Bonnett, Alastair: Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa (in Respekt)

Bonnett, Alastair
Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa (in Respekt)

recenze sociologie

V knize o místech na pomezí: ležících na hranicích jednotlivých států, na rozhraní souše a moře, přírody a civilizace, živých a mrtvých, existence a neexistence – se autorovi podařilo vyhmátnout a vyslovit téma, které jaksi „visí ve vzduchu“. A navíc čtivě, a nikoli povrchním či přehnaně zjednodušujícím způsobem.

Několik čtivých výprav na rozhraní souše a moře, přírody a civilizace, živých i mrtvých
Alastair Bonnett
: Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa. Přel. Jan Sládek, Jota, Brno, 2015, 287 s.

Kniha o místech na pomezí: ležících na hranicích jednotlivých států, na rozhraní souše a moře, přírody a civilizace, živých a mrtvých, existence a neexistence. Takto by se asi nejlépe dala charakterizovat publikace Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa. Její autor, Alastair Bonnett, profesor sociální geografie na univerzitě v Newcastlu, v ní čtenáře provází po 47 neobvyklých místech po celé planetě – „od Leningradu na chladném severu po Mekku v rozpálené poušti, od vod Bengálského zálivu po hory střední Ameriky, od míst obecně známých až po taková, jež zná jen pár místních domorodců“.

Bonnett píše o lokalitách, které reálně nikdy neexistovaly, ačkoliv jsou běžně k nalezení na ne zcela spolehlivých mapách. O ostrovech, jejichž doba trvání byla jen přechodná, než je opět pohltila voda, která se tak projevila jako „mírotvorná síla“, protože tak zmizel předmět politického sporu. O lidech, kteří se snaží trvale žít „v souladu s mrtvými“ na hřbitovech a být tam užiteční, nebo o těch, kteří přespávají či přímo mají trvalé bydliště na letištích. O bydlištích nomádů a o jejich těžkostech při střetech s urbánní civilizací. O některých čínských městech, v nichž nikdo nebydlí, a o prázdné „propagandistické architektuře“ Severní Koreje. O periferních oblastech dříve obývaných lidmi, jichž se znovu zmocňuje vegetace. Nebo o vesnici ležící na státní hranici, která místy prochází napříč jednotlivými obydlími, přičemž jejich obyvatelé si dveře pořizovali tak, aby ležely v zemi s nižšími daněmi. Referuje také o „plošinových“ státech, o „ignorovaných protostátech“ a o „ostrovech z ledové tříště“. Autor vypráví i příběhy různých exteritoriálních území, například o krátkodobé proměně jisté nemocnice v Ottawě v mezinárodní území, a to tehdy, když se v ní měla narodit nizozemská princezna a její rodiče chtěli oficiálně požádat o její nizozemské občanství. A v návaznosti na Ballardův román Betonový ostrov přemítá rovněž o ostrůvku uprostřed proudu městských vozovek jako o „záchytném bodu ve světě bez místa“.

Oficiální nakladatelská anotace naznačuje celkem široké žánrové rozpětí Bonnettovy knihy: „Turistický průvodce? Sociologická studie? Geografická příručka? Historická esej? Filozofické zamyšlení?“ Podle mne jednotlivé kapitoly začínají jako reportáže, které pak autorovi poskytují materiál k úvahám obecnějšího rázu. Možná nedosahují kdovíjakých filozofických hloubek, ale podnětnost jim upřít nelze a za přečtení stojí. Autor se například zamýšlí nad pamětí krajiny a nad tím, že žádná z jednotlivých historických vrstev by neměla být zcela zapomenuta („Petrohrad je současně Leningrad a obě města musejí žít pospolu.“) Uvažuje rovněž nad vztahem civilizace a přírody. Tvrdí, že čím více „rozšiřujeme města a čím více z nich vytlačujeme přírodu, tím víc nás pronásledují obavy z odvety a současně se zvláštním způsobem probouzí naše představivost – jako bychom na vlastní oči rádi viděli chodníky prorostlé kořeny a rozpadající se domy.“

Opakovaně se také vrací k samotnému tématu hranic: „Možná je načase přiznat, že hranice nás inspirují a že je máme prostě rádi. Svět bez hranic nejspíš zůstane navždy utopií, ale i kdyby se stal realitou, asi by nás moc nebavil.“ Medituje také nad paradoxností lidské povahy a našich protikladných potřeb: „Lidé touží po mobilitě a současně pevných kořenech… Jde o dilema, jež nejspíš nikdo nedokáže jednoznačně rozetnout. Touha po úniku a záliba v cestování je zasetá stejně hluboko jako její protiklad, potřeba zapustit kořeny na konkrétním místě, které bude jen naše a bude právě tady. Tenhle problém se jen tak neztratí, i kdybychom o něm popsali stohy papíru, musíme se s ním smířit a naučit se s ním žít.“ Mírnou přednost ale nakonec Bonnett dává naší potřebě zakořenění: přese všechno nás charakterizuje „topofilie“; jsme „tvorové vytvářející a milující místa“. Z kteréhož důvodu také – nijak originálně – protestuje proti „celosvětovém vpádu jednotvárnosti“ a proti ničení jedinečných míst.

Bonnettova kniha dobře zapadá do současného trendu globálního volání po „lokálnu“. U nás do podobné kategorie spadají zvláště publikace (znovu)objevující a odkrývající zaniklou tvář Sudet nebo nedávná Divoká příroda Prahy a blízkého okolí: průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád z nakladatelství Academia. A aspekt aktuálnosti jí přidávají také nedávné a mediálně vděčné snahy o založení státu Liberland na „území nikoho“. Přísný soudce by dokonce mohl autora obvinit z konjukturalismu a podléhání módě. Spíše se ale přikláníme k tomu, že se mu prostě podařilo vyhmátnout a vyslovit téma, které jaksi „visí ve vzduchu“, a to způsobem čtivým, a nikoli povrchním či přehnaně zjednodušujícím (nakolik to recenzent jako neprávník může posoudit). Nesporné přitom je, že podobných textů by se jistě daly napsat tisíce. Vždyť nějak „pomezní“ jsou leckteré oblasti, ať už jde o rozhraní Východu a Západu, či oblasti pití piva a vína atd. A svoji potlačenou, ztracenou či překrytou podobu má jakákoli lokalita, na které se ocitneme. Podobu, kterou přitom asi stojí za to s pokorou hledat. Vždyť jak říká klasik: „Stůj noho! Posvátná místa jsou kamkoli kráčíš.“

© Jan Lukavec
článek vyšel v Respektu 20. 6. 2015
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 40 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.