Masson, Jeffrey Moussaieff: Bestie. Co nás zvířata mohou naučit o původu dobra a zla

Masson, Jeffrey Moussaieff
Bestie. Co nás zvířata mohou naučit o původu dobra a zla

recenze sociologie

Jsou zvířatům vlastní multikulturní postoje? A dá se u nich vysledovat pomlouvání, závist nebo mstivost? Nad těmito důležitými otázkami se zamýšlí tato kniha. Je přitom škoda, že její autor není ve svých závěrech umírněnější. Musíme ocenit to, jak očišťuje „krvelačná“ zvířata od negativních stereotypů. Proč to ale musí dělat za cenu bestializace a démonizace lidské společnosti? Legitimní boj za naše lepší zacházení se zvířaty a jejich lepší chápání tím totiž diskredituje.

O hodných lidech (a jiných zvířatech) a o bestiální společnosti
Jeffrey Moussaief Masson
: Bestie: co nás zvířata mohou naučit o původu dobra a zla. Přel. Jiřina Stárková, Baronet, Praha, 2014, 208 s.

Je hmyz mstivý? Jsou zvířatům vlastní multikulturní postoje? Existuje v přírodě prostituce? A dá se u živočichů vysledovat pomlouvání, strach ze smrti, závist nebo mstivost? Nad těmito otázkami se zamýšlí řada badatelů. U nás například Stanislav Komárek, z jehož knihy Západ v mlze pocházejí první tři otázky. V zahraničí třeba Američan Jeffrey Moussaieff Masson (1941), autor četných populárních knih o zvířatech s mírně sentimentálními názvy jako Když se zvířata kamarádí: příběhy o citovém životě psů, slonů, medvědů, opic, hrochů, ptáků i much, dále Kocour, který pozoroval lidi: jak kočka našla cestu k lidem: příběh o moudrosti a přátelství nebo Když sloni pláčou: emocionální svět a citový život zvířat.

Jeho zatím poslední česky vydaná publikace nese název méně idylický, a to proto, že není tolik o zvířatech jako spíše o nás lidech. Má název Bestie: co nás zvířata mohou naučit o původu dobra a zla a autor v ní ukazuje (či opakuje), co všechno máme se zvířaty a zvláště s ostatními savci společného. Vyjmenovává v tomto kontextu například důstojnost, laskavost, soucit, touhu po svobodě či trpělivost s dětmi. I proto odsuzuje krutost, s jakou mnozí lidé se zvířaty zacházejí. Přitom je ale jeho argumentace často velmi podivná a přinejmenším zavádějící. Není například zřejmé, proč zvířatům upírá takové vlastnosti jako péče o nemocné nebo schopnost pochopit hledisko druhého – když snášenlivost a výdrž snášet trápení s potomky jim podle něj vlastní jsou. Dále tvrdí, že zvířata – pohybující se v přirozeném prostředí bez destruktivního kontaktu s člověkem – neznají krutost a na rozdíl od člověka zabíjejí okamžitě. To je ale v rozporu s tím, že mnohé kočkovité šelmy si se svojí kořistí pohrávají, než ji usmrtí, a jde tedy o zabíjení zbytečně dlouhé. Zůstává pak otázka, zda v tomto případě mluvit o krutosti. Etolog František Šusta, mimo jiné autor knihy Trénink je rozhovor, ve kterém má i váš pes co říct, takové chování interpretuje jako „důsledek spuštění loveckého instinktu u zvířete, které v tu chvíli nemá potřebu hned jíst. Úplně stejně si bude hrát s klubíčkem bez ohledu na to, že myš to bolí a klubíčko ne.“ Uvádí i další příklady, které odporují Massonovým tvrzením: „Je řada případů, kdy je zabito více, než se dá sníst – u norka amerického existuje přeplňování zásob zvířaty, která se mu tam pak kazí atd., ale opět jde spíše o projev loveckého instinktu a ne krutost.“

Sporné je i autorovo tvrzení, že u zvířat nenajdeme chování směřující k „bezpráví“, což dokládá tím, že masožravec přecházející přes cizí území se zavedenému majiteli nepokouší území přebrat. Šusta k tomu dodává, že onen masožravec se tam může často ocitnout omylem nebo životní nutností – klasický případ je, když vlci ženou jelena a on vběhne na území jiné smečky. Tehdy ho, pokud skutečně mají hlad a musejí ho ulovit, pronásledují a strhnou i na cizím území a s vědomím toho se ho pak snaží tak co nejrychleji sníst co nejvíc a zmizet. Vlk tedy v takovém situaci „něco potřebuje, tak si to zkusí vzít a uvidí, zda mu to vyjde, či ne“. Někdy se ovšem příslušníci určité smečky či tlupy samozřejmě pokoušejí ovládnout území druhé skupiny… Je ale zároveň pravda, že podle některých výzkumů třeba šimpanzi znají cosi jako pravidla fair play. Podobné úvahy bychom mohli jednoduše zavrhnout s tím, že u tvorů, kteří neznají psané zákony a smlouvy, je zvláštní se na cosi podobného vůbec ptát. (Stejně tak můžeme označovat za směšné autorova slova o tom, že zvířatům schází „sečtělost“. V podobném duchu ostatně Komárek konstatoval, že k tomu, abychom posoudili přítomnost prostituce v přírodě, zvířatům scházejí dvě věci: „peníze a oddací listy“.) Místo vytváření exaktně vypadajících tabulek o vlastnostech typických výlučně pro člověka a charakteristik univerzálních by zřejmě bylo poctivější přiznat, že zvláště se savci máme možná společnou většinu vlastností, ale u zvířat jsou často přítomny jen v rudimentární míře. Přičemž zůstává otázkou, jak u nich přítomnost daného rysu přesně odhalit či exaktně dokázat.

Celkově autor na jedné straně matoucím způsobem přenáší čistě lidské kategorie do zvířecího světa. Na druhé pak kategorie náboženské aplikuje na ty oblasti lidského chování, které máme se zvířaty společné, aby mohl druh homo sapiens vykreslit v co nejčernějších barvách, třebaže je mu jinak náboženství zcela lhostejné a jeho pohled na člověka je – řekněme – zcela nebiblický. Proti přikázání „Nepokradeš“ se podle něj proviňujeme už tím, že si přivlastňujeme mléko, vejce či kůži jiných živočichů. A proti šestému přikázání hřeší podle něj všichni lidé, kteří požívají maso, i když bychom všichni mohli být vegetariány či vegany (Masson sám se řadí k druhé skupině).

Člověk je tedy podle autora jakési zvrhlé zvíře. Přírodní predátoři podle něj zabíjejí proto, aby přežili. V historii zvířecí agrese však nenajdeme nic, co by se byť jen vzdáleně rovnalo „zvěrstvům“ spáchaným člověkem. Rozhořčeně líčí příklady lidské lhostejnosti, krutosti a násilí, jichž v dějinách samozřejmě nachází dostatek, a občas přechází až k poněkud extrémním výrokům („v Německu 1933–1945 „nenarazíme na žádné dobré skutky“). O pokusech Philipa Zimbarda, které chování tehdejších Němců vysvětlují, přitom nepříliš odůvodněně prohlašuje, že byly zbytečné.

O práci ostatních vědců se vůbec vyjadřuje velmi ostře a někdy přezíravě, přitom je místy obtížné v jeho názorech najít konzistenci. Na jedné straně tvrdí: „Ať se vědci do libosti vztekají nad nesmyslností dotazů na základní lidskou povahu, my si je budeme klást věčně.“ To mu ale nebrání na druhou stranu prohlašovat, že „univerzální lidská povaha neexistuje“ a že to je jeden z nejošemetnějších pojmů. Na jednu stranu hlásá, že: „Lidé, zejména v moderní industriální společnosti, jsou vůči sobě samým těmi nejnásilnějšími zvířaty v dějinách lidské civilizace, ne-li v dějinách celé Země.“ Na stranu druhou ale v rozporu s většinou odborníků zastává názor, že agresivita jako taková není člověku vlastní a získává ji až špatnou výchovou. A taková je podle něj skoro každá. Výsledkem lidské socializace je podle něj „rasismus, nenávist a bezpočet projevů krutostí“. Podle Massona totiž pokud má být člověk člověkem, musí často bojovat proti přesvědčení, které mu bylo od malička vštěpováno: „Orwell věděl, že někdy je důležité vzepřít se smýšlení, s nímž jsme byli vychováváni. Jakékoli jiné jednání má sklon vyústit v ty nejhorší podoby nacionalismu. ,My‘ versus ,oni‘ nemáme v genech zakotvené. Je to něco, čemu jsme se naučili.“

V mnohém je autor přehnaným optimistou (zcela neagresivní lidská povaha), v jiném zase extrémním pesimistou (fatálně zhoubná povaha lidské výchovy a socializačních vzorců). Přitom je mnohem jednodušší a rozumnější přiznat, že „univerzální lidská povaha“ pravděpodobně existuje v podobě souboru predispozic, k nimž ovšem agresivita nepochybně patří, a záleží na kultuře, okolnostech i svobodné vůli, jak se u konkrétního člověka nakonec projeví. A jestliže dnes převažuje ve výchově nějaký trend (tedy pokud nejde zrovna o dítě narozené třeba v Severní Koreji), tak to jistě není ostentativní vštěpování rasismu a nadřazenosti vlastního národa nad těmi ostatními, ale spíše ideologie politické korektnosti…

Je škoda, že autor není ve svých závěrech umírněnější. Vždyť v mnohém je jeho snaha chvályhodná. Je totiž jistě pravdivější a adekvátnější říci, že například šimpanz má kamaráda nebo že je smutný, než zdánlivě objektivisticky psát, že „jedinec A je lokomotoricky inhibovaný a nereaguje na okolní stimuly“, jak to dnes podle M. Stelly musí v odborné publikaci formulovat vědci. Musíme jistě ocenit to, jak Masson očišťuje „krvelačná“ zvířata, jako jsou vlci, od mylných představ, stereotypů i dávných mýtů. Proč to ale musí dělat za cenu totální bestializace a démonizace lidské společnosti? Svůj legitimní boj za naše lepší zacházení se zvířaty a jejich lepší chápání tím totiž v nemalé míře diskredituje…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.