Placák, Petr: Gottwaldovo Československo jako fašistický stát

Placák, Petr
Gottwaldovo Československo jako fašistický stát

recenze historie

V připomínání dlouho tabuizované skutečnosti, jak mnoho měli nacisté a komunisté společného, by mohla být tato kniha přínosná. Bohužel už samotný název a centrální koncept, na němž Placák svůj výklad buduje, jeho práci v nemalé míře diskreditují, což je škoda.

Sporná kniha rozmělňující pojem fašismu
Petr Placák:
Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Paseka, Praha, 2015, 192 s.

„Fašistická forma vlády jako výraz vůle lidu, kterou ztělesňuje vůdce, a styl politiky – ve spojení socialismu s nacionalismem – byly vlastní všem ideologickým režimům minulého století, využívaly je jak tzv. pravicové fašistické režimy, tak tzv. levicové režimy komunistické.“ Takto zní asi ústřední teze knihy historika, novináře a spisovatele Petra Placáka Gottwaldovo Československo jako fašistický stát.

Pojmu „fašismus“ tedy autor dává velmi specifický obsah, který se sice nevyznačuje originalitou, ale dnes rozhodně není většinově přijímaný. Podle Oxfordského slovníku světové politiky (Ottovo nakladatelství, Praha, 2000) bylo podobné pojetí populární zvláště v době studené války. Na základě své svérázné definice pak Placák pojednává o Gottwaldově Československu jako o fašistickém státu. Zdůrazňuje přitom, že „[z]ařadíme-li komunistické Československo v tomto širším evropském kontextu mezi fašistické režimy, neznamená to, že bychom zároveň tvrdili, že nebylo komunistické, či snad že zradilo ideu komunismu. Naopak… V komunistické dialektice není mezi účelem a prostředkem rozpor, přičemž se můžeme dohadovat, zda je socialismus účel a nacionalismus (potažmo fašismus) prostředek, nebo je tomu naopak.“

V celé knize přináší množství důkazů o tom, že když se to českým komunistům hodilo, dokázali pružně využívat nacionalistickou rétoriku, stejně jako Stalin v době druhé světové války po útoku nacistů nebo dnes komunisté v Severní Koreji. A také o tom, jak moc toho měli nacisté a komunisté společného: „Komunisté používají termíny národ, národní fronta, národní zrada, národní očista stejně jako lid a lidovost (lidová demokracie, lidová justice, lidová armáda, lidová bezpečnost...) ve fašistickém smyslu cizích prvků zbaveného, sociálně, politicky, kulturně jednorodého národního tělesa, přičemž tato jednota je podmínkou národní existence a je tak hodnotou sama o sobě. Stejně jako fašisté chtějí zrušit a překonat buržoasní individualismus, místo něhož postulují harmonické, národní společenství, které je politicky, sociálně a kulturně integrované. Stejně jako fašisté volají českoslovenští komunisté po národní revoluci, přičemž obhajují organické národní společenství, které se uchovalo díky lidovému venkovskému prostředí, nezkaženému upadlým liberalismem měst, jenž je anárodní (viz odvěká česká půda, odkaz na husitství jako na autentické české lidové hnutí), pracují s národními mýty (Bílá hora) a české dějiny spojují s vidinou zničení kapitalistického řádu a nastolení ve všech ohledech harmonické společnosti, která překoná egoismus vlastní kapitalismu a odstraní nadvládu peněz. Stejně jako fašisté nenávidí komunisté liberální demokracii. Jakmile se dostanou k moci, budují silný, centralizovaný stát, vybavený rozsáhlým úředním aparátem, který vyhlašuje vítězství politiky nad ekonomikou, společenskými vazbami nebo kulturou. Opovrhují pravidly, právem… a odmítají křesťanství, vzývají násilí jako prostředek pokroku.“

Autor svoji knihu psal s erudicí, ale především se zaujetím asi až příliš vášnivým. Často používá nijak nové označení komunismu za „politické náboženství“. V tomto duchu pak možná až nadužívá takové metafory jako „marxistické božstvo dějin“, které komunisté usmiřovali lidskými oběťmi, mesiášství lidu (mimo „lidu“ není spásy) nebo přirovnání Stalina k bohu, kterého vzýval Slánský, na pokyn tohoto božského diktátora přesto popravený. Placák se odvolává především na dobovou rétoriku, ale třeba také na romány, které podle něj daný světonázor dopředu anticipovaly (jako Dostojevského Běsi) nebo jeho podstatu výstižně zachycovaly uměleckou formou, jako Platonovův Čevengur. A pro dokreslení dané beletristické scény zase neváhá sáhnout po skutečném autobiografickém zážitku své matky. Jestliže Platonov líčil plán vypustit dosud utlačovaný dobytek do volné přírody, Placák reprodukuje skutečný matčin zážitek z pohraničí, kde se coby studentka musela spolu s dalšími spolužáky starat o bezprizorný dobytek, který žalostně bučel, protože nikdo nebyl schopný ho podojit.

Pro režimy, které autor zařazuje do společné kategorie fašismu, je podle něj charakteristická „hluboká revolučnost“, chápaná v maximálně pejorativním slova smyslu, a další politologické charakteristiky. Nezůstává ale jen na tomto poli: vydává se i do oblastí metafyzických. „Totalitní“ hnutí (ano, i tento pojem Placák vzácně používá) podle něj „osvobodila zlo z žalářů kultury, biblické morálky, tradice“. Následně „zlo ostříhala, vykoupala, oblékla je a dala mu kravatu, aby vypadalo jako spořádaný maloměšťák“. Takové líčení sice působí sugestivně a dobře by se vyjímalo v nějakém beletristickém díle, ale jestli takové moralizující soudy patří i do díla současného historika, si nejsem jistý. Placák ještě pokračuje tvrzením, že současné sociální vědy neumí fenomén nacismu ani komunismu odpovídajícím způsobem uchopit, za což podle něj může to, že se odmítají zabývat právě pojmem zla. Podle něj jsou „nemohoucí od doby, co ztratily kontakt s teologií“. K takovým provokativním názorům najdeme paralely i v jiných oblastech, než je dějepisectví, viz dílo Reného Girarda. Placákovo vyjádření ohledně zkoumání zla je ale nespravedlivé, jak ostatně konstatovala už Petruška Šustrová v pořadu, který knize věnovala na Českém rozhlase. Společenskovědních knih hledajících podstatu zla totiž najdeme nemálo, viz třeba Luciferův efekt.

V případě recenzovaného titulu se tedy rozhodně nejedná o standardní historickou publikaci, jako bylo Placákovo záslužné Svatováclavské milenium: Češi, Němci a Slováci v roce 1929 (Babylon, Praha, 2002). Jde spíše o vysoce angažovanou esej – k žánru „historické eseje“ se ostatně autor sám hlásí. Občas se v knize vyskytují formulace typické spíše pro aktuální publicistiku (poválečný návrat Žida, který měl „spořádaně zahynout“). V poukazu na zapomínanou a dlouhou tabuizovanou skutečnost, jak mnoho měli nacisté a komunisté společného, by mohlo být přínosné i Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Bohužel ale úplně není. O tom, že je možné takové pojednání napsat bez zjednodušování a poněkud násilného neologizování, svědčí například kniha Za obzor totalitarismu. Srovnání stalinismu a nacismu, již Placák i sám cituje. Bohužel už samotný název a centrální koncept, na němž svůj výklad buduje, jeho práci v nemalé míře diskreditují, což je škoda. Obecně si dnes (například podle amerického historika Claudia Segreho) vědci nejsou jisti, zda se dá příklad nacistů zahrnout do všeobecné rubriky „fašismu“. Většina tak činí, podle mne by ale v zájmu umění rozlišování a strukturovaného myšlení bylo užitečnější udržovat jisté konceptuální hranice, i když je skutečnost vždycky o mnoho složitější a paradoxnější. Existuje nemalý rozdíl mezi rakouským, španělským a italským fašismem, k němuž v určité době cítily sympatie i některé přední a k demokracii tíhnoucí osobnosti světa, německým nacismem a komunismem, který sám měl množství odrůd a podob. Rozdíly mezi Stalinem, Hitlerem a Mussolinim ale Placák až příliš velkoryse přechází a bagatelizuje. A aby mohl udržet svoje pojetí „zlého“ fašismu bojujícího proti „hodnému“ křesťanství, vylučuje ze svého až příliš černobílého schématu taková jména jako Giovanni Papini, Engelbert Dollfuss nebo Francisco Franco. Na příkladu dnešního Ruska a Vladimira Putina navíc vidíme, jak snadné a rychlé je označkovat jakéhokoli nepřítele nálepkou fašisty, a příliš lehkovážné zacházení s tímto pojmem může být ošemetné až nebezpečné. Taková zbraň totiž může být lehce použita i proti původnímu útočníkovi či iniciátorovi argumentační války. Například historik Timothy Snyder na adresu současných politiků vládnoucích v Moskvě tvrdí, že nikoli jimi obviňovaná a ostouzená ukrajinská vláda, ale oni sami se – třeba kvůli své xenofobní rétorice, velmocenské politice vůči sousedům, potlačování demokracie a vyznávání vůdcovského principu – blíží fašistům, zatímco si ovšem ostentativně navlékají plášť antifašismu. Mohli bychom i Snydera obvinit z toho, že význam pojmu fašismus příliš rozšiřuje. Argumentace amerického dějepisce je však srozumitelná a dobře podložená a jeho přirovnání jsou možná i částečně na místě. Totéž ale o Placákově knize bohužel napsat nemůžu.

Pojem fašismus zůstává velmi sporný. U některých režimů je možné vést nekonečné diskuse o tom, zda šlo o státy „semifašistické“, či zda se v jejich případě jednalo o fašismus „čistý“, nebo s nějakými přívlastky („fascismo frailuno“) či předponou („austrofašismus“). Dnešní polemiky ohledně Ukrajiny ukazují, že fašismus zůstává horkým a aktuálním tématem, které si zasluhuje citlivý přístup s ohledem na jeho zneužitelnost, mnohorozměrnost a komplikovanost. Takový přístup žel v recenzované knize postrádám.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.