Klimko-Dobrzaniecki, Hubert: Samota

Klimko-Dobrzaniecki, Hubert
Samota

recenze beletrie zahraniční

Krátká próza, která baví, ale zároveň vzbuzuje mnoho otázek bez odpovědí. Její hlavní antihrdina ostře a nepohodlně pojmenovává problémy, se kterými se potýká dnešní evropská společnost. Ale jsou to problémy, kterým má cenu věnovat tolik energie?

Brblání politicky nekorektního samotáře
Hubert Klimko-Dobrzaniecki: Samota. Přel. Lucie Zakopalová, Větrné mlýny, Brno, 2015, 136 s.

Útlá próza nazvaná Samota vychází v rámci pozoruhodného projektu: středoevropské edice K4, která začala fungovat v loňském roce z iniciativy nakladatelství Větrné mlýny. Každý rok by v ní mělo současně vyjít jedno dílo některého ze středoevropských autorů, a to současně v češtině, slovenštině, polštině a maďarštině. Prvním jejím titulem byl loni román Pavla Vilikovského Příběh opravdického člověka. Za polskou stranu se projektu účastní Wydawnictwo Klimaty a za slovenskou a maďarskou dvojjazyčný bratislavsko-budapešťský Kalligram – vzhledem k nejčerstvějšímu dění okolo posledně jmenovaného nakladatelství je třeba vyjádřit naději, že slibně započatá edice neztroskotá kvůli změnám v knižním podnikání předčasně.

Hubert Klimko-Dobrzaniecki (1967) je rodák z dolnoslezské Bielawy a má za sebou poměrně rušný život. Prošel noviciátem u palotinů, studoval teologii, filozofii a islandštinu, řadu let žil na Islandu, kde se mj. živil jako ošetřovatel v domově důchodců (z této zkušenosti vychází jeho román Dom Róży /Rózin dům/). V současnosti žije ve Vídni.

Samota je vlastně dlouhý vnitřní monolog hlavního hrdiny jménem Bruno Stressmeyer. Je to Rakušan, velice solidně zabezpečený, takže se nemusí zabývat žádnou činností připomínající práci, a dle svého vlastního přání žije sám. Má tedy spoustu času zabývat se glosováním a komentováním prostředí, ve kterém žije. Z této látky se Samota, próza s výrazně oslabeným dějem, vlastně skládá: Bruno s ironií až naštvaností nadává takřka na všechno, co mu zkříží cestu. Svoje dostanou postupně všichni: homosexuálové, důchodci rabující ochutnávky pečiva zdarma, vegetariáni, feministky, pejskaři, zelení, umělci, jejichž umění nikdo nerozumí, snobští návštěvníci jejich vernisáží, hipsteři, policisté, katolíci, prostitutky, animátoři přiblblých show v přímořských hotelích stejně jako jejich účastníci, ústy samotného hrdiny vlastně i samotní Rakušané a jejich xenofobie, protože sám nadává na přistěhovalce ze střední Evropy, přistěhovalce z Balkánu, přistěhovalce odkudkoli i na největší nepřátele Rakušanů – Němce, kteří jsou nesnesitelní, protože jsou všude a mají prachy. A tak dále. Seznam tu zdaleka nekončí, avšak tím rozhodně není řečeno, že by Bruno spílal bez ladu a skladu celému světu. Naopak, sofistikovaně a promyšleně se strefuje do konkrétních problémů a své názory má podložené argumenty a zkušenostmi. Často se dobere nějakého obecnějšího tvrzení, jehož platnost je těžké zpochybňovat. Tak například jeden postřeh z dovolené u moře v Chorvatsku: „Všechno je to nějaká špatná napodobenina a předstírání. Chorvatští číšníci ve Vídni dělají, že jsou Italové, chorvatské přímořské aleje si zase přivlastňují naše [to jest rakouské] velikány“ (s. 89). Co jiného se tu popisuje než pohyby ve vnímání národní identity v Evropě a jejího historického dědictví, což je dnes výsostně vážné téma? Anebo na jiném místě: „Ten svět se úplně zbláznil. Demokracie je úplně pitomé uspořádání, v němž vládne většina, ale všichni víme, že většina lidí je pitomá, a tak se rozhodla, že ta blbá většina bude hájit menšiny“ (s. 90).

Bruno není jedinec zrovna z nejsympatičtějších, ale nelze se ubránit dojmu, že vlastně pojmenovává problémy, které sice nejsou tak závažné, aby na nich závisel život konkrétních lidí, ale přesto dnešnímu člověku můžou způsobit pořádné emocionální vychýlení z rovnováhy. Ať už jde o národnostní třenice, vztah k vlastním dějinám, nebo třeba o ty bezohledné pejskaře, přičemž líčení scény hrdinova konfliktu s jednou takovou typickou „on si chce jen hrát“ psí mámou představuje jeden z vrcholů autorova vtipu a trefného pozorování. Závěr pak celou novelu shodí do groteskní polohy: konec lásky z letní dovolené spustí v Brunovi sebedestruktivní proces, v němž se nejprve (neúspěšně) snaží nakazit AIDS, následně končí jako zanedbaná bytost, postupně se rozkládající po fyzické i duševní stránce. Katarzi Klimko-Dobrzaniecki nenabízí, konec ponechává otevřený.

Samota v konečném důsledku docela baví, ale chce po svém čtenáři nějaké interpretační zapojení. Kdo je vlastně Bruno Stressmeyer? Má to být pozitivní hrdina trefně pojmenovávající problémy, o kterých už se v Evropě, aspoň v té západní, mimo sféru umění už moc mluvit nesmí? Anebo naopak dekadentní slaboch, doplácející na materiální dostatek, spoustu volného času a citovou deprivaci? Nejspíš má v sobě obojí, je ambivalentní postavou, podobně jako jí byl svého času Ilja Iljič Oblomov. Dalo by se snad říct, že Samota představuje analýzu samoty coby stavu, chceme-li neurózy či přímo nemoci příslušníka současné evropské civilizace, osamoceného ve svém blahobytu a neschopného čelit výzvám jak ve vlastním životě a mezilidských vztazích, tak těm, které na něj klade a bude klást měnící se situace na starém kontinentě, stejný typ, jaký mistrovsky popisuje Michel Houellebecq. Skrze Bruna Stressmeyera předkládá Klimko-Dobrzaniecki čtenáři vcelku znepokojující pohled, ale na druhou stranu – lze to číst i tak, že dokud řešíme tyhle problémy, jsme na tom – zatím – vlastně docela dobře. 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1633x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce