Kundera, Milan; Uhdeová, Jitka (ed.): Slova, pojmy, situace

Kundera, Milan; Uhdeová, Jitka (ed.)
Slova, pojmy, situace

recenze literární věda

Kunderův návrat do vlasti v podobě tří esejistických knížek představuje zásadní literární událost. Co nejúspornější styl, průzračné vyjadřování, které nic neskrývá, jež je navíc pevně vsazeno do tradice evropského románu, představuje neochvějné romanopiscovo memento, které se na nás obrací jako palčivá výzva.

Inspirativní návraty Kunderovy esejistiky
Milan Kundera a Jitka Uhdeová
(ed.): Slova, pojmy, situace. Atlantis, Brno, 2014, 88 s.

Nakladatelství Atlantis s příkladnou ediční péčí Jitky Uhdeové výrazně přispělo k doplnění již tak bohatého obrazu esejistiky Milana Kundery. V druhé polovině loňského roku vydalo v poměrně krátkém časovém sledu tři autorem počeštěné (přeložené a revidované) esejistické knížky s názvy Slova, pojmy, situace, Zahradou těch, které mám rád a O hudbě a románu. Eseje pocházejí ze čtyř francouzských edic: L´art du roman (1986), Les testaments trahis (1993), Le rideau (2005), Une rencotre (2009).

Nejpočetněji jsou zastoupeny eseje (čtyři) z posledního souboru Setkání (Une rencontre), které vyplňují celý šestý svazek Zahradou těch, které mám rád a jeden esej najdeme ve Slovech, pojmech, situacích. Dva eseje ze Zrazených testamentů (Les testaments trahis) jsou obsaženy v posledním česky vydaném svazku (O hudbě a románu), jedním esejem je zastoupeno také Umění románu (Lʼart du roman) a Opona (Le rideau), a to v pátém svazku s názvem Slova, pojmy, situace.

Autor se v nich představuje s šíří svého kulturního zázemí (od teorie románu přes interpretační vhledy do historie, k fenoménu evropanství, případně střední Evropy, v neposlední řadě k muzikologii, k etapizaci dějin hudby…), přitom ke svému čtenáři přistupuje zcela otevřeně, a to v detailních argumentačně průzračných analýzách. Komplexní a otevřené esejistické gesto Milana Kundery tak může dát jasnou odpověď na nemístné nářky, že bychom toho měli v češtině málo, nebo snad dokonce že je k nám Čechům skoupý.

Direktiva médií a čtenářský plebiscit
Který z jazyků se může pochlubit tím, že má svého autorizovaného Kunderu? Jistěže můžeme Francouzům závidět definitivní vydání Kunderova díla v prestižní edici Plejády, stejně jako i bohatý komentář k „životopisu“ Kunderova díla tamtéž. Jedním dechem by se ale chtělo dodat: Neodvíjela by se ediční strategie Milana Kundery jinak (tedy že bychom již dnes měli v češtině přeložených více jeho románů), pokud by se z Čech ozýval vstřícnější hlas (není vše otázkou akceptace)? Média totiž poměrně dlouhou dobu napomáhala vytvářet falešný obraz, podle něhož bychom měli mít setrvalý důvod (nejasný, skrytý) něco Milanu Kunderovi vyčítat (natož abychom se opovážili být na něj hrdí). Média jsou mocná (o čem se nás jejich přisluhovači snaží přesvědčit), nikoli však všemocná. Čtenáři nehledí na jejich direktivu, hlasují totiž opačně, než k čemu byli pobídnuti. Stačí připomenout vysoký prodej Kunderových titulů: ať již románů, což by nemuselo být zas tak překvapivé, anebo právě i literární esejistiky, což je v tomto žánru jev ojedinělý. Oblibu a odezvu u čtenářů může dále dosvědčit výmluvný fakt, že pozapomenuté Malaparteho romány Kůže a Kaput (Kundera se jim věnuje ve svazku Zahradou těch, které mám rád) zmizely z antikvariátů nedlouho po vydání 6. svazku esejů.

Meditativní poloha Kunderovy esejistiky
Odezva ze strany literární kritiky za tou čtenářskou notně pokulhává. Není tedy na čase výraznějším způsobem reflektovat myslitelský odkaz Milana Kundery, a to přesto, či spíš právě proto, že se autor staví k vědecké ambici zdrženlivě? Autor na záložce pátého svazku esejů píše: „Tato malá knížečka nemá nic společného s vědeckým pojednáním. Je složena z různých krátkých zamyšlení nad lidskými situacemi, tak jak jsem se o to snažil já (první část Slova), ale zejména umění románu během celých svých dějin (druhá a třetí část: Pojmy a Situace).“ Tímto sebepochopením se autor ovšem vyznačuje již od počátku svojí esejistické tvorby, považuje se totiž za teoretizujícího romanopisce, pro něhož je uvažování o románu spjato s řešením praktických problémů poetiky. V raném esejistickém díle věnovaném Vančurovi (Umění románu, 1960) se zamýšlí nad možnostmi románu v době úpadku velké epiky, v době, která je skoupá na převratné dějinné konflikty.

Milan Kundera tudíž není ve svém uvažování o literatuře kryt (svázán) žádnou teoretickou doktrínou, snad také tím získává čtenáře na svou stranu. Tento otevřený způsob uvažování je přitom náročnější (ač by se to na první pohled nemuselo zdát) než v současnosti preferovaný styl akademického psaní, v němž se autoři zaklínají kdejakou teorií (ta namnoze bývá zakuklenou ideologií). Náročnost Kunderova stylu nespočívá v sofistikovanosti a ani v ornamentálnosti vyjadřování, nýbrž naopak v čistotě a strohosti, v čemž si autor jednoduše stojí za tím, co říká. Ke Kunderově přímočarosti se druží úspornost vyjadřování. Ta je výraznou měrou patrná v úvodním eseji pátého svazku Slova, pojmy, situace, kterou se nakladatelství Atlantis po odmlce osmi let vrátilo k vydávání Kunderových esejů.

Slova – rázný vstup do Kunderovy poetiky
Tento úvodní (zároveň také inaugurační) esej nazval Milan Kundera pro české vydání velmi prostě – Slova (jedná se o klíčová témata Kunderovy poetiky), snad proto, aby se vyhnul při revizi proměnlivosti názvu, který spočíval v kolísavém počtu klíčových slov (v původním znění jich bylo pro časopis Le Débat roku 1985 osmdesát devět, v definitivní edici z roku 2011 je jich šedesát devět, v přítomném českém vydání jich je čtyřicet šest). Mohli bychom detailně zkoumat, k jakým posunům oproti francouzskému vydání došlo (ovšem s jakým francouzským vydáním bychom je měli srovnávat?). Dále je zjevné, že kontext počeštěných esejů bude jiný než těch francouzských, a to už jen díky jejich různému uspořádání v příslušných edicích. Nemalou roli hraje také počešťování, které je jednak vedeno ohledem na českého čtenáře, jednak je příležitostí k autorské revizi (byť dílčí). Navíc u slovníku klíčových témat, což je právě případ úvodního eseje, dochází nutně ke změně jejich kontextu (pokud jde o kompozici hesel v rámci jednoho eseje), k čemuž prostě vede abecední přeuspořádání do češtiny přeložených hesel. Dále by bylo možné ptát se, jaká hesla (a také na důvody, proč právě tato, a ne jiná) Milan Kundera pro české vydání vypustil. Ovšem tento směr uvažování by nás odváděl od toho, co nám autor hodlal přítomnou edicí sdělit. Přínosnější tedy bude zaměřit se nejenom na esejistický styl, nýbrž také na to, jaké vysvědčení dává Milan Kundera současné společnosti a kultuře.

K tomu se autor přímo sice nevyjadřuje (vždyť Milan Kundera je protikladem angažovaného autora), ovšem o případné kritice současnosti si můžeme udělat obrázek z toho, jak chápe literaturu a také jakým způsobem rozumí kulturnímu dění.

První esej souboru (sv. 5) Slova, pojmy, situace můžeme s jistou mírou nadsázky chápat jako „manuál“ pro překladatele, který by jim nabídl svižný vhled do romanopiscovy poetiky, aby se napříště vyvarovali překladatelských chyb. Kdesi na počátku tohoto textu totiž stojí Kunderovo vyčerpání z únavné revize překladu románu Žert. Dejme slovo přímo Milanu Kunderovi: „Někdy v první půli osmdesátých let jsem přepracovával překlad Žertu k novému vydání a trávil celé týdny v druhém poschodí nakladatelství Gallimard se svou korektorkou. Na konci dne, vyčerpán, stavoval jsem se vždycky o poschodí níž u svého přítele Pierra Nory, ředitele časopisu Le Débat. Utahoval si z mé sisyfovské práce věčného opravovače překladů a jednou mi řekl: Když teď myslíš pořád jen na samá slova, napiš pro mne slovník svých slov, těch nejdůležitějších pro tvou obrazotvornost“ (s. 42).

Text svým zacílením nabývá jinou než původně zamýšlenou ambici, neboť míří k úsečnému definování vlastní poetiky. Proto se stane také jednou z klíčových kapitol Kunderovy první knihy esejů vydané ve Francii (Lʼart du roman, 1986). Přestože je původní text již téměř třicet let starý, neubírá mu to nic na aktuálnosti, v přítomné české edici tudíž také velmi dobře plní původní záměr – v několika klíčových heslech seznámit čtenáře se základními trajektoriemi umění románu.

Heslář nemá podobu (ani by to patrně nikdo nečekal) klasického výkladového slovníku, struktura hesel je také poměrně volná, kolísá také jejich délka, žádné z formálních hledisek se nezdá totiž podstatné. Důležité je vystihnout téma, ať již citací jiných autorů, vlastní autorskou definicí, nebo uváděním úryvků z autorových románů. Jednotlivá hesla, a to i ve vzájemných odkazech, které je provazují, mohou tedy především posloužit jako tematická meditativní spočinutí.

Bytostná metaforičnost stylu
Styl Milana Kundery můžeme vyznačit několika klíčovými rysy – důrazem na konkrétní detail, snahou o úspornost a myšlenkovou přesnost a konceptuální prací s metaforami, které vytvářejí prostor pro uvažování, v němž lze zachovávat formulační razanci, a to i při přecházení z modu vyprávění do spekulativní polohy. Sám Kundera přitom metaforu považuje za klíčový princip svojí románové poetiky: „Metafora mi naopak připadá nenahraditelná jako prostředek pochopit, v náhlém odhalení, skrytou povahu věcí, situací, postav. Metafora jakožto definice. […] Moje pravidlo: jen málo metafor v románu, ale ty, co tam jsou, mají zaujímat klíčová postavení“ (s. 23–4). Metafora se tudíž vyznačuje základním principem specifického druhu románového poznání. Konkrétní detail bude metaforou převeden do sféry myšlení jako myšlenkový koncept. Takto metafora (nejen v poetice Milana Kundery) propojuje svět jevů se světem myšlení. Bytostná metaforičnost Kunderova románového světa může být dalším důvodem, proč se jeho čtenářská obec rozlévá do široka, neboť klíčové metafory vyrůstají z konkrétní lidské zkušenosti. To, co se zdá být určeno pouze pro letmý pohled, stává se podnětem k rozsáhlé rozpravě. Také v posledním Kunderově románu Slavnost bezvýznamnosti se za povrchem jevů skrývá široce pojatý metafyzický koncept: od lehce popuzeného pohledu jednoho z hlavních hrdinů na obnažený ženský pupík jako na ne zrovna zdařilý výstřelek módy se pozornost přesouvá na dalekosáhle komponovaný metafyzický koncept pupku jako nečitelného a znepokojivého pohledu rození.

Obdobný postup (konkrétní okolnost žité zkušenosti je postupně odhalována jako existenciální šifra) můžeme sledovat již od počátků Kunderovy tvorby. V každém z románů narazíme nejméně na jeden konkrétní detail, který bude odhalen jako symptom tematického kontextu (v různé míře složitosti). V Žertu to bude pohlednice zhrzeného milovníka, v Životě je jinde básně frustráta lyriky, ve Valčíku na rozloučenou víceznačná modrá tableta, v Knize smíchu a zapomnění milostná korespondence jako corpus delicti trpké nezralosti, v Nesnesitelné lehkosti bytí kufr v úschovně na nádraží jako pozdržená nabídka života, v Nesmrtelnosti půvabné gesto staré dámy atp.

Principem poznání lidského života se tu stává literatura. Poznání není omezeno pouze na svět románu, neboť metafora poskytuje myšlenkovému konceptu oporu v konkrétním životním faktu. Uveďme příklad tohoto principu přímo z Kunderovy esejistiky: „Nové historické situace demaskují různé lidské možnosti a umožňují nám je pojmenovat. Slovo kolaborace nabylo během války proti nacismu nového významu: být dobrovolně ve službách obludné moci. Základní pojem! Jak se bez něho mohlo lidstvo obejít až do roku 1940? Když bylo jednou to slovo objeveno, uvědomujeme si čím dál víc, že činnost člověka má ráz kolaborace. Všechny ty, kteří se nechávají nadchnout křikem médií, imbecilním úsměvem publicity, zapomněním přírody, indiskrecí povýšenou mezi ctnosti, nazývám kolaboranty modernosti“ (s. 16).

Nejenom že můžeme sledovat, nakolik historický fenomén kolaborace poskytne myšlenkový koncept k utvoření metafory kolaborace s moderností (v metaforickém sdělení je navíc velmi dobře čitelné autorovo stanovisko), nýbrž si můžeme také všimnout, nakolik toto heslo metaforami doslova kvete (křik médií, imbecilní úsměv publicity…). Pokud by čtenáři nevytanula na mysli narážka na modernu, bude mu připomenuta v jiném heslu (věnovaném transparenci, s. 39–40), kde autor připomene Bretonovu obludnou představu skleněného domu, společně s nepochopitelnou touhou žít všem na očích (s. 39).

Sémantické pomrkávání – od kýče a lyriky k infantokracii
S ohledem na povahu hesláře je zjevné, že jednotlivými „slovy“ můžeme procházet přerývaně, vracet se k již přečteným, přitom si můžeme všímat jejich provázanosti a takto budeme přiváděni k tomu, vidět dílčí témata v různých perspektivách. V tomto vzájemném sémantickém pomrkávání začíná postupně krystalizovat zřetelně formulovaný a pevně budovaný svět hodnot, který má své centrum a svoji periferii, svá přívětivá zákoutí, ovšem také své nepřátele. Třebaže nese první esej skrovný název Slova, neběží zde o pouhá slova (nebo jenom o poetiku románu), neboť budovaný sémantický horizont se kromě své estetiky vyznačuje také citelným etickým nábojem. Milana Kunderu můžeme tedy také vidět jako zastánce a představitele tradice, v níž to, co je krásné, bude také dobré. Což je patrné kupříkladu v jeho pojetí kýče, který pro něj nepředstavuje pouze brakovou literaturu nebo upadlé umění, nýbrž specifický kód existence (Milan Kundera románu ostatně rozumí jako způsobu, jak lze lidskou existenci poznávat, román je pole pro kontemplaci).

Také lyrika (srov. heslo Lyrismus a lyrika, s. 21–22) v Kunderově pojetí nepředstavuje prvek z žánrové triády, nýbrž poukazuje ke sféře nezkušenosti, v níž lyrik s přispěním imaginativní síly poezie vytváří clonu, která mu zakrývá pohled na bídnou přítomnost. Kýč a lyrika jsou jistým způsobem spjaty s metaforou dítěte, která je jedním dalších klíčových prvků Kunderovy poetiky. Lyrika jako nedospělost zažívaná zevnitř (despotické a nezralé dětství si hodlá podmanit svět), kýč jako pohled zvnějšku (podlehnutí magičnosti dětství), přitom slovník kýče je prostoupen dětskou spontánností, čistotou a nevinností (neméně také její nekonečnou dojemností). Lyrik je dítě, které hodlá vládnout, v rozněžnění kýčem se dospělý vzdává zralosti, aby rozechvěle vstoupil do služeb dětství, tímto vzdal hold infantokracii (k tomu srov. 13–14).

Nechat se „nakazit“ osobitým pohledem autora
Již z tohoto dílčího náčrtu tematické provázanosti, kde slovo je echem ostatních slov a naopak (po způsobu lomené a vracené ozvěny), je patrné, že takto komponovaný svět nelze stručně parafrázovat ani zběžně přehlédnout, a to přesto, že v jeho základu leží slova běžné řeči (ať již to bude dítě, nebo matka, kolaborace, kýč atp.). I tato obyčejná slova v sobě jistě nesou pečeť autora (mají svůj ne zrovna obvyklý, ovšem také autorem rázně definovaný smysl). Romanopiscova šifra však neodkazuje k nějaké pracně snované záhadě, nýbrž k originálnímu a osobitému pohledu na svět. Pod tímto kontemplativním pohledem začínají běžné skutečnosti života (kterých bychom si jinak ani neměli důvod všimnout) pozvolna vydávat své do té doby netušené tajemství. Adekvátní přístup ke Kunderovým románům (a také k jeho esejistice) nespočívá tedy v parafrázi, nýbrž v pokusu zaujmout perspektivu, kterou autor nabízí. Vyhledávání autorských stanovisek by se příčilo smyslu díla, jako čtenáři (nebo jako ti, kteří se odhodlávají psát) máme spíše akomodovat perspektivu imaginativního světa esejů a románů. Jednoduše řečeno nechat v sobě zaznít a poté také dlouze znít autorův osobitý pohled na svět.

Zrazovaná dědictví a dědictví jako výzva
Jako další klíčové slovo Kunderovy poetiky můžeme uvést dědictví, ke kterému se druží slovo zrada (vzpomeňme na názvy Zrazené testamenty, Zneuznávané dědictví Cervantesovo). Je poměrně známo, že Milan Kundera sám sebe chápe jako dědice románové tradice, jako toho, kdo naslouchá moudrosti románu. Nechat prostoupit svůj osobitý pohled inspirativní moudrostí románu neznamená nic jiného, než pochopit románovou tradici jako dědictví, o které je třeba pečovat (takto se nestaneme sirotky). Dnes se ovšem můžeme již ptát na dědictví Kunderova románového a esejistického odkazu. Tím však nemám na mysli nějaké vnější a formální zaklínání se Kunderovým dílem, nýbrž skutečné dědictví, které by přijalo jako výzvu jeho osobitý, nesmlouvavý a kontemplativní pohled, ať již by se jednalo o esejistiku, nebo o romány. Je tudíž na čase otevřít širší diskusi o Kunderově dědictví v českém kulturním a společenském kontextu, neboť se mi zdá, že Kunderův osobitý hlas není zdaleka tak přítomný, jak by si zasluhoval. A to vůbec ne proto, že by to byla úlitba autorovi, nýbrž proto, že nám takový neotřelý, radikální a v neposlední řadě pronikavý hlas schází. Za příklad Kunderova dědictví bych neváhal uvést román francouzského spisovatele Benoît Duteurtre (1960) s laškovným, zdánlivě nevinným, zároveň však také skrytě perverzním názvem Holčička a cigareta (česky vyšel v nakladatelství Atlantis roku 2009). Tato fantaskní, soumračná, zároveň však více než přesvědčivá vize současnosti dovádí do extrému jedno z Kunderových klíčových témat, a to infantokracii. Třebaže se jedná o realistickou pohádku pro dospělé s brutálně nenadějným koncem, stává se z ní pro její nesmlouvavou přesvědčivost (a uvěřitelnost) žalující a nekompromisní metafora současnosti.

Podzimní návrat autora do vlasti v podobě tří esejistických knížek tudíž představuje zásadní literární událost. Bytostná metaforičnost esejistiky Milana Kundery je překážka, která zabraňuje pojednat tyto nedlouhé eseje v sumarizující recenzi. K tomu, aby jim bylo dobře porozuměno, by bylo zapotřebí rozkrýt jejich specifický kontext. Při zběžném pohledu na edici esejů (formátem jsou to útlé knížky) bychom mohli snadno podlehnout mylnému dojmu, že toho autor nenabízí zrovna mnoho. Tento povrchní ohled na kvantitu se však míjí s dosahem řečeného, kde se autor nemusí zaklínat ani komplikovaností slovníku, ani neprůhledností argumentace, ani nemusí odstrašovat čtenáře objemným svazkem. Právě naopak, co nejúspornější styl, průzračné vyjadřování, které nic neskrývá, a je navíc pevně vsazeno do tradice evropského románu, představuje neochvějné romanopiscovo memento, které se na nás obrací jako palčivá výzva.

© Jakub Češka

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 3567x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce