl přirozeně někdy přerušit; docházelo tak k samostatnému regionálnímu vývoji a občas i k setrvalé izolaci. Dnes víme, že právě tento zdánlivě „primitivní“ – tedy současně starší dobu kamennou připomínající – vývojový stupeň australských aboriginců, srílanských Veddů, Pygmejů ve středoafrickém deštném pralese nebo Patagonců v ledové Ohňové zemi, kteří byli v 19. a raném 20. století mnohdy počítáni ke „kultuře nekulturních“ (Karl Weule), je výsledkem tělesné a kulturní adaptace na jejich přirozené životní prostředí.

Z jednotlivých příspěvků předkládaného svazku jasně vyplývá, že člověk po většinu své existence působil globálně. Natrvalo osídlené krajiny vznikly pouze tam, kde k tomu byly mimořádné ekologické předpoklady. Půda, vegetace a nabídka flóry a fauny však působily jako faktory příznivé pro domestikaci zvířat a kultivaci určitých rostlin jen v několika málo oblastech.

Etapy vedoucí k vytvoření nového obrazu prehistorie

Jestliže se v následujícím textu používá pojem prehistorie („pradějiny“ ve smyslu Johanna Gottfrieda Herdera nebo prehistorická archeologie), pak ve smyslu Hermanna Müllera-Karpeho jakožto „první úsek“ dějin lidstva, nikoli ve významu nějakého bezdějinného období předcházejícího dějinám doloženým písemnými prameny. Novodobé hledání původu lidstva a především pak polidštění začalo poté, co se evropský svět v době objevitelských cest, která vyvrcholila evropskou kolonizací světa, v mnoha částech dosud neznámého světa setkal s domněle civilizací nedotčenými národy s odlišnými kulturními zvyklostmi. Hluboko do 19. století však platily představy kořenící v antické a židovsko-křesťanské chronologii, předpokládající malé stáří lidského pokolení. Jeho zrod se až do 18. století kladl jen zhruba do doby 4000 let př. Kr. Teprve v letech 1850–1860 došlo v mnoha oborech k revolučnímu zvratu, který vyvolal radikální změnu názorů.

V zimě 1853/1854 poklesla hladina jezera v oblasti Švýcarské plošiny a objevily se pozůstatky kdysi trvalých osídlení, jež byla známa jako dřevěné „kolové stavby“. Jelikož se tyto stavby dochovaly v mnoha částech světa a například v jihovýchodní Asii se staví i obývají dodnes, byly považovány za prastarou globální formu bydlení. Z vlhké půdy byly vyzvednuty především nálezy z doby kamenné a bronzové, jako keramika, kamenné a kovové předměty, ale také zbytky organických materiálů – textilií, dřeva a kostí. Mimořádný význam však měly pro kulturní a hospodářskou prehistorii rané doklady o existenci domácích zvířat a kulturních rostlin z doby kamenné, jež sir John Lubbock (1834–1913) označil za „neolitické“; technologicky a časově tak zařadil rozbité kamenné nástroje, které od roku 1832 v údolí řeky Sommy u severofrancouzského Amiensu nacházel celní inspektor Jacques Boucher de Crèvecoeur de Perthes (1788–1868), a nazval je „paleolitickými“. Jejich vysoké „předpotopní“ stáří bylo uznáno až kolem roku 1860. Objev „kolových staveb“ (dnes zvaných slatinné osady) byl současně hodinou zrodu dnes vzkvétají-cí archeozoologie a archeobotaniky jako integrálních součástí moderní archeologie zabývajících se historickým vý-zkumem ekosystémů.

Dlouhodobý účinek, třebaže byl sporný ještě celá desetiletí, mělo v roce 1856 v Neandertalu u Düsseldorfu vyzdvižení pravěce vyhlížejících lidských kostí Johannem Carlem Fuhlrottem (1803–1877), jež přizvaný bonnský antro-polog Hermann Schaafhausen (1816–1893) určil jako ranou formu člověka. Spor o možný fosilní charakter kosterních částí, který se vzápětí rozhořel, současně přišel vhod evoluční teorii, založené v roce 1859 Charlesem Robertem Darwinem (1809–1882) v jeho epochálním díle O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život, jakožto novému revolučnímu paradigmatu. Toto paradigma vystřídalo představu nadpřiroze-né tvůrčí síly, byť ta dodnes – a opět v plné síle – přežívá, popřípadě dostává nový podnět v podobě náboženskými fundamentalisty prosazovaného neokreacionismu či koncepce intelligent design (inteligentní plán). Pokud byla Darwi-nova teorie o původu rostlin a zvířat správná, musel člověk jako živý tvor podléhat stejným zákonům. Až do Darwinovy doby platné dogma zformulované Georgesem Cuvierem (1769–1832), podle nějž žádní fosilní lidé neexistovali, bylo nadále neudržitelné, neboť od 60. let 18. století se množilo stále více nálezů lidských ostatků, pocházejících jednoznačně z doby ledové, a to v bezpečném ¬archeologickém kontextu, takže nebylo možné vysoké stáří lidstva již déle seriózně vědecky popírat.

Předběžným svorníkem byl objev umění starší doby kamenné, poté co byly v letech 1860 až 1870 na fosilních kostech několikrát identifikovány rytiny zvířete, které v Evropě vyhynulo koncem doby ledové, a když osmiletá dcera Dona Marcelina Sanze de Sautuoly Marie objevila v jeskyni Altamira (španělská provincie Santander) nádherné natu-ralistické nástěnné malby. Ty byly uznány za pravé až v roce 1902!

Ústupové boje odpůrců evoluční a descendenční teorie se sice vlekly až do konce 19. století, ale další úspě-chy prehistorické archeologie ve výzkumu nejranějších dějin lidstva, mimo jiné další a další nálezy raných fosilních lidských druhů, jako byl Homo ergaster, Homo erectus, Homo neanderthalensis a Homo sapiens z doby ledové, dokázaly vysoké stáří lidstva, jež se tehdy ovšem podařilo odhadnout pouze na cca 600 000 až 500 000 let. Tento stav bádání platil asi do roku 1960. Dveře vedoucí ještě hloub do historie lidstva se posléze otevřely na africkém kontinentu, v jižní a východní Africe, když se v australopitécích, s doloženým stářím od cca 4 milionů let, podařilo odhalit první trvale vzpřímeně chodící živé tvory podobné lidem – proslavila se Lucy, zástupkyně druhu Australopithecus afarensis, stará přibližně 3,8 až 2,9 mil. let – a ve východní Africe pak byly v druhu Homo rudolfensis a Homo habilis navzdory přetrvávajícím diskusím jednoznačně identifikovány druhy předcházející do té doby známé formy člověka, k nimž bylo možné přiřadit dokonce i pebble tools, pravěké nástroje zhotovené z kamenů. Z lokality Makaamital v Hadaru (Etiopie) z doby před 2,3 mil. let pocházejí nejstarší společně nalezené lidské pozůstatky a prosté valounové nástroje, jež se počítají k technokomplexu oldovan (stáří referenční vrstvy z východoafrického Rift Valley, rokle Olduvai, bylo datováno na cca 1,7 mil. let). Mezitím se podařilo pomocí nálezu lidské spodní čelisti u jezera Malawi (Homo rudofensis, starý cca 2,5 až 1,9 mil. let), jakož i nejstarších nástrojů cíleně zhotovených lidmi (Homo habilis?) z Gony (údolí řeky Awash, Etiopie) stanovit počátek vývoje člověka přibližně na 2,6 až 2,3 mil. let. Takto se podařilo během pouhého půlstoletí prodloužit stáří člověka téměř o dva miliony let! Konec tohoto vývoje nelze dohlédnout, neboť právě v končícím terciéru a začínajícím kvartéru jsou obrovské mezery v nálezech dochovaných fosilních kostí, jejichž vyplněním by bylo možno časově doložit vydělení člověka z čeledi Hominidae, nebo populárněji řečeno jeho oddělení od lidoopů. Podle různých představ je třeba toto datovat do doby asi před osmi miliony let.

© Jiří Pondělíček, Jan Hlavička

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.