Kindlerová, Rita; Lyons, Pat (eds.): 47 odstínů české společnosti

Kindlerová, Rita; Lyons, Pat (eds.)
47 odstínů české společnosti

recenze sociologie

Kniha poskytuje zasvěcený a srozumitelný přehled o některých aspektech současné české society. Jde o pohled založený na tvrdých datech, ale přitom nepřehlcený statistikami. Ač jsou názvy kapitol formulovány snad až provokativně, autoři se nesnaží o originalitu za každou cenu a ani nesahají k přehnaně silným vyjádřením, ale snaží se o přístup nanejvýš odstíněný.

47 sond do hlubin české současnosti sepsaných vědci, leč nikoli akademickým žargonem
Pat Lyons a Rita Kindlerová (eds.): 47 odstínů české společnosti. Sociologický ústav AV ČR, Praha, 2015, 246 s.

Co si Češi nalhávají o sobě samých? Proč nedůvěřují policii a soudům? Co si dnes myslíme o sametové revoluci? Co práce načerno vypovídá o české společnosti? Chovají se starší Češi spravedlivě k mladším a k budoucím generacím? Vypadají inteligentní lidé chytře? Může mít jméno vliv na naši kariéru? Proč nám příliš nevadí bezpečnostní kamery a stojíme v tomto ohledu skutečně někde uprostřed mezi nekritickými Poláky a opatrnými Němci? Je u nás náboženství mrtvé? Jsou české hodnoty něčím výjimečné? Jaký je u nás většinový postoj k masturbaci? Je česká společnost skutečně tak tolerantní, jak se traduje? Jaké je v České republice „názorové klima“? Co v politice symbolizuje slon a koho osel? A může sociologie přispět k pochopení změny klimatu? Na tyto a desítky dalších srozumitelných a přitom nebanálních otázek se snaží odpovědět publikace 47 odstínů české společnosti. Sepsali ji vědci zapojení do projektu Proměny české společnosti a populární formou v ní charakterizují hlavní trendy současné české společnosti. Za způsob, jakým to dělají, ji na zadní straně obálky právem chválí tak odlišné osobnosti jako psychiatr Radkin Honzák, Jiří Padevět nebo egyptolog Miroslav Bárta.

Kniha vyvrací některá ve veřejnosti hojně kolující tvrzení, například o tom, že je (či brzy bude) v Čechách příliš mnoho (zvláště humanitně vzdělaných) vysokoškoláků, kteří nebudou schopni najít zaměstnání. Poopravuje i přesvědčení většiny obyvatel o tom, že kriminalita v České republice stoupá. Opak je pravdou: podle oficiálních policejních statistik počet trestných činů dlouhodobě klesá. Paradoxní přitom je, že „o nárůstu kriminality jsou přesvědčeni především ti, kteří tvrdí, že se o danou problematiku zajímají“.

Autoři se zabývají rovněž nedávnou historií, například rozpadem Československa. Tvrdí, že překvapit by nás neměl konec československého státu dne 1. ledna 1993, ale spíše to, že „přežíval tak dlouho, vezmeme-li v úvahu vnitřní rivalitu mezi Čechy, Slováky, Němci, Maďary apod., jakož i stálé mezinárodní napětí a války, které se ve dvacátém století odehrály… Češi a Slováci umožnili svým čelním představitelům rozpad státu, protože a) tento stát byl původně vytvořen a udržován elitami a b) protože ani Češi, ani Slováci se nepovažovali za Čechoslováky. Stát, kterému se nepodaří získat si dostatečnou loajalitu svých občanů, je předurčen k zániku, nebo, jako v případě Československa, k rozpadu.“

Na obecnější bázi také srovnávají, jak výrazně se změnil přechod do dospělosti od dob komunismu. Tehdy „tvořily jednotlivé přechody u většiny lidí provázaný shluk odehrávající se v krátkém čase. Když jste dostudovali, začali jste pracovat. Brzy po střední škole jste obvykle měli dítě, a pokud jste studovali vysokou školu, nebylo vzácné mít dítě či děti během studií. Početí dítěte bylo pro podstatnou část párů důvodem k rychlému uzavření sňatku. A i kdyby se jim nepoštěstilo mít svatbu v požehnaném stavu, obvykle by měli dítě do několika málo let po svatbě. Tyto rodinné změny byly také důvodem pro aktivizaci rodinných sítí a známostí, aby se novomanželé mohli brzy odstěhovat do svého.“ Oproti tomu „dnešní mladé generace zažívají poměrně dlouhé období postupných přechodů mezi rolemi dítěte a dospělého, období, které v minulosti neexistovalo“.

Několik kapitol se také týká naší liberálnosti a našeho vztahu k sexualitě či postojů k nevěře. V těchto oblastech jsme sice tolerantní, ale nejsme žádnými libertiny: „Česká společnost je permisivní v tom smyslu, že zde panuje poměrně vysoká tolerance vůči antikoncepci, předmanželskému sexu, rozvodům a potratům a že valnou většinu lidí přímo neovlivňuje náboženství. Je to však jen součást širšího obrazu, k němuž patří i to, že podstatná většina Čechů a Češek se domnívá, že manželé by si měli být věrní. Je sice pravda, že Češi patří mezi ty národy, které jsou nejtolerantnější vůči mimomanželskému sexu, zároveň však platí, že většina z nich jej neschvaluje. Světové prvenství Čechů v kolonce tolerance k nevěře je v tomto smyslu zavádějící. Mravní hodnoty Čechů, jež se týkají mravních otázek nesouvisejících se sexem (alkoholismus či hazard), lze lépe chápat skrze smysl pro sociální spravedlnost. Stručně řečeno, českou společnost lze spíše považovat za tolerantní k lidské slabosti, než že by permisivně přijímala jakékoli sexuální chování.“ Možná protiintuitivní je v této souvislosti závěr jednoho výzkumu, který tvrdí, že užívání antikoncepčních pilulek má u nás dvojí účinek: „(1) zmenšuje u Češek náchylnost k nevěře, jak vůči manželům, tak i dlouhodobým partnerům, a (2) u stabilních párů zesiluje četnost sexuálních aktivit. To ukazuje, že četnější používání orální antikoncepce vedlo k větší stabilitě českých manželství. Dostáváme se k zajímavé situaci, kdy používání antikoncepce, které někteří konzervativní katolíci považují na nemorální, má pozitivní mravní účinek, neboť posiluje manželskou věrnost.“

Za zmínku ještě stojí kapitolka o mezigeneračních vztazích. Připomíná známou skutečnost, že povzdechy nad hrubostí „dnešních“ mladých byly objeveny už v papyrech Egypťanů starých tři tisíce let (nebo podle jiných zdrojů již u starých Sumerů). Podobné nářky na novou mladou generaci tu tedy vždy byly a pravděpodobně nadále budou. Co je ale možná překvapivé: už dnešní dvacátníci v rámci dotazníkových výzkumů běžně uvádí, že „my, pětadvacetiletí, jsme ještě slušní, ale ta generace dnešních teenagerů, to už je hrůza!“ Sociální psychologové nabízejí vodítko. Jde prý o „mechanismus sociální kreativity“, který má spočívat „ve snaze vynahradit si nepříjemný pocit ztráty vlastního mládí. Jak člověk stárne, uvědomuje si, že přichází o sociální status mladého člověka. A aby mu z toho nebylo příliš smutno, hledá si tak trochu způsoby, jak si zošklivit mladé a vyzdvihnout generaci vlastní.“

Kniha není na našem trhu úplně první svého druhu. Podobně čtenářsky vlídným způsobem byla formulována i témata v publikaci Jaká je naše společnost?: otázky, které si často klademe (Sociologické nakladatelství, Praha, 2010), do níž přispěl i editor recenzovaného svazku Pat Lyons, i když u staršího textu byly čtenářské nároky trochu vyšší. 47 odstínů české společnosti se velmi záslužně snaží o popularizaci sociologických a politologických badání. Přináší i výsledky původních sociologických výzkumů, ale kniha rozhodně není určena primárně specialistům. Naopak, jejím cílem je přístupnou formou seznámit čtenáře-neodborníka s prací sociologů. Většina kapitol dokonce musela před zveřejněním projít „babičkovským testem“: autorova babička či dědeček by měli být s to kapitolu pochopit a text by je měl zaujmout. Původci všech kapitol navíc dostali pokyn, aby „vyzdvihovali právě to, co je pro běžného čtenáře nejzajímavější“. Vysokoškolské vzdělání má totiž podle editorů sklon vštěpovat absolventům hlavně to, co je zajímavé pro docenty a profesory, nikoli pro mimoakademické čtenáře. Představa modelového čtenáře ale mírně kolísá: v některých momentech podle mne autoři vysvětlují pojmy, které čtenář, jenž se v textu dostal až na danou stránku, pravděpodobně zná (nadbytečné vysvětlení ovšem může bez jakékoli újmy přeskočit).

V drobnostech se dá samozřejmě polemizovat dál: například kapitola o „člověku panelákovém“ je poněkud „protisídlištně“ zaujatá. Ptát se dále můžeme, jestli nešlo zvolit nějaký méně „otřepaný“ název, protože proslavenými Fifty shades se poslední dobou inspiruje opravdu kde kdo (před časem i autor této recenze) a podobně znějící tituly dnes procházejí jistou inflací. A v návaznosti na to by přísný kritik mohl pochybovat i o tom, co vlastně v knize dělá trochu neorganicky vložená úvodní kapitola o zmíněném erotickém bestselleru. Leckterého čtenáře ovšem možná potěší právě to, že se i sociologové zabývají – v oblasti teorie – podobnými věcmi. A vřele souhlasíme s tvrzením autora dané kapitoly, že obsah a úspěch Padesáti odstínů „nám poskytují významné informace o soudobé společnosti i o tom, co znamená být sociologem“.

Celkově kniha poskytuje zasvěcený, vyvážený a srozumitelný přehled o některých aspektech současné české society. Jde o pohled založený v mnoha kapitolách na tvrdých datech, ale přitom nepřehlcený tabulkami, grafy a statistikami. Ač jsou názvy kapitol formulovány snad až provokativně, autoři se nesnaží o originalitu za každou cenu a ani nesahají k přehnaně silným vyjádřením, ale usilují o přístup v rámci možností odstíněný. V současné době narůstajících extrémů, kdy mnozí jiní složitou společenskou realitu krajně zjednodušují a snaží se ji lapit do jediného chytlavého, ale zavádějícího sloganu, je právě přístup jemně rozlišující jednotlivé odstíny velmi potřebný a vítaný.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 910x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce