Applebaum, Anne: Železná opona: podrobení východní Evropy 1944–1956

Applebaum, Anne
Železná opona: podrobení východní Evropy 1944–1956

recenze historie

Středobody autorčina zájmu jsou vedle SSSR hlavně komunistické Polsko, Maďarsko a NDR. Vzdělaný domácí čtenář v knize najde četné příběhy, které mu připomenou obdobné události z historie naší země, jež tak může zasadit do širšího středo- a východoevropského kontextu. Publikace zřejmě nepřináší zásadně převratné interpretace. Ale Applebaumová v ní přichází s pohledem, který je ucelený a zároveň v něm nescházejí četné konkrétní podrobnosti.

Východní Evropa drcená Stalinovou pěstí
Anne Applebaum
: Železná opona: podrobení východní Evropy 1944–1956. Přel. Petruška Šustrová. Beta-Dobrovský, Praha; Ševčík, Plzeň, 2014, 510 s.

Anne Elizabeth Applebaumová (1964) je uznávaná americká historička a novinářka, které v loňském roce česky vyšly – v překladu Petrušky Šustrové – hned dvě nové publikace: Mezi východem a západem: napříč pohraničím Evropy a Železná opona. Východní Evropa v letech 1944–1956.

Kniha Mezi východem a západem byla v originálu poprvé publikována roku 1994 a reportážním způsobem zachycuje tehdejší autorčinu cestu z Kaliningradu na Baltu přes Litvu a Bělorusko na Ukrajinu, do Oděsy u Černého moře. V předmluvě k novému vydání Applebaumová konstatuje, že její kniha zachycovala svět, který se od té doby velmi proměnil, a v té podobě, jak jej vylíčila, už neexistuje. Potíže s hledáním identity, mnohočetná napětí a konflikty, které zaznamenala (nejen mezi Rusy, Ukrajinci a Bělorusy, ale například i mezi Poláky a Litevci), ovšem v regionu v transformované podobě nejen stále přetrvávají, ale dokonce se některé z nich vyhrocují. Proto se právě k oblastem, jimiž putovala, dnes upíná relativně více světové pozornosti než v době vzniku knihy a její poněkud opožděné české vydání je dnes možná aktuálnější než na počátku 90. let.

Druhá z uvedených knih, Železná opona, je už jednoznačně historická práce, vracející se hlouběji do minulosti a analyzující vývoj na širším území. Applebaumová v ní chtěla postihnout, „jakým způsobem byl v původně demokratických společnostech během jednoho desetiletí po skončení druhé světové války zaváděn komunismus“. Autorka srovnává vývoj v jednotlivých zemích za „železnou oponou“: to, v čem byl shodný, a v čem se naopak ony státy lišily (kupříkladu ve Východním Německu nedošlo k monstrprocesům, což mohlo být zapříčiněno strachem z hromadného exodu do SRN). Popisuje typický profil komunistického vůdce – mimo jiné uvádí jako v tomto kontextu ukázkový životopis Miloše Jakeše. Sarkasticky charakterizuje metody, jimiž se jednotliví komunističtí lídři snažili zalíbit či připodobnit vůdcům sovětským, takže dlouholetý vůdce NDR Walter Ulbricht ke konci života v osobním vystupování napodoboval „Stalinovu mimiku“. Věcně se rozepisuje o způsobech, jakými si sovětští komunisté zavazovali soudruhy z dalších zemí východního bloku: „Víru v komunismus může ztratit každý, ale vydírání vydrží navždycky.“ A líčí i pokrytectví kremelských vládců, z jejichž vůle byli nejprve přední komunisté v dalších zemích (stejně jako v té jejich vlastní) zavíráni do vězení a krutě vyslýcháni, načež když byl posléze jeden z nich propuštěn, Nikita Chruščov se jej „sladce dotazoval po zdraví“ a nabízel pomoc sovětských lékařů…

Applebaumová výmluvně ukazuje, v čem komunismus navazoval na nacismus (oba režimy často pronásledovaly tytéž lidi), a poukazuje i na jistou kontinuitu násilí: kupříkladu deportační tábory vybudované nebo přizpůsobené k zadržování německých vyhnanců se brzy proměnily ve vězení pro odpůrce režimu. Barvitě vysvětluje, jak dramatické dějinné zvraty poznamenaly morálku přeživších, pro které začalo být normální, či dokonce čímsi jako „vlasteneckou povinností“ „zachraňovat“ (rozuměj krást) to, co nerozkradli nacisté, Rusové a po nich komunisté. Dále autorka konfrontuje plány na budování nových ideálních měst s drsnou realitou sídlišť, v nichž často scházelo jakékoli zázemí, takže aktivita lidí, kteří se vrátili z práce domů, byla líčena třeba takto: „Sedí. Skutečně je to všechno, co dělají. Mohli by zpívat, ale to by otravovalo ostatní, tak jen sedí. Ti aktivnější se potloukají po ulicích… Je tu spousta barů. Krom toho tu není nic.“ Popisuje idealistické vize vytvoření nového, komunistického člověka, které srovnává se skutečnými produkty komunistického režimu, například úderníky, kteří se snažili o co největší výkon, ale přitom ignorovali kvalitu. A proti nim staví třeba syny obchodníků a kulaků, kteří „přicházeli ke zkouškám ve špinavých montérkách“, předstírajíce tak dělnický původ. Analyzuje i komunistickou propagandu (velký prostor přitom věnuje rozhlasu), ale stejně tak dobové vtipy, jež lidem umožňovaly „vyslovit nahlas jinak nevyjádřitelnou pravdu“.

Historička také poutavě a velmi konkrétně vykresluje atmosféru přetvářky, k níž komunistický stát své občany nutil, i paradoxní situace, ke kterým to někdy vedlo. Uvádí příklad polského ekonoma Antoniho Rajkiewicze (*1922), jenž za války bojoval v protikomunistické Zemské armádě, po válce vstoupil do strany, v roce 1946 z ní znechuceně vystoupil a v roce 1948 byl krátce vězněn. „Byl však inteligentní a ambiciózní, chtěl získat doktorát na jedné z nejprestižnějších univerzit, na Škole ústředního plánování a statistiky, a chtěl nějak pozitivně přispět k rozvoji země. Počítal s tím, že může přijmout některé ideje strany – například důraz na vzdělání a vědecký pokrok –, i když ostatní odmítal. Kromě toho nebylo na vybranou. Přihlásil se a byl přijat. Studoval u několika ruských profesorů, dovezených, aby Polákům vysvětlili centrální plánování, a používal učebnice přeložené z ruštiny.“ Podle autorky nesouhlasil se stranou a také začal vést dvojí život: „Člověk se musel jinak chovat a jinak mluvit na oficiálních stranických schůzích a shromážděních, a jinak mezi přáteli.“ Dále Applebaumová cituje jiného dobového pamětníka, pozdějšího herce a kabaretního umělce Jacka Fedorowicze, který vpravování se do oné paralelní existence ve dvou světech popsal těmito slovy: „Zdá se zvláštní, jak rychle jsme se naučili tento kód, už v základní škole, když jsme o politice nevěděli skoro nic… přesně jsme věděli, co se může říkat v odlišných prostředích, ve škole, mezi blízkými přáteli a ne tak blízkými, doma a na prázdninách.“ Z vlastní rodiny byl Fedorowicz zvyklý na to, že tam platí jiná pravidla i odlišné významy týchž slov než ve škole. Například jednou, když měl skládat skautskou přísahu, šel prý domů a zeptal se matky, zda je správné přísahat věrnost „demokracii“, když „demokracii“ přinesli do Polska Rusové: „Vysvětlila mu, že existují dva druhy demokracie: ,skutečná‘ a ,sovětská‘“. Tu první má obdivovat a od druhé si držet odstup.“ Dodejme, že koexistenci oněch dvou na sobě skoro nezávislých realit, mezi nimiž bylo nutné stále „přepínat“, skvěle popsal rovněž historik a „odpadlík od komunistické víry“ Wolfgang Leonhard (1921–2014), který roku 1949 uprchl z NDR do Jugoslávie a později do SRN (i autorka se o něm několikrát zmiňuje, ale v jiných souvislostech).

Součástí komunistické každodennosti ovšem byly i návštěvy ze Západu. Autorka obsáhle píše také o tom, jak tito příchozí reagovali na realitu života v komunistickém státě. Například se zmiňuje o Pablu Picassovi, který přijel do Polska v roce 1948 na Světový kongres intelektuálů za mír. Přestože si prý „strhl sluchátka a odmítl poslouchat sovětské hosty, když začali napadat existencialismus a T. S. Eliota, zdálo se, že mnohé jiné schvaluje“. Zůstal pak v Polsku dva týdny, daroval Národnímu muzeu nějakou ručně malovanou keramiku a na stěnu jednoho z nových „bytů pro dělníky“ ve stylu socialistického realismu nakreslil Sirénu, která je symbolem Varšavy. „Dělníky, kteří tam bydleli, bohužel začala otravovat spousta lidí, kteří chtěli kresbu vidět, a tak ji nakonec odstranili.“ Ale publikace pojednává naopak i o tom, co pro místní občany znamenal roku 1955 varšavský festival mládeže, jehož se účastnili i četní zástupci nekomunistických zemí. Jeden pamětník vzpomínal: „Najednou všechno začalo být nesocialisticky barevné.“ Autorka na jedné straně registruje naivitu a nekritičnost mnoha západních návštěvníků, kteří byli falešnou fasádou života komunistických zemí nadšeni, aniž by ovšem prohlédli a poznali – nebo si připustili – drsnou realitu. Ale na straně druhé nezastírá ani sebeklamy, jimiž se opájeli mnozí obyvatelé východní Evropy, kteří nerealisticky doufali v záchranu z USA. Četní Poláci prý roku 1945 stejně tak toužebně jako marně věřili, že Amerika nenechá Sovětský svaz, aby si natrvalo ponechal zabraná bývalá polská území, „protože na začátku války prohlásila, že Polsko bude stejné jako do roku 1939“.

Celkově tato obsáhlá publikace zřejmě nepřináší nijak zásadně nové či převratné interpretace historie. Ale Applebaumová v ní přichází s pohledem, který je ucelený, komplexní, a zároveň v něm nescházejí četné konkrétní podrobnosti. Ostatně autorka sama deklaruje, že jí nejde o obecné teorie a „generalizace o masách“, ale o příběhy jednotlivců. Středobody autorčina zájmu jsou vedle SSSR hlavně Polsko, Maďarsko a NDR, k příkladům z dalších zemí přistupuje méně často a nesystematicky. Co se týká prostředí Československa, jeden ze dvou úvodních citátů pochází od Václava Havla a dále autorka odkazuje třeba k textům Milana Kundery či vzpomínkám Hedy Margoliové-Kovályové, jde ale spíše o okrajové zmínky či jakési „třešničky na dortu“. (A to raději ponecháváme stranou Slováky: i tam, kde by se podle kontextu mělo mluvit o „Čechoslovácích“, je řeč jen o Češích, což je ovšem na Západě praxe celkem rozšířená). I tak ale vzdělaný domácí čtenář v knize najde četné příběhy, které mu připomenou obdobné události z historie naší země, jež tak může zasadit do širšího středo- a východoevropského kontextu. Kupříkladu čihošťský zázrak, jehož tragickým vyústěním byla vražda Josefa Toufara, je přiřaditelný k „zázraku v Lublinu“, který se tamní komunisté rovněž pokusili využít v ideologickém boji proti katolické církvi. A povědomě u nás bude působit také vzpomínání polského skladatele Andrzeje Panufnika, který se nuceně zúčastnil jisté soutěže. Odevzdal dílo záměrně odbyté, ale jaksi proti své vůli vyhrál první cenu. (Na rozdíl od tvůrce Stalinova pražského pomníku Otakara Švece, jenž spáchal sebevraždu, ale Panufnik emigroval na Západ a dožil se relativně vysokého věku.) V drobnostech bychom mohli Applebaumovou doplňovat či snad i opravovat – není například pravda, že jediná legální „prokomunistická katolická strana“ existovala v rámci komunistického bloku pouze v Polsku.

Každopádně ale má její kniha svoji cenu. Stále totiž stojí za to si připomínat, kam vedou pokusy o vytvoření „nového člověka“ a co nám a našim sousedům přinesla přináležitost do mocenské sféry Sovětského svazu vedeného J. V. Stalinem, mužem, který je přitom právě v současnosti v Rusku stále zřetelněji rehabilitován a u ruské veřejnosti i díky tomu také stále pozitivněji vnímán. Třeba spolu s Ivanem Hrozným, jehož se současní prokremelští historici snaží přejmenovat na „Ivana Přísného“.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 1369x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce