Límanová, Tereza: Domeček

Límanová, Tereza
Domeček

recenze beletrie česká

Autobiografická próza zachycuje malostranský svět autorčina dětství. Leitmotivem celého příběhu, lze-li takto nazvat mozaikovitý a pramálo epický popis prostředí, je titulní Domeček, přesně lokalizovaný jako dům číslo 8 ve Šporkově ulici na Malé Straně.

Znovu vystavět mytický Domeček
Tereza Límanová
. Domeček. Revolver Revue, Praha, 2014, 208 s.

Překladatelka a malířka Tereza Límanová (*1965) debutovala loni coby spisovatelka knihou Domeček, přiznaně autobiografickou prózou zachycující malostranský svět jejího dětství. Osobní rovina je v přítomném textu vskutku nepřehlédnutelná a neoddiskutovatelná – od úvodní dedikace knihy vlastnímu dědovi přes ponechaná jména ústředních protagonistů, autorčiných rodičů a prarodičů, až po autobiografické rysy hlavní hrdinky a vypravěčky Terezy, vášnivé čtenářky a budoucí studentky bohemistiky (objevuje se zde rovněž postava jejího manžela Justina, kterou lze ztotožnit s irským básníkem, překladatelem a literárním kritikem Justinem Quinnem). Leitmotivem celého příběhu, lze-li takto nazvat mozaikovitý a pramálo epický popis prostředí hrdinčina mládí, je ovšem titulní Domeček, přesně lokalizovaný jako dům číslo 8 ve Šporkově ulici na Malé Straně. Scéna prvního vstupu malé Terezky do jeho tajemných útrob knihu otevírá a vzpomínkou dospělé a dávno odstěhované Terezy na onu chvíli celý text symbolicky končí. Tomuto narativnímu rámci pak odpovídají v rovině kompozice úvodní a poslední část textu (Vstup a Konec), mezi nimiž na ploše zbývajícího tuctu kapitol ožívá starobylý malostranský dům se svými tajemnými zákoutími, osobitými obyvateli a barvitým inventářem. Společně s Terezou se při tom vracíme do počátečních let normalizace, jejíž stinné stránky však na dětskou hrdinku příliš nedoléhají, byť právě srpnová okupace zapříčinila její návrat do Čech, neboť první roky svého života strávila v Kanadě s rodiči, kteří se z emigrace vrátili – na přání otce trpícího pocitem vykořeněnosti – koncem roku 1968 (!).

Třebaže autorka různými prostředky opakovaně stvrzuje dětskou perspektivu své vypravěčky, jazyková bohatost, reflexivnost a metodičnost jejího vyprávění tuto iluzi vytrvale narušuje. Stejně tak zde proti sobě stojí přítomný čas hrdinčiných prožitků a množství retrospektivně laděných komentářů nebo citovaných výpovědí dalších pamětníků, zejména pak Terezčina otce a její přítelkyně Evůllišky. Tato dvojkolejnost ovšem ve výsledku není textu na škodu, konfrontace obou poloh jen prohlubuje již tak nadmíru autentický a mnohovrstevnatý obraz světa Domečku. Autorka zde osvědčuje nejen nevšední cit pro detail, ale též – přitoupíme-li na autobiografický výklad její prózy – vskutku fenomenální paměť. Své vjemy, pocity a zážitky z raného dětství stráveného v domě svých prarodičů rozčleňuje do několika tematických okruhů, jimž jsou zasvěceny jednotlivé kapitoly s výmluvnými názvy jako Chutě, Předměty doličné či Doteky. Neméně barvitě a realisticky však dokáže autorka popsat a charakterizovat i těch několik málo postav, jimž je zde věnován větší prostor (tzn. především další obyvatele Domečku – otce, matku, babičku Minku a dědečka Zdeňka), a současně v působivé zkratce načrtnout celou řadu osobitých epizodních figurek. Slovo „figurka“ je zde vskutku na místě, neboť próza Terezy Límanové nejenže svým dějištěm i líčením osudů některých rázovitých obyvatel Malé Strany nutně přivolává na mysl Malostranské povídky, ale Nerudova kniha (konkrétně pak povídka Figurky) je v ní přímo tematizována, ba i citována: „Stejně zaznamenává malostranské zvuky Neruda v povídce Figurky. Popisuje v ní dům těsně vedle Domečku.“ Blízko k sobě podle vypravěčky mají i oba uvedené literární obrazy malostranského života: „Podobné postavy tu přežívají v neměnných podobách a neměnných domech nezasažených vlivy režimů, civilizace a pokroku dosud. Duch Malé Strany mého dětství byl pořád ještě duchem skutečné chudiny.“ Další intertextové vlákno je vedeno k románu německého spisovatele a literárního vědce W. G. Sebalda Austerlitz, který se zčásti rovněž odehrává v blízkosti malostranského Domečku.

Je nakonec škoda, že se autorka nepokusila spíše o nějakou moderní variaci právě na Nerudovy Malostranské povídky. Jak dokládají četné obrazy z rodinného života uvnitř Domečku a několik krátkých příběhů o nevšedních postavách z Malé Strany – mj. Rozhašečce nebo Šedém pánovi s aktovkou –, v nichž zaznívají tóny humorné, tragické i dramatické, potřebné schopnosti ani vhodné náměty k tvorbě podobného díla Límanové nechyběly. Namísto toho se rozhodla oživit a zvěčnit dům představující jakýsi ztracený ráj, k němuž vede jediná cesta, a to skrze paměť a imaginaci: „Začínám tušit, že prostor domu je a bude pro mě světem kouzelným a zároveň jediným skutečným, od kterého a přes který se všechno další odvine.“ Snad to byla právě autorčina zoufalá touha vystavět znovu mytický Domeček v celé jeho kráse, co ji nakonec přimělo zvolit méně odvážnou cestu, neriskovat nějaký chybějící kousek ve výsledné mozaice a raději nechat na čtenáři, aby se pokusil všechny nalezené a pečlivě roztříděné střípky poskládat dohromady sám. Což někoho bude bavit více, jiného však méně.

© Petr Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 1341x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce