Bárta, Miroslav et al.: Povaha změny

Bárta, Miroslav et al.
Povaha změny

recenze historie

Kniha je psána fundovaně a přes nijak gigantický rozsah umožňuje hluboký vhled do naší současné situace. Jedním příspěvkem do ní přispěl i jistý český politik. Na změnu strategie našich hlavních politických představitelů to je bohužel málo. Pokud se tedy splní některé černé scénáře, které kniha obsahuje, její čtenáři budou alespoň moci říci: my jsme to věděli.

Vojáci, energetici, přírodovědci, historici. Ti všichni se v inspirativní knize zamýšlejí nad riziky současné civilizace
Miroslav Bárta, Otakar Foltýn a Martin Kovář (eds.): Povaha změny. Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace. Vyšehrad, Praha, 2015, 336 s.

„Knížka, kterou držíte v rukou, má jediný cíl. Předložit čtenářům a zájemcům o to, co se v současném světě děje, pokud možno nezkreslený obraz procesů a trendů, které přicházejí jako dědictví minulosti, ale které budou zejména určovat to, jaká bude naše budoucnost. Mantinely budoucnosti pak budou vymezeny našimi současnými rozhodnutími. S historicky bezprecedentně největšími prostředky a dosavadní nejvyšší úrovní znalostí v současnosti kontrastuje alarmující nepřipravenost na krize. Je otázkou, zda už dávno nenastal čas to změnit.“ Tato slova nacházíme v úvodu knihy Povaha změny. Bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace. Volně navazuje na bestsellery týkající se kolapsů a (potenciálních) regenerací, jejichž editory byli – stejně jako u přítomné publikace – egyptolog Miroslav Bárta a historik Martin Kovář. Opět se v ní vracejí témata jako klimatická změna, nastupující vlna mezikontinentální migrace, dlouhodobé krizové faktory ve vývoji společností a vzájemná provázanost energetického, ekonomického a politického vývoje země s životem společnosti.

Publikace v mnoha ohledech opakuje teze obsažené již v předchozích svazcích a dále je rozvíjí. Autoři tedy konstatují, že se soudobé západní společnosti nacházejí na pokraji kolapsu, protože je charakterizuje „byrokracie, rozmach nepotismu a zájmových skupin, nadměrné mandatorní výdaje, zahlcení složitostí (viz současný stav soudnictví a zákonů nejen v rámci České republiky, ale i v USA), ztráta identity společnosti, legitimity elit či pokles vzdělanosti“. Situace ale podle nich není beznadějná. Kupříkladu Martin Kovář ve svém příspěvku uvádí konkrétní příklady z britských dějin, které ukazují, jak si lze s krizovým vývojem relativně úspěšně poradit: „Racionální, maximálně odpovědné chování politiků, beroucích v potaz výhradně zájmy země, a nikoli vlastní či stranický prospěch, ať už se jednalo o liberály (David Lloyd George), nebo torye (Stanley Baldwin), bylo hlavním důvodem toho, proč k očekávanému ,kolapsu‘ nedošlo a proč byla britská společnost v nejkritičtější dekádě svých dějin v celém 20. století (1931/36–1945) natolik stabilní, že se se všemi problémy, nástrahami a hrozbami dokázala vypořádat.“ Zde autor navázal na jeden ze svých starších textů, kde pro změnu dokazoval, kterak se britské impérium dokázalo dobře vyrovnat se ztrátou svých kolonií.

A také obecně autoři udávají jisté konkrétní návrhy k současným reformám, proti nimž se dá těžko co namítat: „Na vnitřní i vnější krizi se můžeme jistým způsobem připravit tím, že budeme systém, v němž žijeme, budovat tak, abychom ho učinili co nejvíce funkčním a robustním a období krize přestáli pokud možno s přiměřenými ztrátami. Na toto téma lze obecně vyjmenovat rozumné zacházení s přírodními zdroji (zejména půdou a vodou), zjednodušování předpisy a často nesmyslnými zákony a jejich přílepky zahlceného systému, skutečnou péči o vzdělávání populace, výchovu silných elit, budování technologicky vyspělé výroby a podporu regionálně specifických zemědělských aktivit, regeneraci identity společnosti a s tím související roli armády a bezpečnostních složek v jejím životě“ (s. 34).

Kromě obecných rad ovšem publikace obsahuje i velmi záslužný a aktuální výklad současné geopolitické situace Evropy a krize, jíž čelí. Migrační vlnu, která dnes míří do Evropy a již někteří z přispěvatelů (konkrétně Václav Cílek) dlouhodobě předpovídali, autoři zasazují do obecnějšího kontextu klimatických změn a sucha. Právě to podle nich vedlo k celosvětovému výpadku v produkci obilovin v polovině roku 2010, což mělo „velký a de facto okamžitý vliv na vývoj v arabských zemích, které musí subvencovat dovoz základních potravin ze zahraničí“. Autoři přitom nejsou žádní deterministé a nechtějí celý vývoj odvozovat jen z jednoho faktoru. Snaží se naopak popsat jejich vzájemnou souhru a synergii: „Zatímco dlouhodobými faktory vedoucími k nestabilitě v arabských zemích byl sociální stres, represe, vyprázdněnost vládnoucí ideologie, ztráta legitimity vládnoucích elit, pokles životní úrovně, zaostávající vzdělávací systém, nestabilní pracovní trh a nerovnost příležitostí, dlouhodobý trend k vysychání všech oblastí postižených arabským jarem vrcholící neúrodou roku 2010 byl vnějším faktorem, který působil jako enzym a průběh procesů jen urychlil. Spouštěčem procesů, které de facto během několika málo týdnů navodily pád systému, bylo však rozhodnutí zoufalého mladíka v prosinci 2010 upálit se“ (s. 29).

Vyhlídky na možné ukončení migrační krize jsou přitom podle autorů neveselé. Podle Miroslava Bárty totiž „celé oblasti Předního a Středního východu závisí zejména na podzemní vodě, jejíž stav se nestačí obnovovat a jíž v důsledku přečerpávání neustále ubývá. Tato fakta naznačují, že v následujících dekádách, pokud se tento trend nezmění, můžeme počítat s masivní vlnou migrací z těchto regionů do oblastí světa, kde jsou zásoby vody. Se vší pravděpodobností může jít o přesuny až milionových populací na velmi dlouhé vzdálenosti, a co je ještě nepříznivější, ve velmi krátkém čase, prakticky v řádu měsíců.“ Předpovídají dokonce příchod ještě mohutnějších migračních vln, než je ta současná (a z níž do Evropy zatím směřuje jen menší část). Navíc třeba podle Cílka hrozí, že pokud bude nadále destabilizována ekonomická a politická situace na Ukrajině, mohou se i její obyvatelé dát rovněž v masovém počtu na pochod západním směrem.

Jako nesmyslné se z hlediska těchto poznatků ukazuje volání mnoha současných českých politiků po tom, abychom krizi řešili především v místech, odkud běženci pocházejí: sucho je dlouhodobé, tamní státy v rozkladu a na vyřešení těchto problémů žádný jednoduchý a rychlý recept neexistuje. A jako ještě iluzornější se jeví volání po stavění stále nových zdí. Petr Pokorný k tomu říká: „,Arabským jarem‘ nic nového nezačalo. Negativní vývoj jím jen symbolicky vyvrcholil a posunul se do další fáze. Je nepochybné, že bude pokračovat a konflikty budou dále eskalovat. Důsledky pozná celý svět, a bohatá Evropa především. Stavění zdí nepomohlo akkadskému impériu před 4200 lety a nepomůže Evropě ani dnes. Migrace z jihu a jihovýchodu na sever a severozápad je a bude migrací podél prudkého gradientu dostupnosti nedostatkových zdrojů. A také vyrovnáním do očí bijící disproporce v nerovnoměrném populačním růstu. Každý ekolog dobře ví, že takové síle téměř nelze odolat.“

Pokud by se ale trend násilného uzavírání vlastního území před imigranty prosadil, varuje například Cílek, že by se takový vývoj mohl snadno obrátit i proti nám: „Myslím si, že je jen otázkou času, kdy cena či přímo nedostatek potravin, možná v kombinaci s lokálními válkami, začne z domovů vyhánět nikoliv jen skupiny uprchlíků, ale celé početné mnohatisícové vlny... Co si s uprchlíky počnou třeba balkánské státy? Můj odhad je ten, že jim dají najíst, a aby se jich zbavily, pošlou je dál na západ. Dobře organizované Německo posílí ochranu vlastní hranice a v českém ,kotli‘ mohou uvíznout desetitisíce běženců.“ Na hypotetickou otázku, jestli ovšem má naše armáda či policie dost sil, aby podobnou vlnu zvládla, odpovídá Cílek skepticky: „Vzpomeňte si na mnohem menší problémy, jako byly českobudějovické pochody radikálů či úklid vybuchlých muničních skladů, kam bylo s potížemi nutné svážet vojáky a policisty zdaleka, a to šlo o jedno či dvě problematická místa.“

Právě tématu války a obranyschopnosti státu se ale v této knize, jak už bylo naznačeno, věnuje hned několik příspěvků, čímž je původní téma krizí a kolapsů obohaceno o nový rozměr a posunuto do poněkud praktičtější roviny. Formálně se tato skutečnost odráží i v tom, že třetím editorem svazku byl důstojník Generálního štábu Armády ČR Otakar Foltýn. Jeho text nese název Proč lidé vlastně válčí a kromě jiného v něm v souladu se specializovanými historiky tvrdí, že oproti obecným představám žijeme v nepříliš násilném období lidstva a že doba zcela zbavená násilí je utopie. Plukovník Karel Řehka – alespoň pro nevojáka – objevně pojednal o fenoménu hybridních válek, jejich dlouhé historii a soudobém návratu této taktiky boje. Z hlediska dějin vojenství je podle něj konvenční válka spíše výjimkou a ta hybridní pravidlem. Její teorie je prý dnes zvláště rozpracovávána v Rusku. Už roku 2013 vyšel v populárním ruském odborném vojenském časopise Vojensko-průmyslový kurýr článek od generálního štábu Ruské federace podepsaný generálem Valerijem Gerasimovem. Ten v něm předvídal „podobu budoucích válek a mnoho z popsaného jsme následně mohli pozorovat na Krymu a východní Ukrajině“. Pokud dnes někteří politici volají po tom, aby byly jednotky NATO nasazeny k ochraně hranic členských států před uprchlíky, je zde nutno připomínat to, co v nedávné diskusi prohlásil Roman Joch: hlavní ohrožení nepřichází od imigrantů, ale od Ruska, a netýká se Řecka či Itálie, ale Pobaltí…

Už v předchozích „kolapsologických“ knihách se objevovalo téma rozkladu sociálního řádu v krizových situacích či obdobích a zkoumaly se okolnosti, za jakých jsou některé komunity schopny si jej nadále uchovat a střežit (viz starší text ve Třech svících za budoucnost o tom, jak se dokázali místní lidé vyrovnat s následky hurikánu Katrina). V recenzované knize se téma objevuje znovu, tentokrát ale opět v kombinaci s nutností aktivní sebeobrany. Například v příspěvku Jiřího Padevěta o násilí provázejícím konec druhé světové války. Ten mimo jiné ukazuje, že Československo po roce 1945 „násilí sice neadorovalo, ale nečinností ho vlastně skrytě podporovalo“. Témata sociálního řádu a jeho aktivního hájení se ve svém čtivém textu, výstižně nazvaném Co nás může naučit zkušenost z obléhání Sarajeva, zaměřil také balkanolog Matyáš Zrno. Plasticky vykresluje atmosféru válečného Sarajeva, v němž se „[l]idé, jejichž životní úroveň i kvalita života byla tehdy plně srovnatelná s československou – a v řadě ohledů byla i vyšší – prakticky přes noc ocitli ve vývoji zhruba sto let nazpět. Bez elektřiny, tekoucí vody, tepla. Na řadě míst přestala fungovat policie. Zhroutila se měna. Ostatně, zhroutil se stát, který měnu vydával“ (s. 232). Symbolickým obrazem toho mohou být „nešťastníci tahající do desátého patra panelového domu (který byl až do té doby synonymem pokroku – získat byt v paneláku bylo snem každého, kdo se stěhoval z venkova do Sarajeva) na zádech vodu, protože přestala téct voda i jít proud. Nebo klasická kamna v panelových bytech (kde ovšem chybělo vyústění do komína, a tudíž trubky odváděly dým oknem, které bylo obvykle místo skla vyplněno pevným igelitem od UNHCR). Nebo pokácené stromy v parcích (cena paliva záhy dosáhla astronomické hodnoty). Či slepice na balkónech a zelenina na každém volném kousku půdy i v centru města. Popřípadě zapalování ohně za pomoci křesadla a troudu třeba v obležené Srebrenici na konci dvacátého století.“ A navíc bylo potřeba bránit se před útočící (a příležitostně i masakrující – jugoslávskou/srbskou armádou. Své čtvrti, vesnice a města tehdy podle Zrna „zachránily obvykle neformální skupiny místních obyvatel. Velice často to byli lidé, na které se předtím okolí dívalo svrchu jako na blázny, kteří si na černém trhu pořizují zbraně (kalašnikov stál obvykle 1000 marek) a kteří vlastně provokují konflikt.“ Nepodléhá ale falešnému oslavnému heroismu a nezastírá, že je válka silně poznamenala a mnozí pak měli nemalé potíže znovu se zařadit do civilního společenského života. Nejlepší by přitom jistě bylo, kdyby čeští čtenáři nemuseli tyto teoretické zkušenosti sami nikdy přímo aplikovat. A jen doufat můžeme, že nepřijde pohroma takového rozsahu, že by jim stejně byly k ničemu…

V knize najdeme i množství dalších témat, například „organismus rodiny“ a lidské dvojice coby „nejmenší sociální jednotky“, jež zpracovali Ludmila Trapková a Vladislav Chvála. Jsou v ní i odkazy nebo delší pasáže týkající se četných známých autorů, kteří z různých aspektů analyzují stav současné civilizace, jako je filozof Konrad Paul Liessmann nebo historik Niall Ferguson...

Celkově je kniha psána fundovaně a naštěstí v ní nejsou žádné fantasmagorické texty, jako v některých předchozích z této série. Přes nijak gigantický rozsah umožňuje hluboký vhled do naší současné situace. Jedním příspěvkem – nikoli špatným – do ní přispěl i jistý český politik. Na změnu strategie našich hlavních politických představitelů, kteří se ze všech krizí zpravidla snaží získat politický kapitál pro své znovuzvolení, to je bohužel málo. Pokud se tedy splní některé černé scénáře, které kniha obsahuje, její čtenáři budou alespoň moci říci: my jsme to věděli.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.