Činátlová, Blanka: Odradky. Věc a věcnost v literatuře

Činátlová, Blanka
Odradky. Věc a věcnost v literatuře

recenze literární věda

Autorka opět prokazuje, že je velmi sečtělá a citlivá interpretka. Styl její nové knihy je přitom v porovnání s Příběhem těla komplikovanější a „zaumnější“. Záleží ovšem na každém jednotlivém čtenáři a jeho naladění, jestli onu intelektuální hru „neodbytně se vracejících figur“ přijme a oddá se meditování spolu s autorkou, nebo jestli ji vyhodnotí jako monotónní a knihu předčasně odloží…

Figury věcnosti v podání Blanky Činátlové
Blanka Činátlová
: Odradky. Věc a věcnost v literatuře. Pistorius & Olšanská, Příbram, 2015, 220 s.

Věci a věcnost. To je téma, kterému Blanka Činátlová, absolventka bohemistiky a kulturologie na FF UK a redaktorka čtrnáctideníku A2, věnovala svoji novou knihu Odradky. Věc a věcnost v literatuře. Eseje v ní shromážděné se podle anotace pohybují na pomezí literární a kulturní antropologie a řeší se v nich různá témata: „Proč za sebou táhne Kafkův Odradek nit? A jaké obrazy vyšívá Eliška Hrabalová? Proč se Rothovi důstojníci obklopují sladkými likéry a Bernhardův chodec se pomátne při pohledu na kalhoty z československé látky?“ Některé texty pojednávají skutečně o literatuře, jiné o populárních seriálech, o slavných obrazech i o výtvorech domácích kutilů. Nebo o fotografiích – třeba o „posmrtných portrétech“, při nichž byla čerstvá mrtvola s otevřenýma očima – vypadající ovšem zcela „živě“ – focena s rodinnými příslušníky. Autorka rozebírá jak texty fiktivní, tak pasáže ze známých deníků a dopisů Franze Kafky, ale i mnohem méně proslavené zápisky Jaroslava Foglara. Psaní, která posílal na letní tábory, podle autorky připomínají „apoštolské listy“, ve kterých „Jestřáb“ vyzýval své následovníky, že musí mít „šaty vzorně složené“ a měli by se vyvarovat liknavosti ve vedení kroniky. V jeho étosu práce, kolektivního entuziasmu, doplňovaném vyškrtáváním členů pro „nedružné chování“, autorka shledává korespondenci s „emblematickými obrazy velkých dějin“.

O věcech a našem vztahu k nim se dá jistě pojednávat různými způsoby: kritizovat jejich přemíru či sledovat proměny konzumentství, snažit se o navázání „vztahu“ s nimi (v duchu modu Já a Ty, jak si jej představoval Martin Buber). Nebo je zkoumat ze sociokulturního hlediska a klást si otázku, co volba daného předmětu vypovídá o životním stylu daného jedince a o jeho hodnotách. Těchto témat se autorka dotýká jen letmo, třeba když cituje jednu Rilkeho báseň. Nebo o nich píše způsobem, který nechává čtenáře v nejistotě, jestli jde o výsledek nějakého obecnějšího výzkumu, nebo o autorčin třeba zajímavý, ale přeci jen čistě subjektivní dojem („Hlavním ochráncem dětských pokojů za normalizace byl Ferda Mravenec, symbol všech pionýrských ctností“).

Činátlové tedy zřejmě nejde o podobné společenské analýzy, sama deklaruje, že je její publikace „koláží postřehů, vět, citátů a neodbytně se vracejících figur“. Věci přitom pro ni nejsou něčím, co by mohlo o člověku něco jakkoli „objektivního“ vypovídat, ale jsou spíše čímsi unikavým, těžko postižitelným, zanikajícím. Fotografie u Činátlové „nezpřítomňují, ale lákají do temnoty“; sladkost pokrmů se v její knize neasociuje s tělesnou slastí, nýbrž s nemocí, hnitím a tlením; hltání je jí obrazem zoufalství, bujení vegetace si spojuje především se „zanikáním a rozpadáním“; věci se stávají „vizuální metaforou děsu a zoufalství“. Hledá přitom to, co je za věcmi: „Ornamentální obraznost nesměřuje k umělosti, nadbytečnosti ,marnivého‘, ale k vědomí ,marného‘ povrchu, neboť to, co se jeví jako povrchové, může odkazovat ke skutečnostem skrytým ,za‘ a ,pod‘.“ Nebo ji zajímá „forma, kterou na sebe berou zapomenuté věci“.

V tomto duchu Činátlová interpretuje D. Hodrovou, F. Kafku, W. Gombrowicze, Ovidia i F. Pessou. A svoje účty si vyřizuje se všemi konkurenčními kritiky, kteří měli tu odvahu a odvážili se vyslovit na některou z probíraných knih jiný názor (což ale nemusí být nic zvláštního: skoro každý interpret si v hloubi duše myslí, že má pravdu a ostatní že se osudově mýlí). Naopak ke „svým“ vybraným literátům je Činátlová velmi vstřícná: vyhovuje jí tedy například způsob, jakým o jejím tématu psal Bohuslav Brouk ve spisu Lidé a věci. Dodejme, že jiní soudobí interpreti Brouka vystavují právě kvůli tomuto textu ostré kritice (a zřejmě nikoli neprávem): kupříkladu Bruno Solařík se ve stati Podivný případ doktora Jekylla a pana Brouka (obsažené v knize Na obranu individualismu: publicistika z let 1930–1960. Praha: Academia, 2014) podivuje nad Broukovou snahou brát lidem „pronic zanic věci a památky, které pro ně mají nedocenitelný emotivní význam“, což označuje za příklad „nejabsurdnějšího diktátorského barbarství“. Kdyby byla autorka znala Solaříkův text, možná by se rovněž ocitl v její „galerii nevyhovujících“ (cti být zařazen do tohoto seznamu se dostalo i mně díky recenzi na Hodrové Chválu schoulení).

Autorka v knize navazuje na svoje předchozí texty z Tesilové kavalérie (už v té psala o „domácím umění“) i na Příběh těla, jejichž závěry opakuje, parafrázuje či rozvíjí. Minimálně některé z kapitol obsažených v aktuálně recenzované knize už ale vyšly jinde, buďto v A2, nebo v publikaci Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat. (Bývá dobrým zvykem takovou skutečnost uvádět, což ovšem autorka kupodivu nečiní.)

Celkově Činátlová opět prokazuje, že je nepochybně velmi sečtělá a citlivá interpretka. Styl její nové knihy je přitom v porovnání s Příběhem těla komplikovanější a „zaumnější“. Dají se na něj vztáhnout podobná slova, kterými Činátlová charakterizovala zmíněnou Chválu schoulení: „Tu precizní analýza básně, včetně její fonetické roviny nebo detailní etymologie klíčových pojmů, tam zase letmý flaneurský pohled do ,textu města‘, někdy šibalské slovní hříčky, občas interpretační etuda hodná kulturní antropologie, občas pouhé ,cancoury‘.“ Záleží ovšem na každém jednotlivém čtenáři a jeho naladění, jestli onu intelektuální hru „neodbytně se vracejících figur“ přijme a oddá se meditování spolu s autorkou, nebo jestli ji vyhodnotí jako monotónní a knihu předčasně odloží…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   41%čtenáři

zhlédnuto 1476x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce