Ferguson, Niall: Civilizace. Západ a zbytek světa

Ferguson, Niall
Civilizace. Západ a zbytek světa

recenze kultura

Co je podstatou Západu, kde jsou jeho hranice a kam chceme patřit my sami? Nepřišel čas být na dědictví Západu (nearogantně) hrdý? A je možné uchýlit se do ústraní s jednosvazkovým kompletním Shakespearem a těšit se pocitem, že jeho četbou zachraňuji západní civilizaci? K těmto otázkám inspiruje kniha Civilizace: Západ a zbytek světa, dílo významné a doporučeníhodné, jež ale odráží i současnou nejistotu příslušníků tohoto civilizačního okruhu.

Skotský historik radí, jak zachránit západní civilizaci: Biblí a Shakespearem
Niall Ferguson: Civilizace: Západ a zbytek světa. Přel. Eduard Geissler, Argo, Praha, 2014, 347 s.

Proč se západní civilizaci podařilo stát se v posledních staletích celoplanetárním hegemonem, když středověký vývoj Evropy ničemu podobnému z mnoha hledisek vůbec nenasvědčoval? To je otázka, kterou se zabývalo už nemálo historiků, a různé odpovědi může i český čtenář hledat v knihách jako Osudy lidských společností od Jareda Diamonda nebo Za obzor Západu. Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase od Iva T. Budila.

Zatím poslední v češtině publikovaný pokus o vyřešení této záhady zachycuje kniha Civilizace: Západ a zbytek světa od skotského historika Nialla Fergusona. Uvádí celkem šest důvodů: konkurenční prostředí, vědu, osobní vlastnictví a vlastnická práva, lékařskou péči, společnost konzumu a pracovní morálku. V jednotlivých kapitolách věnovaných těmto tématům autor líčí, jaký byl v dané oblasti vývoj v západní (respektive střední) Evropě a Severní Americe a ve zbytku světa: jak se pro středověkou Evropu ukázala být výhodnou její decentralizace; jak podstatné bylo pro odlišný vývoj Severní a Jižní Ameriky zákonem garantované vlastnictví půdy v USA; kterak byla pro Osmanskou říši v jejím soupeření s Evropou osudná její technologická opožděnost a nefunkční státní správa; a jak byl (východní) komunismus poražen díky neodolatelné přitažlivosti západního kapitalismu, Coca-cole a džínám (ty prý původně nosili jen odsouzenci a rančeři, pak se ale postupně přidávali dělníci, motorkáři, studenti, beatnici a nakonec i všichni američtí prezidenti, kteří přišli po Richardu Nixonovi, a džíny se tak staly symbolem západního životního stylu).

Autor popisuje i to, jak se pomalu, ale jistě západní technologie, věda či prvky demokracie šíří do všech koutů zeměkoule, a to často v několika vlnách, takže v Turecku nepřesvědčivé reformy sultánů výrazně urychlil Mustafa Kemal Atatürk, v Japonsku zase (z tohoto hlediska „blahodárná“) americká okupace po roce 1945. A přesvědčivě ukazuje, jak se dnes v Číně šíří křesťanství, které je tam vítáno jako kýžený etický rámec v době chaotického přechodu od komunismu ke kapitalismu (podobný trend vykresluje i kniha Bůh se vrací: o tom, jak globální oživení víry mění svět).

Současnou situaci autor hodnotí realisticky: „Pravda, na věci, které kdysi oddělily Západ od zbytku světa, už nemáme monopol. Číňané mají kapitalismus. Íránci mají vědu. Rusové mají demokracii. Afričané dostávají (pomalu) moderní medicínu. A Turci mají konzumní společnost. To ale znamená, že západní způsob fungování není na ústupu, ale až na několik málo zbývajících ohnisek odporu se mu daří téměř všude. Stále větší počet obyvatel zbytku světa spí, sprchuje se, obléká se, pracuje, tráví volný čas, jí, pije a cestuje jako lidé na Západě. Navíc, jak jsme viděli, západní civilizace není jen jedna věc; je to celý balík věcí. Je to politický pluralismus (množství států a množství autorit) a také kapitalismus; je to svoboda myšlení a také vědecké metody; je to vláda zákona a také demokracie. Ještě dnes má Západ těchto institucionálních výhod více než zbytek světa. Číňané nemají politickou konkurenci. Íránci nemají svobodu svědomí. Rusové mohou volit, ale o vládě zákona si mohou nechat jen zdát. V žádné z těchto zemí neexistuje svobodný tisk. Tyto rozdíly mohou například vysvětlovat, proč všechny tyto tři země zaostávají za západními zeměmi v kvalitativních ukazatelích, jimiž se poměřuje ‚národní inovační rozvoj‘ a ,národní inovační kapacita‘“.

Autor přiznává, že „k dokonalosti má západní civilizace samozřejmě daleko“. Vyjmenovává, že se „opakovaně podílí na historických zločinech, od brutalit imperialismu po banálnost konzumní společnosti. Její zaujetí materialismem má nejrůznější pochybné důsledky.“ Zároveň ale kritizuje ty, kteří „hrubě nedoceňovali přínosy sytému, jichž si užívali“, jako západní revoltující studenti zálibně pokukující směrem na Východ, třeba k maoistické Číně. A přes všechna negativa zastává názor, že onen zmiňovaný „balík ze Západu“ nabízí lidským společnostem „ten nejpoužitelnější komplet hospodářských, společenských a politických institucí – institucí, které s největší pravděpodobností pustí uzdu lidské tvořivosti jedinců, schopných řešit problémy, jimž čelí svět 21. století. Během posledních pěti set let neudělala žádná civilizace lepší práci při vyhledávání a vzdělávání géniů, skrytých na pravém konci Gaussovy křivky rozložení talentu v každé lidské společnosti. Velkou otázkou je, jestli ještě dokážeme rozpoznat, jak je ten balík důležitý.“ I když Fergusonova kniha může vzbuzovat dojem, že klade důraz především na hmotnou stránku civilizace, spíše na délku a kvalitu života obyvatel než na estetické úspěchy a umělecká díla, v závěru knihy nacházíme překvapivě nemateriální apel: „Jádrem civilizace jsou texty, které se vyučují na školách, studují je studenti a vzpomíná se na ně v těžkých časech. Civilizace Číny kdysi vyrostla na učení Konfuciově. Civilizace islámu – kultu podřízenosti – se stále opírá o Korán. Co jsou však základní texty západní civilizace, které mohou posílit naši víru v téměř neomezenou moc svobodného lidského jedince?“ A historik si také na položenou otázku hned odpovídá a předkládá takovýto seznam: „Já bych navrhoval Bibli krále Jakuba, Newtonova Principia, Dvě pojednání o vládě Johna Locka, Teorii mravních citů a Bohatství národů Adama Smithe, Úvahy o revoluci ve Francii Edmunda Burkeho a O původu druhů Charlese Darwina – a k těmto dílům by se měly přidat divadelní hry Williama Shakespeara a vybrané projevy Abrahama Lincolna a Winstona Churchilla. Kdybych si jako svůj korán musel vybrat jediný svazek, bylo by to úplné dílo Williama Shakespeara.

Historik tedy vyzývá ke studiu filozofie, biologie a především krásné literatury. A odvolává se i na jiné beletristy. Opakovaně například cituje G. K. Chestertona. Ten napsal mimo jiné román Létající hospoda, v němž Anglie pod vlivem muslimského Turecka ruší hostince a zakazuje konzumaci lihovin. Obránci tradičních evropských hodnot dnes poukazují na to, že Chesterton tak ve formě nadsázky předpověděl dobu, kdy v Británii sídlící muslimové budou chtít Angličanům vnucovat svůj životní styl a své zákony. Podobně soudí Ferguson, že Chestertonova varování před dechristianizací Evropy byla v mnohém prorocká. (Dodejme, že na vzrůstající aktualitu díla britského konvertity možná poukazuje i to, že právě jeho velmi hojné citáty tvoří jednu z myšlenkových linií nedávné publikace, kterou uspořádal Václav Cílek a která se nazývá Něco se muselo stát. Nová kniha proměn.)

Zcela v chestertonovském duchu autor také varuje před muslimy i Islámskými centry na Západě, z nichž podle něj „některá nejsou o mnoho víc než náboženské agentury pro džihád“. A s odkazem na Chestertonův údajný výrok, že „lidé, kteří přestanou věřit v Boha, začnou věřit v cokoli“ (ten se sice v této podobě v jeho díle nenachází, ale odpovídá jeho způsobu myšlení), také vyjadřuje zděšení ze současných nových podob spirituality. Jestliže protestanství naučilo Evropany „šetřit a číst“, u nových náboženství totiž žádný srovnatelný přínos neshledává: „Západ byl zaplaven postmoderními kulty od aromaterapie po zen a umění údržby motocyklů – kulty, z nichž žádný nepřináší vůbec nic, co by povzbuzovalo ekonomiku nebo přispívalo k soudržnosti společnosti.“

V některých ohledech se dá s autorem polemizovat. Při hledání podstaty Západu by jistě bylo možné (či chvályhodné) jít mnohem hlouběji do minulosti. Současné nové duchovní proudy a kulty minimálně můžou povzbudit vztah člověka k přírodě a existují i snahy zamýšlet se nad tvorbou „moderních“ rituálů stmelujících západní komunity. Fergusonova interpretace vzniku kapitalismu vychází z nejznámější teorie Maxe Webera, ale ostatní vysvětlení opomíjí. Autor se přitom tolik soustředí na význam protestantismu, že přínosy katolické církve možná trochu přehlíží. A ani si příliš neklade otázku, jestli v situaci, kdy jsou ostatní civilizace tolik ovlivňovány globalizací, opravdu neexistuje nic, čím by se zase Západ mohl inspirovat v Asii či Africe.

Každopádně Ferguson napsal podnětnou a inspirativní knihu. Můžeme se nad ní ptát, co je podstatou Západu, kde jsou jeho hranice (autor nenechává nikoho na pochybách, že Rusko k němu nepatří) a kam chceme patřit my sami. Nepřišel čas být na dědictví Západu (nearogantně) hrdý? Je možné uchýlit se do ústraní s jednosvazkovým kompletním Shakespearem a těšit se pocitem, že jeho četbou zachraňuji západní civilizaci? A není spíš důležitější například rodit děti a těm pak už v raném věku klidně číst komiksového Shakespeara? Především ale zůstává otázka, jestli je Civilizace: Západ a zbytek světa skutečně „klasické dílo“ naší doby, jak soudí Václav Cílek. Nejde spíš o dílo symptomatické, v němž paradoxně ateista trochu bezradně vyzývá k četbě křesťanské Bible?

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 3246x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce