Alleau, René: Věda o symbolech

Alleau, René
Věda o symbolech

recenze kultura

Autorův záběr je obdivuhodný. Jeho úvahy sahají od etologie přes starověké civilizace a soudobé domorodé kultury až k finesám uměleckých emblémů a alegorií. S jeho závěry jistě nemusíme vždycky souhlasit. A už vůbec není jisté, zda všechny jeho precizně formulované, ale komplikované myšlenky budou pro každého čtenáře zcela srozumitelné. Pro pochopení role symbolu v dějinách lidského myšlení a napříč různými kulturami ale tato publikace jistě představuje nemalý přínos.

Světelný řetěz v lůně temnot: čtenářsky náročná, ale podnětná kniha o podstatě symbolu
René Alleau
: Věda o symbolech: příspěvek ke studiu principů a metod obecné symboliky. Přel. Jacques Joseph, Malvern, Praha, 2014, 245 s.

Slovníky jednotlivých symbolů u nás patří k hojně vydávaným publikacím. Naopak mnohem méně najdeme takových titulů, které se zabývají obecnou povahou symbolů. Významné místo v tomto kontextu zaujímá René Alleau (1917–2013), francouzský filozof a historik hermetismu a podle některých rovněž „moderní alchymista“. Po útlé knížce O povaze symbolů: úvod do obecné symboliky vloni vydal Malvern jeho obsáhlejší publikaci Věda o symbolech: příspěvek ke studiu principů a metod obecné symboliky. Píše se v ní o „obecných i antropologických předpokladech symboliky a jejích proměnách a funkcích“.

Ve starší z publikací autor podal tuto pozoruhodnou definici: „Symbol, tento světelný řetěz v lůně temnot, jenž pochází z neznáma a z tajemství a je zčásti poznatelný a zčásti nepoznatelný, je poutem ustaveným na počátku času mezi tím, co pro nás nemá žádný význam, a tím, co něco znamenat může, je řetězem mezi nicotou a bytím“. Tu v knize nové rozšiřuje a doplňuje, mimo jiné o toto: „Vždy zahalená řeč symbolů může uchránit před nejhorším omylem, kterým by bylo odhalení definitivního a konečného smyslu věcí a jsoucen. Neboť nikdo se nemýlí tolik, jako ten, kdo zná všechny odpovědi, leda snad ten, který zná jedinou“.

Autorův záběr je úctyhodně široký. Jeho úvahy sahají od etologie přes starověké civilizace a soudobé mimoevropské domorodé kultury až k finesám uměleckých emblémů a alegorií. Vychází přitom mimo jiné z „univerzálního jazyka přírody“, díky němuž můžeme nacházet četné analogie k například mezi lidmi a hmyzem: „Včela komunikuje se svými družkami prostřednictvím pohybů, na nichž je třeba se podílet, aby jim bylo možno rozumět. Toto chování odpovídá chování ‚mravenců-excitačních center‘. Tinbergen a Armstrong objevili řadu dalších podobných příkladů napříč celou oblastí instinktů a zvířecího chování. ‚Jazyk nálad‘ popsaný Lorenzem u kavčích hejn umožňuje progresivní stimulaci jedinců – křik ‚Kia!‘ znamená: ‚Jsem v náladě zůstat daleko od hnízda‘ a křik ‚Kiu!‘ znamená: ‚Jsem v náladě se vrátit‘. Tyto odpovědi, které si nejprve odporují, se postupně orientují ke stále větší jednoznačnosti, jež je nakonec završena zachováním se podle vůle hejna. Zachováme-li proporce tohoto modelu, bytostně dynamická komunikace implikovaná ‚znovuuskutečněním rituálního a symbolického modelu‘ je na pouhé rovině lidského „diskurzu“ stejně nepochopitelná jako kavčí volání ‚Kia‘ a ‚Kiu‘, oddělíme-li je od ‚směrování intence‘ jednotlivců i celého kolektivu, tj. od sakrální orientace, mimo jakou nemá symbol ani samostatný smysl, ani specifický význam“ (s. 50).

Od chování zvířat autor také přímo odvozuje obecné principy mimetismu: „Napodobit prostředí, v jakém rády dovádějí rybky, je dosti důmyslný nápad na to, aby byl ptáku, který jej dokáže uskutečnit, připisován nezpochybnitelný magický význam. Kasuár přílbový z Nové Guiney představoval pravděpodobně pro Aboridžince přirozený příklad takového chování, čímž je možné částečně vysvětlit symbolickou roli jeho atributů v rituálních obřadech. Kasuár se ponoří do vody, roztáhne svá dlouhá pera podobná vodním travám a zůstane takto v naprosté nehybnosti ve střehu. Rybky, od přírody zvědavé a možná také citlivé na pachové stopy, se k této nové trávě přiblíží a shromáždí se v ní. V tu chvíli kasuár stáhne křídla k tělu, prudce se vynoří z vody, otřepe se a začne hodovat na rybkách zachycených v jeho peří a vyvržených všude okolo něj.“

Autor přitom přesvědčivě argumentuje, že lidské potřeba symbolů a jejich vnímání souvisí s tím, kolika odlišných sfér se lidské bytí dotýká či jimi prochází: „Člověk je už takový, že se nemůže vyhnout ani pod-lidskému, ani nad-lidskému, neboť participuje na těchto realitách, které jsou obě přítomné ve vesmíru. Tento bytostně ‚smíšený‘ charakter našeho údělu nevyžaduje nutně volbu mezi dvěma alternativami, ale zprostředkování mezi nižším a vyšším, dvojí pohyb, který jedno ‚pozvedá‘ a druhé ‚snižuje‘“ (s. 220). Schopnost západního člověka žít symbolicky se ale podle autora snižuje. Podobně jako religionista Mircea Eliade proto pociťuje neskrývanou nostalgii po dobách, kdy byli lidé přístupnější posvátnu a také „symboličnu“. Jakýmsi ideálem je pro něj „primitivní člověk“, který „vycítil homologii genetických struktur a analogii vztahů mezi biologickou, psychologickou a sociologickou rovinou jakožto existenciálními situacemi vycházejícími z téže dynamiky prvotní genetické jednoty Kosmu a Logu“.

Stejně jako existuje hudební sluch, dá se podle autora rozlišit také cosi jako „symbolický sluch“, který je „částečně nezávislý na úrovni kulturní vyspělosti jedince“. Tento symbolický sluch je podle něj například u australského Aboridžince „nesrovnatelně vyvinutější než u moderního civilizovaného člověka“. Příslušníky přírodních národů přitom současně vehementně brání před nálepkou zaostalosti či nevyspělosti: „Budeme-li dostatečně důkladně zkoumat mytický a náboženský život australských Aboridžinců, budeme spíše překvapeni neuvěřitelnou komplexností jeho forem a projevů nežli jednoduchostí jeho analogických a symbolických struktur. Jestliže je nevědomí samo o sobě schopné vypracovat a diferencovat tolik rozličných a subtilních nuancí ve vztazích mezi člověkem a jeho vnitřním a vnějším prostředím, můžeme si klást otázku, proč ‚vyspělé‘ vědomí a inteligence tuto schopnost ztratily.“ Příslušníkům těchto kultur je přitom rovněž ochoten přisoudit jisté „paranormální“ fenomény, což je jinak u většiny antropologů a etnologů vzácné, sám je prý osobně zaznamenal třeba u kamerunských Pygmejů.

Analogicky třeba k G. K. Chestertonovi také Alleau velebí člověka dřívějších dob, kdy byl údajně každý schopen vnímat symboly v jejich významové bohatosti a hloubce, na rozdíl ode dneška, kdy na všechno musíme mít specialisty: „Není třeba upozorňovat na to, jaké zdroje nabízela umělcům středověká symbolika a nakolik byla mnohem poetičtější, než kdy mohou být ty banální, davu určené reprezentace ornamentů a figur zbavených jakéhokoli významu, jimiž pokrýváme své monumenty od dob renesance. Není proto překvapivé, že lhostejnost k těmto – jakkoli snad alegorickým – sochám nahradila mezi lidem zájem, který byl připisován symbolům, jejichž smysl (v době středověku) dokázal dešifrovat každý. Takto se umění u nás zaměřilo již jen na diletantismus a přestalo pronikat do života všech, od malých až po velké, takže za vlády konvenčního klasicismu se vedle znalců nacházejí již jen barbaři“ (s. 231).

I uprostřed západní každodennosti je ovšem autor ochoten připustit existenci jistých prvků symbolična a „rituálna“, a dokonce ještě přidá jistou konkrétní pedagogickou radu: „Například dítě sedí na klíně svého dědečka, poslouchá příběhy a hraje si, ale je čas jít do postele. O chvíli později přiběhne dítě zpět a na dědečkův klín posadí svého medvídka. Dítě chtělo, aby situace nebyla přerušena. Alespoň medvídek jí tak bude moci využít a koneckonců dítěti později poví vše, co si od dědečka vyslechl. Stejně tak je-li hra přerušena zvenčí, nevyhnutelně následují pláč a vztek, nedojde-li k nějaké analogické substituci. Panenka, která si hraje dál, zatímco dítě obědvá, je schopna rodičům významně usnadnit život.“

Autorův rozhled po různých vědních disciplínách a literatuře je obdivuhodný. Přesto ale musíme litovat, že svoji teorii mimetismu nekonfrontuje se srovnatelným konceptem Rogera Cailloise (1913–1978), což byl žák Gastona Bachelarda stejně jako sám Alleau. A ptát se rovněž můžeme, proč z významných antropologů kritizuje například Claude Lévi-Strausse (pro mechaničnost jeho strukturální antropologie), ale nevyjadřuje se k zástupcům symbolické antropologie, jako byli Victor Turner a Mary Douglasová, jejichž pojetí by mu asi bylo mnohem bližší. Podnětné by rovněž bylo jeho vysvětlení, jak vnímá pojem hlubinného symbolu u teologa Paula Tillicha nebo jaké je jeho stanovisko k „filozofii symbolických forem“ Ernsta Cassirera (1874–1945)…

S Alleauovou knihou, zvláště s jeho vírou v moc věštění a předpovědí, jistě nebude běžný čtenář vždycky souhlasit. Můžeme se rovněž skepticky ptát, nakolik je autorovo líčení archaického člověka idealizující. Ani nemusíme sdílet jeho příkrou kritiku či přímo odsudky současného světa: i v něm bychom našli více symbolična, než kolik jej uvádí v recenzovaném textu. A už vůbec není jisté, zda všechny jeho precizně formulované, ale komplikované myšlenky budou pro každého zcela srozumitelné. Pro pochopení role symbolu v dějinách lidského myšlení a napříč různými kulturami ale tato publikace jistě představuje nemalý přínos.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 1448x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce