Bollmann, Stefan: Ženy a knihy. Vášeň s následky

Bollmann, Stefan
Ženy a knihy. Vášeň s následky

recenze literární věda

Kniha představuje jakési alternativní a fragmentární dějiny čtení psané z pohledu žen a odrážející jejich postupující emancipaci, narůstající sexuální sebeuvědomění i zvyšující se míru kulturního kapitálu. Obecně se můžeme skepticky ptát, jestli charakteristiky, které autor přisuzuje ženám, náleží skutečně jen jim. Každopádně je ale tato publikace doporučeníhodná nejen ženám, ale i pánům.

Fragmentární dějiny čtení psané z pohledu žen
Stefan Bollmann
: Ženy a knihy. Vášeň s následky. Přel. Nina Fojtů, Host, Brno, 2015, 352 s.

Slyšeli jste už o knize Ženský Quijote, v níž čtenářka vlivem četby fantastických příběhů vidí v každém zahradníkovi převlečeného prince, který ji chce unést? Věděli jste, že Jane Austenová brala vážně jen ty ženy, které měly rády romány? A že v její době existovaly knihovny fungující současně jako galanterie? Nebo že první autorkou bestsellerů na světě se před sto padesáti lety měla údajně stát neúspěšná pěvkyně a propuštěná předčítačka Eugenie Marlittová? Že Marilyn Monroe byla náruživá čtenářka a jednou z jejích oblíbených knih byl Odysseus od Jamese Joyce, o čemž existují i fotografické důkazy? Která slavná spisovatelka měla vlastní nakladatelství jako druh terapie? Kdyby dnes žila Ema Bovaryová, četla by v mládí Endeho Nekonečný příběh, později pak Stmívání? Kteří autoři se v současnosti stavějí proti kreativnímu domýšlení svých příběhů se zdůvodněním, že i jejich postavy podléhají autorským právům? Nakolik vášnivým konzumentkám knih hrozí, že na konci života nebudou ničím jiným než „kopiemi románových postav, jež jim předkládají místní knihovny“? A komu připsat výrok „Četba je štěstím mého života“?

Těmito otázkami se zabývá Stefan Bollmann (*1958), který vystudoval literaturu, historii a filozofii a je autorem řady knih s touto tematikou. Ve své druhé česky vydané publikaci Ženy a knihy. Vášeň s následky nás provází od Klopstockových časů až do současnosti a popisuje i aktuální fenomény, jako je fanfiction nebo Padesát odstínů šedi. Jeho text pojednává o uhrančivé síle vymyšlených příběhů a literárních světů i o blahodárné síle biblioterapie. Ženy v knize vystupují především jako čtenářky a autorky – ostatně to druhé se dá od prvního jen těžko oddělit – ale také jako pomocnice slavných spisovatelů, recenzentky, knihkupkyně či tiskařky. V jistém smyslu kniha představuje jakési alternativní a značně fragmentární dějiny čtení psané z ženského úhlu pohledu a odrážející jejich postupující emancipaci, narůstající sexuální sebeuvědomění i zvyšující se míru sociálního i kulturního kapitálu. Je přitom jisté, že bychom v dějinách literatury našli i některé starší spisovatelky a čtenářky, u těch by se ale autorovi těžko shánělo tolik biografických detailů. (Ve své první česky vydané, obrazové knize Ženy, které čtou, jsou nebezpečné (Knižní klub, 2008) se nicméně Bollmann vracel hlouběji do minulosti.) A některá autorova tvrzení musíme brát s jistou rezervou. Pokud tvrdí, že – výše zmíněný – nedostudovaný Friedrich Gottlieb Klopstock v roce 1750 recitoval své ódy davu mladých žen, vybíral za to polibky i peníze a vynalezl tak autorské čtení poezie, pak musíme doplnit, že třeba Manguelovy Dějiny čtení Klopstocka vůbec neuvádějí. Zato hledají počátky autorského čtení (i autorské recitace poezie) už v antice.

Autor rekapituluje četné dobové diskuse o škodlivosti čtení pro ženy, jimž kazí charakter. (U nás o názorech varujících před tím, aby zejména mladé dívky nepropadaly bezuzdnému čtení, zejména pak čtení knih, které je odvádějí od reálného života, obsáhle referoval zejména Jiří Trávníček.) Nicméně Bollmann tento náhled rozhodně nesdílí. I známá vlna sebevražd po vydání Utrpení mladého Werthera byla podle něj spíše mediální humbuk, značně zveličující skutečné počty úmrtí. Spolu s Grahamem Greenem ale připouští, že četba může spoluutvářet lidský osud: „Knihy, které čteme jako děti a později jako dospívající, na nás mají zvláštní, trvalý vliv, jenž sahá daleko za tuto životní fázi. Tyto knihy spoluurčují naši budoucnost, neboť formují naše touhy a představy a zejména náš obraz sebe samých.“ Čtenářky – ty dnešní i ty žijící v 18. století – přitom podle Bollmanna čtou ze stále stejných důvodů: pohání je touha dozvědět se více o „skrytých, nebezpečných stránkách života“. Nezapírá přitom, že v takovémto chápání může mít obcování s literaturou leccos společného se sexualitou, byť jen jako obranná strategie, jak (alespoň načas) vzdorovat milostným úkladům mužů. Jindy už ale k tomuto aktu fyzická přítomnost partnera není příliš potřeba: někomu – jako prý Virginii Woolfové – stačí samotná četba, která je pro ni „smyslným aktem“, při němž prožívala pocity vibrace či nasycení. A některé spisovatelky, jako Susan Sontagová, zase své nově objevené schopnosti prožívat orgasmus z lesbického sexu přičítaly i to, že náhle díky tomu měly i „ohromnou chuť psát“. Woolfová ovšem k přiblížení pocitů spjatých s knihami používala i zcela jiné metafory, pocházející ze slovníku náboženského: „Někdy si myslím, že ráj musí být možnost si v klidu číst.“ (Nebo: „Chtěla bych číst, až se ze mě bude kouřit.“)

Jak už bylo naznačeno, Bollmann se ve své knize zabývá otázkami, které před ním řešili už mnozí jiní. Záměrně přitom občas provokuje a pohybuje se v rovině nadsázky, například když se zdánlivě vážně ptá, zda by byla Ema Bovaryová zachráněna před sebevraždou, kdyby si byla bývala mohla včas přečíst román Paní Bovaryová. Podnětně interpretuje některá známá literární díla: například v outsiderství Frankensteinova monstra se podle autora „odráží soudobé vyloučení žen ze základních oblastí společenského života“, Padesát odstínů šedi  zase dává do souvislosti s tradicí ženského čtiva a zvláště s Pamelou od Samuela Richardsona. Naopak polemizovat by se dalo třeba i s autorovým srovnáním ságy Stmívání s Padesáti odstínů šedi. Obecně se přitom můžeme mírně skepticky ptát, jestli mentální charakteristiky, které autor přisuzuje ženám, náleží skutečně jen jim. Neváhá dokonce položit si otázku, zda výtvor doktora Frankensteina „dychtící po lásce nebyl ve skutečnosti ženou“. Jako kdyby potřeba přijetí a pochopení nebyla „transgenderová“ a nepatřila – nejen dle vlivného psychologa A. Maslowa – do univerzální „pyramidy“ lidských potřeb. Na druhou stranu ale i české výzkumy v mnohém dokládají Bollmannovu tezi, že „ženy čtou více než muži a jiné texty než muži. Čtou více a dávají přednost románům a hned po nich biografiím – tedy knihám pojednávajícím o životě, ať už jde o fikci, či nikoliv“. I recenzovanou knihu jistě mohou a snad i budou různé čtenářské komunity číst odlišnými způsoby – vciťovat se do osudů jejích skutečných a románových hrdinek nebo hledat poučení o komplikovaném vztahu života a umění, fikce a reality. Každopádně je ale tato kniha o fascinující moci knih a jejich přitažlivosti sama o sobě poutavá, svěží a poučná, doporučeníhodná k četbě nejen ženám, ale i pánům. Vždyť přeci – pokud můžeme parafrázovat – (někteří) muži to chtěj taky…

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1779x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce