Bahenský, František et al.:  Velké dějiny zemí Koruny české. Lidová kultura

Bahenský, František et al.
Velké dějiny zemí Koruny české. Lidová kultura

recenze historie

Kniha je dobrá příručka pro poznání života našich předků, z nichž velká část pocházela právě z „plebejského“ prostředí. Nevykresluje jej jako idylu, ale jako cosi, co má či hlavně mělo svoje hodnoty a co je hodno zkoumání. A s nadsázkou dodejme: pokud se někdy vyplní proroctví Stanislava Komárka a z Čechů zůstane jen krojovaná stafáž do městských skanzenů, které budou navštěvovat asijští turisté, bude pěkné, když po nás zbude alespoň tato kniha – nutný ale bude překlad do čínštiny…

Skvělá příručka pro poznání života našich předků
František Bahenský
et al.: Velké dějiny zemí Koruny české. Lidová kultura. Paseka, Praha a Litomyšl 2014, 804 s.

Proč sázeli rolníci zelí ve vyhládlém stavu? Co mělo podle víry našich předků novomanželům přinést vlaštovčí hnízdo vložené pod polštářem a co v případě umístění pod nohy? Čeho chtěl muž dosáhnout, když si při pohlavním styku na sobě nechal opasek? Jaký druh smrti přinášelo peří v polštáři? Co kladli svým mrtvým do rakví katolíci a co evangelíci? Která z těchto skupin slavila jmeniny a která spíše narozeniny? Který den se údajně nejvíce hodil k čarování? Jaký byl původní význam slovního spojení „nasadit psí hlavu“? Ve kterých oblastech nenosili dle metaforických vyjádření tamních obyvatel novorozence čápi, nýbrž lišky? A co nebo kdo to byli čarodky, zahubenčata, vědomci nebo wellerismy?

Na tyto otázky může čtenář najít odpověď v obsáhlé publikaci jménem Lidová kultura z nakladatelství Paseka. Kniha náleží do tematické řady, která navázala na patnáct dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Jak říká anotace, která v tomto případě není nijak nadnesená, „tým vědeckých pracovníků Etnologického ústavu AV ČR v něm pojednává téma lidové kultury v českých zemích od raného středověku po současnost komplexně a v evropských souvislostech, v unikátním záběru, jakého dosáhla česká etnografie naposled v šedesátých letech minulého století. Kniha se zabývá kulturou zemědělského venkova a jeho vztahy k tradiční kultuře města, dotýká se zkoumání lidové kultury národnostních menšin a vedle kultury hmotné – architektury, lidových řemesel, stravy či oděvu – zachycuje projevy tradiční nehmotné kultury,“ jako byly výroční obyčeje, zbožnost, píseň, hudba nebo tanec či slovesnost. Už Kosmova Kronika česká je přitom autorem příslušného oddílu Jaroslavem Otčenáškem pojata jako druh ohlasové tvorby a Jan A. Komenský je označen za člověka, který „položil základy budoucím folklorním sběrům“.

V úvodu vymezuje Jiří Woitsch jednotlivé národopisné oblasti, celkově ale přispěvatelům nejde o hledání „ryze českých prvků“, ale na příklad o porozumění tomu, „jak se určité tance mohly stát národními symboly“. Předmět svého zájmu, lidovou kulturu, líčí autoři celkem nepřikrášleně. Ukazují, že sociální soudržnost, kterou dnes našim předkům leckdo závidí, měla i stinné stránky a vyskytoval se v ní prvek nátlaku: existovala například povinná účast na pohřbech, na počátku 18. století se prý poddaným ukládalo, že z každého domu se obřadu musí zúčastnit alespoň jedna osoba. A i když naši předkové jistě znali chvíle veselí a hojnosti, autoři zdůrazňují, že to byly okamžiky řídké (a své kolegyni Jiřině Langhammerové vytýkají, že si ve své knize Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy „lid“ idealizuje). Opakovaně se také v knize objevuje téma vztahu vzdělaneckých vrstev k lidové kultuře, nejen známé případy obrozenců, kteří si ji upravovali k obrazu svému. Uváděn je rovněž příklad Šimona Lomnického z Budče, který ve svém textu Tanec aneb traktát skromný o tanci tuto praktiku odsoudil, mezi řádky ale prozradil, že díky své hospodě byl ve skutečnosti velkým znalcem tance a v konkrétních případech „proti němu nic nenamítal. Popsán je také obecný proces kulturní nivelizace, během kterého se – třeba pod heslem „Lacino, a přece po pansku“ – stále více šířila městská kultura.

Autoři rozumně odmítají představy o tom, že by mohla existovat přímá kontinuita mezi naším masopustem a antickými bakchanáliemi. Na druhé straně zastávají tezi, že překvapivě velké množství pohanských tradic přežívalo až do 20. století. Tvrdí například, že na Valašsku si lidé ještě ve třicátých letech lidé ukládali kosti předků tajně vyhrabané na hřbitově a jinde zase mrtvým do rakví vkládali například chléb. A v kapitole o svatbách se dozvídáme, že ještě v 19. století nebyla v lidovém prostředí „přikládána církevním oddavkám větší důležitost než tradičnímu rituálu“. Zde ovšem musíme citovat varovná slova historika Petra Charváta, který nabádá, že je třeba „zvláště opatrně zacházet s folklorními doklady předkřesťanských věr zachycenými v 19.–20. století“. Tyto údaje podle něj „naléhavě vyžadují pramennou kritiku“. K dokreslení lidové zbožnosti každopádně v Lidové kultuře dobře slouží četné příklady splývání křesťanství a prvků mimokřesťanských, které v dobovém myšlení nemusely stát a často pravděpodobně nestály v protikladu (ať už šlo v druhém případě skutečně o přežitky z minulosti, plod jungiánských archetypů, či jakýsi novodobý import). Uváděny jsou například magicko-léčebné praktiky prováděné s předměty zcizenými z chrámového prostoru nebo křest „pro jistotu“ doplňovaný „babským říkáním u černé velmoci“.

I s některými dalšími tezemi bychom mohli drobně polemizovat nebo nabízet alternativní výklady. Pokud je například obřadné rozbíjení nádoby na konci židovské svatby vykládáno jako připomínka zničení jeruzalémského chrámu, můžeme doplnit, že právě v židovských pramenech nacházíme i jiné, řekněme „mystičtější“ vysvětlení. Podle kabalistických legend jsou Slunce, Měsíc, hvězdy i lidé „střepy rozbité nádoby“. Nádoby měly sloužit jako nástroje stvoření, ale pod náporem světla se rozlomily. V důsledku toho „nic není tam, kde by to mělo být, všechno se ocitá někde jinde, praskání nádob pokračuje ve všech dalších stupních stvoření: vše je nějak porušeno, vše má nějaký nedostatek, vše je nedokončeno“. Cílem stvoření, realizací jeho původní ideje, však má být náprava: slepení roztříštěných úlomků, takže, jak píše židovský spisovatel Friedrich Weinreb zaměřující se na chasidismus, „teď se střepy vzájemně hledají, chtějí se opět spojit v jednu velikou nádobu, v nerozdělené světlo Boží lásky“. V pozadí rituálu rozbíjení talíře tak mohlo snad být také vědomí toho, že „nádoba se rozbíjí, láska však stmeluje střepy dohromady“. Pro někoho možná trochu sporné také může být vymezení „kameňáků“ jako vtipů, které musí být ve většině případů „doplněny dodatečným vysvětlením“ a vyžadují „delší čas na rozmyšlenou“. Podle recenzenta jsou rozpory v nich obsažené většině dospělých (nebo aspoň těm, kteří už s „kameňáky“ mají nějakou předchozí zkušenost) zřejmé na první poslech, jednotliví posluchači se ovšem liší v tom, nakolik a jestli vůbec takový typ absurdního humoru pokládají za vtipný. V knize dále najdeme i některé drobné překlepy (jistý recenzent už upozornil na jeden výskyt chybně uvedeného jména Josefa Š. Kubína). Starší národopisné encyklopedii Lidová kultura (Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakl. Mladá fronta, 2007) jsme vytkli, že z některých pasáží až příliš promlouvala nadřazenost a hledisko domnělé vědecké vševědoucí objektivity. U Lidové kultury z Paseky naštěstí podobná rezidua předlistopadové vědy (a ovšem nejen té) nenacházíme. Naopak autoři přiznávají, že pověry jistě nevymřely, ale úspěšně přežívají i dnes, například v přátelských náramcích nebo počítačových kondiciogramech (jde o „matematicky zpracovaný přehled biorytmů tzv. šťastných a kritických dnů“).

Celkově je kniha dobrá příručka pro poznání života našich předků, z nichž velká část pocházela právě z „plebejského“ prostředí. Nevykresluje jej jako idylu, ale rozhodně jako cosi, co má či hlavně mělo svoje hodnoty a co je hodno zkoumání. A s nadsázkou dodejme: pokud se někdy vyplní proroctví Stanislava Komárka a z Čechů zůstane jen krojovaná stafáž do městských skanzenů, které budou navštěvovat asijští turisté, bude pěkné, když po nás zbude alespoň tato kniha – nutný ale bude překlad do čínštiny…

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 35 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 1982x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce