Douglas, Mary: Čistota a nebezpečí. Analýza konceptu znečištění a tabu

Douglas, Mary
Čistota a nebezpečí. Analýza konceptu znečištění a tabu

recenze sociologie

Kdy jsou boty špinavé? Jak připravit smrt o příležitost udeřit nečekaně na neznámém místě? A jak moc se liší rituály domorodých kultur od těch praktikovaných v západním světě? Na to všechno hledala odpověď Mary Douglasová v klasickém díle sociální antropologie, které konečně vychází česky.

Kdy jsou boty špinavé? Klasické dílo sociální antropologie konečně česky
Mary Douglasová: Čistota a nebezpečí: analýza konceptu znečištění a tabu. Přel. Marta Mills Fialová, Michaela Konopíková, Malvern, Praha, 2014, 264 s.

Když britský deník The Times vyhlašoval svůj přehled sta nejvlivnějších knih, které vyšly od druhé světové války, jmenoval mezi nimi také pět titulů antropologických: Smutné tropy  a Myšlení přírodních národů Clauda Lévi-Strausse, Interpretace kultur Clifforda Geertze, Národy a nacionalismus Arnošta Gellnera a Čistota a nebezpečí: analýza konceptu znečištění a tabu od Mary Douglasové. Zatímco texty všech mužských členů této skupiny česky už dávno vyšly (některé i opakovaně), poslední publikace se k českým čtenářům dostala teprve na konci loňského roku v rámci edice KULA nakladatelství Malvern. Jde přitom o první do češtiny přeloženou knižní práci této britské antropoložky, i když – jen pro úplnost – jednu stať od Douglasové obsahoval už sborník Vizuální antropologie: kultura žitá a viděná (Pavel Mervart 2010).

Mary Douglasová (1921–2007), slavná představitelka symbolické antropologie, se v knize zabývá otázkou „znečištění jako konstrukce, která se univerzálně objevuje v každé známé společnosti“. Tato konstrukce podle ní slouží k zachování sociálního řádu symbolickým zdůrazněním jevů, které jsou chápány jako nepořádek a nečistota tento řád narušující. Podle Douglasové „špína nikdy není jedinečnou a izolovanou událostí. Kde je špína, je i systém. Špína je vedlejším produktem systematického třídění a klasifikace věcí, stejně jako třídění v sobě zahrnuje vyřazení nepatřičných prvků… Na našich představách o špíně je vidět, že používáme jakési kompendium, ve kterém jsou zahrnuty všechny zamítnuté prvky z uspořádaného systému. Jedná se o relativní ideu. Boty samy o sobě špinavé nejsou, ale je nečisté položit je na jídelní stůl, jídlo samo o sobě není nečisté, ale jako špinavé vnímáme kuchyňské náčiní v ložnici nebo jídlem znečištěný oděv. A tak můžeme pokračovat: vybavení koupelny v přijímacím pokoji, oblečení ležící na židli, venkovní věci uvnitř domu, věci služebnictva a věci pánů, prádlo namísto svrchního oděvu a tak dále… Naše chování ohledně znečištění je reakcí, která odsuzuje všechny věci nebo ideu, která pravděpodobně zmate naši drahocennou klasifikaci.“ Odvolává se přitom na bohatý etnografický materiál, pocházející z domorodých kultur, každodenního života obyvatel západního světa, ale například také od starozákonních Židů.

Autorka systematicky líčí i to, jakými způsoby se lidé snaží narušení systému či prostě ohrožující nejednoznačnost redukovat: „Když se například narodí znetvořený plod, jsou ohroženy hranice mezi člověkem a zvířetem. Nazveme-li narození znetvořeného dítěte výjimečnou událostí, pak se kategorie obnoví. Například Nuerové zacházejí s deformovaným dítětem jako s mládětem hrocha, které se omylem narodilo lidem, a je tedy zřejmé, co se stane poté, když ho takto označili. Dítě je opatrně vloženo do řeky, kam patří.“ Nebo jiný příklad: „U některých západoafrických kmenů existuje pravidlo, že dvojčata mají být po narození zabita, tím je odstraněna sociální anomálie, která odporuje představě, že z jedné dělohy se ve stejnou chvíli nemohou narodit dva lidé. Nebo se podívejme na kohouty, kteří kokrhají v noci. Když se jim zakroutí krkem hned, nedožijí se momentu, kdy mohou protiřečit definici kohouta jako ptáka, který kokrhá za úsvitu.“ A popisuje také způsoby, jak se v některých kulturách čelí nepředvídatelnosti a nevypočitatelnosti smrti, totiž obřadem, který by se dal popsat také jako „brutální udušení starého bezmocného muže“. Takový muž ale podle Douglasové „svým svobodným a vědomým rozhodnutím připraví smrt o příležitost udeřit nečekaně na neznámém místě“ a lid, který toto provozuje, označuje antropoložka za „primitivní existencialisty, jejichž útěk z řetězce nutností spočívá v uplatnění volby“.

Zmiňované příklady nám pochopitelně připadají drastické a Douglasová nijak nevolá po jejich plošném zavádění v západním světě. Současně ale ukazuje, že obecné principy, kterými se řídí život na Západě, se příliš neliší od těch u pralesních kmenů. Rozdíl je podle ní v tom, že „my moderní lidé fungujeme v mnoha různých oblastech symbolického jednání“, zatímco například pro !Kungy, pro kmen Dinka a pro ostatní „primitivní“ kultury existuje jen jedna oblast symbolického jednání: „My i !Kungové ospravedlňujeme vyhýbání se znečištění strachem z nebezpečí. !Kungové věří, že když muž sedí na straně určené ženám, oslabí to jeho mužnost. My se obáváme patogenity přenášené mikroorganismy. Naše chování také nese symbolický význam. Skutečný rozdíl je totiž v tom, že my si nepřenášíme z jednoho kontextu do druhého stejný soubor čím dál silnějších symbolů: naše zkušenost je fragmentovaná. Naše rituály vytváří mnoho drobných a vzájemně nesouvisejících světů. Jejich rituály vytváří jeden jediný symbolicky konzistentní svět.“

Právě rituálům se pak Douglasová věnuje i podrobněji. Obřady domorodých kmenů přitom podle ní nejsou zdaleka tak iracionální, jak mnozí Evropané předpokládají, a odmítá v této souvislosti představu „primitivní mysli“, zcela zásadně odlišné od mysli naší: „Pastevec kmene Dinka spěchající domů k večeři sváže uzlík trávy u okraje cesty jako symbol zpoždění. Takto navenek vyjadřuje své přání, aby se večeře do jeho příchodu zpozdila. Rituál nezaručuje, že s pomocí nějakého magického příslibu pastevec najednou stihne večeři včas. A ani on se pak po cestě domů neloudá, protože by si myslel, že rituál funguje sám o sobě. Naopak, pastevec přidá do kroku. Jeho chování nebylo mrháním časem, naopak díky tomu zaostřil pozornost na své přání přijít včas. Mnemotechnické působení rituálu je dobře známé. Tím, že si uděláme uzel na kapesníku, se nesnažíme naši paměť očarovat, ale paměť ovládáme pomocí vnějšího znaku.“

I když čeští čtenáři měli už dříve možnost seznámit se s dílem Mary Douglasové alespoň v základních rysech, je velmi chvályhodné, že Malvern knihu nechal opatřit hned dvěma doprovodnými texty, jejichž původci jsou antropologové Martin Soukup a Martin Heřmanský. Jejich užitečné příspěvky v hutné formě rekapitulují hlavní autorčiny teze, což pro leckoho může být nemálo přínosné, protože styl knihy je místy trochu obtížný. A dále zasazují recenzovanou publikaci do kontextu celého autorčina díla i do kontextu dějin sociální a kulturní antropologie. Podnětně osvětlují i historii recepce Čistoty a nebezpečí. Ta zprvu nebyla přijímána s přehnaným nadšením, doceněna byla až později. Sama Douglasová to prý považovala „primárně za důsledek nevhodného načasování jejího vydání. Doba hippies a studentských bouří roku 1968 pracím velebícím univerzální hodnotu řádu a sociální struktury přeci jen příliš nepřála.“ V současné době je však Čistota a nebezpečí považována podle Heřmanského za jedno „ze stěžejních děl moderní antropologie, jehož význam přesáhl úzké oborové hranice a dostalo se mu uznání i v dalších více či méně příbuzných oborech“. Tentýž autor také barvitě líčí, jakými různými směry byly posléze hlavní koncepty této knihy rozvíjeny a v kolika odlišných oblastech byly aplikovány. Například historik vědy a technologií Cyrus C. M. Mody sepsal práci o tom, kterak „konceptualizace špíny v laboratorním prostředí ovlivňuje produkci vědění“. Podle něj může být nečistota v laboratoři nejen „nebezpečná, ale také neškodná či dokonce prospěšná“.

O další aplikaci myšlenek Mary Douglasové se pokusil například americký filozof Noël Carroll ve své analýze hororového žánru: „Využil přitom koncept nečistoty jako narušení klasifikačního řádu k vysvětlení reakcí člověka na hororová díla. Hororová monstra podle něj vzbuzují hrůzu, jelikož jsou typickými klasifikačními anomáliemi, které překračují hranice mezi živým a mrtvým (duchové), člověkem a zvířetem (vlkodlaci), postrádají některé části těl (zombie), či jsou dokonce beztvaré (různá monstra z děl H. P. Lovecrafta). Na tomto základě jsou tedy ,nepřirozená‘ a jako taková nepředstavují pouze fyzické ohrožení, ale zejména ohrožení kognitivní.“

Douglasová u nás jistě není neznámá: odkazují na ni kromě antropologů rovněž religionisté (například Radek Chlup ve stati Vtip a náboženství: posvátno jako mysterium ludicrum et ridiculum) či environmentalisté (Hana Librová) a někteří domácí autoři často uvažují obdobným způsobem, aniž by ji explicitně citovali (jako Stanislav Komárek). Doufejme však, že záslužné české vydání Čistoty a nebezpečí podnítí také ke skutečně tvořivému navazování na její odkaz. Zmíněné antropologické edici pak nezbývá než popřát, aby se řada jejích titulů úspěšně rozhojňovala nejen o další texty Mary Douglasové.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 2892x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce