Zubov, Andrej (ed.): Dějiny Ruska 20. století (1939–2007)

Zubov, Andrej (ed.)
Dějiny Ruska 20. století (1939–2007)

recenze historie

Kniha nejpodrobněji z obdobných publikací dostupných v češtině popisuje četné nedávné události ruské historie. Musíme ale polemizovat s oficiálním tvrzením, že má jít o text nezávislý „na oficiální prokremelské propagandě“. Zřejmě to neplatí o způsobu, jakým je v knize ospravedlňována válka v Čečensku, idealizováno vlastenectví a zbožnost současné ruské mládeže nebo přehlíženy vraždy Kremlu nepohodlných lidí.

Mohou Rusové napsat vlastní dějiny nezávislé na oficiální kremelské propagandě? Možná ano, ale tato kniha patrně není ten případ

Andrej Borisovič Zubov (ed.): Dějiny Ruska 20. století (1939–2007). Přel. Josef Vološin, Martin Vrba, Edita Jiráková, Iva Dvořáková, Jitka Komendová, Libor Dvořák, Argo, Praha, 2014, 962 s.

Zásluhou nakladatelství Argo nedávno vyšel očekávaný druhý díl Dějin Ruska 20. století autorského kolektivu kolem profesora Andreje Borisoviče Zubova. Zaměřuje se na období let 1939 až 2007. V mnoha ohledech u něj můžeme konstatovat totéž, co u svazku prvního. Popisovány v něm jsou nejen politické, ale rovněž kulturní dějiny a historie každodennosti a sportu – zde autoři s hrdostí konstatují, že „v 50.–80. letech byl SSSR právem považován za první sportovní velmoc světa“.

I v tomto svazku je ruská historie vylíčena z hlediska pravoslavného křesťanství. Porážka nacismu je přičítána ruskému lidu a „božímu úmyslu“; o spisovateli B. Zajcevovi autoři konstatují, že se snažil „neustupovat od křesťanské pravdy zřetelně vyjádřené v jeho próze“. Válečné dění je popisováno i jako metafyzický zápas, při němž docházelo ke (křesťanským) konverzím a k zázračné záchraně života vojáka mohla přispět modlitba. Případně je válka vylíčena jako prostředí poskytující příležitost, jak hrdinně prokázat svoji věrnost „pravé“ víře a získat touto krvavou cestou mučednickou korunu. Právě tak je vykládána smrt ruských vojáků zajatých roku 1996 Čečenci, o kterých se píše jako o bestiálních Dudajevových „banditech“. Ti zajatce (nejslavnější z nich se jmenuje Jevgenij A. Rodionov) nutili k odpadnutí od křesťanské víry, a když zajatci přijetí islámu odmítli, byli popraveni (i když obecně autoři připouštějí, že tehdy „obě strany bojovaly s neobyčejnou krutostí“).

Čtenář se také může dozvědět, jaká byla reakce nábožensky laděných Rusů na černobylskou havárii: věřící ji prý interpretovali v duchu biblické Apokalypsy, neboť Černobyl znamená ukrajinsky „pelyněk“. Pro místní publikum bude takový pohled asi zhusta nový či objevný, nicméně nekriticky oslavný styl, kterým autoři o ruských mučednících či světcích (Jan Maximovič, arcibiskup sanfranciský) pojednávají, se mnohem více blíží klasickým hagiografiím než standardnímu historickému textu.

A také v tomto díle platí, že pro jeho autory jsou utlačovatelé pravoslavného Ruska nepřátelé, jeho potenciální podporovatelé – ať jsou odkudkoli – spojenci. Nacismus tedy autoři coby ateistickou ideologii odmítají, ale zároveň přiznávají tento paradox: „V nacistickém státě, který vyznával rasistickou ideologii, se ruským lidem žilo podstatně snadněji než sovětským lidem s německou krví ve státě vyznávajícím internacionalismus“ (na mysli samozřejmě mají životní podmínky ruské protibolševické emigrace, nikoli strádání zajatých vojáků Rudé armády, jež ponechávají spíše stranou). Co se pak týká vývoje na územích obsazených německými vojsky, připomínají, že tam, kde vládl wehrmacht, nastal rozmach soukromé iniciativy a kultury. S velkou hořkostí zato podrobně referují o tom, jak byli zvláště vlasovci ze zajetí Spojenců často za použití lží a předstírání vydáváni do rukou sovětských orgánů (a posíláni tak zpravidla na jistou smrt). Nebo vyprávějí o osudech bývalých vojáků wehrmachtu původem z pobaltských republik, kterým se roku 1945 podařilo dostat do Švédska. Podle Jaltské konference přitom nespadali do kategorie „Rusů“, takže vydáni být ani z hlediska mezinárodního práva neměli, ale zřejmě prý byli „vyměněni“ za tuny polského uhlí. Jak autoři k tomuto incidentu rozhořčeně a trpce dodávají: „Švédové si vždy potrpěli na vysokou životní úroveň.“

Hlavním nepřítelem opravdového Ruska jsou ovšem pro autory bolševici, metaforicky pojímaní na jednom místě jako „komunistický drak“ otravující okolí svým jedem. Právě ti ale Rusku i celému Sovětskému svazu po převážnou část 20. století vládli, jejich reprezentanti jej vedli ve válečných konfliktech a rovněž určovali, jakým způsobem budou uplynulé události interpretovány (například už tím, jak budou pojmenovávány). Proto autoři řeší některá vlastně „lingvistická“ dilemata, například zda je možné mluvit o „sovětské společnosti“; přednost nakonec dávají delšímu, ale preciznějšímu spojení „sovětizovaná ruská společnost“ (podobně bychom se samozřejmě i my měli zamýšlet třeba nad tím, jestli u nás máme „komunistická panelová sídliště“, či jen sídliště budovaná v době komunismu). Opravdu mnoho prostoru je pak v tomto duchu knize věnováno zvláště označení pro druhou světovou válku, v Rusku zvané „Velká vlastenecká válka“. Tento název autoři odmítají a upřednostňují na první pohled neutrálnější, ale ideologicky rovněž zatížené pojmenování „sovětsko-nacistická válka“, a to s tímto zdůvodněním: „Termín Velká vlastenecká válka není nic jiného než ideologém bolševické propagandy. Poprvé ho použil v červnu roku 1941 náčelník Hlavní politické správy a náměstek lidového komisaře obrany Lev Zacharovič Mechlis, armádní komisař prvního stupně, a ve stejné době se objevil také v novinovém článku (Pravda, 23. června 1941) sovětského akademika, hlavního bohobijce Miněje Izraileviče Gubelmana. Termín Vlastenecká válka sovětského lidu zopakoval 3. července Stalin ve svém rozhlasovém projevu. V naší knize jsme se snažili nepoužívat sovětské ideologémy jako vědecké pojmy a kriticky jsme je analyzovali. Proto bylo třeba pojmenovat válku SSSR s nacistickým Německem neutrálně, jak se války všeobecně nazývají. Máme přece rusko-turecké války, rusko-japonskou válku, sovětsko-polskou nebo sovětsko-finskou válku… Značná část Němců byla proti nacismu a válce, někteří se účastnili antihitlerovského odboje, jiní projevovali pasivní odpor tím, že pomáhali zajatcům, skrývali Židy apod. Dokonce vedoucí představitelé SSSR, Velké Británie a USA s vědomím této skutečnosti nazvali svou vojenskou alianci antihitlerovskou koalicí, nikoli protiněmeckou. Podobně značná část lidí v Rusku byla proti sovětské, bolševické moci. Někteří z nich se účasti ve válce na straně Stalina vyhýbali, jiní vstupovali do armády protivníka, podobně jako řada Němců, kteří se hlásili do spojeneckých armád, a část z nich se hlásila do Rudé armády s nadějí, že vítězství nad Hitlerem se současně zvrátí ve vítězství nad Stalinem. Právě proto jsme se rozhodli pro termín sovětsko-nacistická válka, nikoli pro název rusko-německá nebo sovětsko-německá válka. Ruský i německý lid se stavěl různě k této hrozné válce, jež byla ve skutečnosti válkou dvou protivlasteneckých sil – nacismu a komunismu – o vládu nad světem s použitím lidí zotročených a obamalucených totalitními ideologiemi… Když lidé Ruska zvítězili nad vnějším nepřítelem vlasti, byli ještě víc porobeni nepřítelem vnitřním – Stalinem a bolševiky. Ti, kdo bojovali za Rusko v této hrozné válce, se stali skutečnými hrdiny Velké vlastenecké války, zatímco ti, kteří porobovali lid, zůstali jen jednou ze stran sovětsko-nacistického střetu. Ani obsahově, ani skutkově nelze Stalina a jeho lokaje nazvat obránci vlasti. Byli jen jejími ničiteli.“ Pro doplnění kontextu dodejme, že na Ukrajině byl pojem Velká vlastenecká válka letos oficiálně opuštěn. Podle ukrajinisty Davida Svobody pak není pravda, že „prezident Ukrajiny Petro Porošenko prohlásil vojenské akce proti svým východním obyvatelům za Velkou vlasteneckou válku“, jak tvrdí některá média. Jde podle něj o dezinformaci „putinoidních trollů“. Podle Svobody je ale pravda, že Porošenko pracoval s ozvěnami tohoto „konstruktu sovětské mýtotvorby“, když v projevu k 70. výročí osvobození Ukrajiny v říjnu 2014 prohlásil, že dědové bránili Ukrajinu před fašisty a dnes se vede „Vlastenecká válka 2014“. Neřekl sice ani „Velká“, ani „Ukrajiny“, ale onen umělý termín přeci jen v jiném kontextu rétoricky oživil. Čeští historici pak v nejnovějších Dějinách Ruska (NLN, Nakladatelství Lidové noviny, Praha,2010) sice u příslušné kapitoly tradiční název ponechali, ale připojili výmluvný otazník, první podkapitola příslušného oddílu pak hlavní název poněkud vyvažuje titulem Válka diletantů.

I v Zubovově knize je sovětská vojenská strategie, pohrdající životy jednotlivých vojáků, právem kritizována. Citován je i názor teoretika umění Nikolaje Nikulina, který prorokoval, že selekce ruského národa, k níž došlo během oné války, bude „bombou se zpožděným účinkem. Vybuchne za několik generací, v 21. nebo 22. století, až vybraná a bolševiky vypěstovaná masa vyvrhelů zplodí nová pokolení sobě podobných.“ Podobný náhled není cizí ani autorům recenzované knihy. Ti soudí (asi nikoli neprávem), že „morální rozklad vyvolaný bolševismem“ ztížil i reformy a běžný život po pádu komunismu. O kultuře soudobého Ruska se čtenář bohužel nedozví skoro nic, jen to, že vybraní elitáři provozují „postmoderní hry pro úzký okruh publika“. V kapitole Člověk v postkomunistickém Rusku. Morální a duševní stav ale autoři přesto vyjadřují nemalou naději do budoucna; představitelé generace „nezasažené jedem komunistické ideologie“ je naplňují optimismem. A důvod? Vzhledem k výše řečenému je nasnadě: současná mladá generace Rusů je mnohem více nábožensky orientovaná než generace starší, vyrostli prý z nich dokonce „lepší lidé“. Ti podle autorů „nyní přivádějí své rodiče k víře a k církvi a svým postojem mění mravní profil starších“. Je ovšem otázka, nakolik zde bylo „přání otcem myšlenky“ a jak moc tyto názory odpovídají skutečnosti. Jako realističtější se zdá líčení Aleny Machoninové, české rusistky dlouhodobě žijící v Moskvě, podle níž se víra současné ruské mládeže omezuje často jen na vnější projevy – křížek na krku, velikonoční svěcení vajec a mazanců: „Pravoslaví se navíc v souvislosti se zákonem na obranu náboženského cítění, přijatým v létě 2013, stalo účinným nástrojem v boji proti jakékoli jinakosti.“

Co se týká Vladimira Putina, některé rysy jeho vládnutí autoři knihy kritizují, ale například o jeho mezinárodní politice se – alespoň v elektronické verzi textu, z níž vycházel český překlad – vyjadřovali s uznáním: „Rusko se opět připojuje ke skupině států, které mají zvláštní odpovědnost za udržení míru ve světě a vůči stabilnímu rozboji lidstva.“ Novinářka Anna Politkovská a její vražda z roku 2006 však v textu příznačně není zmíněna ani jednou (v témže roce přitom v Rusku přišli násilně o život minimálně dva další novináři, autory rovněž ignorovaní). Současnému ruskému prezidentovi autoři sice vytkli, že se pokoušel o restauraci komunistické symboliky, ale současně s uznáním konstatují, že později tento trend údajně opustil, takže „tato morálně pochybená, do slepé uličky vedoucí politika byla překonána“. Jak dnes víme, toto nadšení z Putinovy „nápravy“ bylo velmi předčasné, takže v rozhovoru pro Českou televizi 25. 10. 2014 už o něm Zubov přímo mluvil jako o člověku „sovětského typu“ a litoval toho, že jeden z vojenských oddílů znovu získal jméno po Felixu E. Dzeržinském, jednom z „největších katů Sovětského svazu“. V aktuálním doslovu k českému vydání Zubov také v tomto duchu zcela jasně deklaroval: „My Rusové jsme si svou cestu do zítřka zatím nenašli. Dál jsme pokračovateli komunistického režimu a ne historického Ruska.“ V kapitolách věnovaných vývoji v postsovětských republikách zaujme ta o Ukrajině. V ní autoři predikovali, že „ukrajinská politická identita je dostatečně silná a vylučuje reálné riziko rozštěpení země“. Je otázka, jestli měli autoři víceméně pravdu, ale jen nepředvídali tak razantní zásah zvnějšku, který onen odklon od společné identity východním Ukrajincům „vnutil“, nebo zda byla ne zcela pevná už předtím (výzkumy veřejného mínění podle A. Applebaumové i na východě Ukrajiny vyznívaly ve prospěch zachování jednotné země, odlišné hlasování východní a západní populace v demokratických volbách do parlamentu a jejich odlišná politická orientace jsou ale na druhou stranu nesporné).

Je tedy na místě číst recenzovanou publikaci obezřetně: velmi totiž záleží na tom, do které z kapitol se začteme, ve zmíněném doslovu určeném pro tuzemské zájemce je patrný jistý Zubovův názorový posun, daný nejen změnami Putinova režimu. Autor v něm oslovuje přímo místní čtenářstvo, kterému adresuje tato slova: „Vy jste neblahé dědictví totality překonali. A tady bychom si z vás měli brát příklad.“ Je skutečně pravda, že na našich náměstích už nestojí Leninovy sochy jako v Rusku, ale přesto působí citovaná Zubovova slova jako přehnaně pochvalná. Nejen vzhledem k tomu, že jistý místní politik evidovaný podle slovenského Ústavu paměti národa jako agent Státní bezpečnosti a obviňovaný z „estébáckých manýrů“ u nás dosahuje v žebříčcích popularity na nejvyšší příčky.

Kniha přináší pro české čtenáře nový a detailní pohled například na vývoj církevních struktur v Rusku (i ruských organizací v emigraci). Z publikací dostupných v češtině zatím asi nejpodrobněji popisuje četné nedávné události ruské historie, například boje o moskevský parlament roku 1993. Stejně jako u prvního dílu ale musíme opět konstatovat, že ji těžko můžeme označit za práci „moderně pojatou“, jak tvrdí anotace. A tentokrát nezbývá, než polemizovat i s tvrzením, že má jít o text nezávislý „na oficiální prokremelské propagandě“. Zřejmě to neplatí třeba o způsobu, jakým je v knize ospravedlňována válka v Čečensku, idealizováno vlastenectví a zbožnost současné ruské mládeže nebo přehlíženy nedávné vraždy Kremlu nepohodlných lidí. I když hlavní editor se mezi tyto nepohodlné mezitím stihl sám zařadit…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1753x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce