Balík, Stanislav; Fasora, Lukáš; Hanuš, Jiří; Vlha, Marek: Český antiklerikalismus

Balík, Stanislav; Fasora, Lukáš; Hanuš, Jiří; Vlha, Marek
Český antiklerikalismus

recenze náboženství

Nejde o práci polemickou či apologetickou, která by se snažila některému z táborů dobových sporů nějak výrazněji stranit. Spíše se pokouší pochopit, v jakém kontextu antiklerikalismus vznikal a čím jej etablované církve někdy samy vyvolávaly a živily.

Po stopách českého antiklerikalismu doma i v cizině
Stanislav Balík, Lukáš Fasora, Jiří Hanuš a Marek Vlha: Český antiklerikalismus. Zdroje, témata a podoba českého antiklerikalismu v letech 1848–1938. Argo, Praha, 2015, 500 s.

Co je to antiklerikalismus a jak je starý? Jak se projevoval u nás a jaký byl jeho dějinný průběh? Jakých podob nabýval u Čechů v zahraničí? A může existovat společnost zcela zbavená náboženství?

Na tyto otázky hledá odpověď u nás průkopnická kniha s názvem Český antiklerikalismus. Zdroje, témata a podoba českého antiklerikalismu v letech 1848–1938. Nejde o práci polemickou či apologetickou, která by se snažila některé ze stran dobových sporů nějak výrazněji stranit. Spíše se pokouší pochopit, v jakém kontextu antiklerikalismus vznikal a čím jej etablované církve někdy samy vyvolávaly a živily. Například proticírkevní zaměření svobodných zednářů bylo podle jejích autorů (ale třeba i podle Umberta Eca) z nemalé části až reakcí na protizednářský boj katolické církve. Základní hodnoty zednářské antropologie (svoboda, tolerance, bratrství a obecný vztah k transcendenci) totiž původně nebyly zamýšleny jako proticírkevní. Současně ale autoři s nemalým odstupem pojednávají o těch extrémních volnomyšlenkářích, kteří se snažili ze života vykázat jakékoli prvky náboženství a věštili jeho naprostý zánik (jak dnes víme, zcela mylně). Autoři antiklerikalismus interpretují jako součást „modernizačních evropských procesů, provázejících budování evropských národních států a jejich politických institucí“. Antiklerikalismus je v jejich očích součástí „ambivalence moderny“, která se vyznačuje střetem identit a proměnou životních orientací a mentalit.

Předmět svého zájmu zasazují do širšího evropského kontextu, obecně charakterizují i základní témata, na něž se antiklerikalismus soustředil (školská a manželská politika, rituály smrti a pohřbívání). V dalších kapitolách mapují vývoj v několika vybraných lokalitách (Brno, Kladno, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Polná, Žarošice, Lidečko, Mikulovice u Pardubic) a také náboženskou situaci zahraničních českých komunit.

Samotný pojem antiklerikalismu je v knize problematizován. Pisatelé knihy právem upozorňují na to, že kulturních válek jsou plné i mainstreamové církve: v tomto smyslu podle nich můžeme mluvit o „vnitřních kulturních válkách a vnitřním antiklerikalismu“. Je totiž docela možné, že „první antiklerikální jevy se objevují uprostřed římského katolicismu, a to ve francouzské galikánské tradici a v moderní době u tzv. přísežných francouzských biskupů a kněží, popřípadě u tzv. liberálních katolíků ve Francii, Německu či Anglii i jinde“. Tato vnitřní válka se projevila, jak je celkem známo, v době konání I. vatikánského koncilu, při vyhlášení papežské neomylnosti, kdy liberální katolíci protestovali proti „ultramontanismu“, což byl podle autorů „klerikalismus“ svého druhu. Méně známý je ale obdobný příklad liberálních luteránů, kteří v roce 1863 založili organizaci Deutscher Protestantenverein, aby jejím prostřednictvím čelili „byrokratickému církevnímu režimu“ ortodoxní luteránské státní církve a bojovali za svobodné křesťanství. I dnes samozřejmě najdeme pokračovatele tohoto přístupu, například hlasy těch křesťanů, kteří – podle mne právem – protestovali proti kardinálu Dukovi, jenž v Lánech sloužil mši za vlast a prezidenta krátce poté, co Miloš Zeman veřejně vystoupil na pódiu s pravicovými radikály.

Co se pak týká zvláště českého antiklerikalismu, ten podle autorů prošel jakýmsi spirálovitým vývojem: „Z nulového stavu před polovinou 19. století přes přípravné fáze třetí čtvrtiny tohoto století po antiklerikální vzepětí přelomu století. Tato skutečně horká etapa antiklerikálních střetů trvala zhruba čtvrtstoletí – od poloviny 90. let 19. století do začátku 20. let 20. století. Vrchol této fáze přišel krátce po začátku nového století, v polovině nultých let. Ne nadarmo právě sem spadá nejen nejvýraznější aktivita jednoho z nejpřednějších českých antiklerikálů Tomáše G. Masaryka, ale i řada událostí vyloženě lokálního významu, jako například táborské uspořádání výstavy k Husovi a husitství v létě 1906. Po dalším vzepětí antiklerikálních nálad bezprostředně po vzniku republiky nastává zklidňování vášní na obou stranách, ústup z válečných pozic, až koncem 30. let panuje v zásadě klid. Není to ale návrat o sto let zpátky do nezpochybňovaného, katolicismem formovaného národního společenství. Onen nový klid znamenal, že se katolicismus smířil s tím, že není ani jedinou, ani dominantní, dost možná už ani vlivnou společenskou silou, stejně jako si pokrokářské síly zvykly, že katolicismus z národa zcela nevykoření. V jednu chvíli si zřejmě i kdysi nadšení antiklerikální bojovníci uvědomili, že jejich boj může mít a má nezamýšlené důsledky. Jak trefně zmínily v roce 1930 Lidové noviny, kdysi jedna z hlavních antiklerikálních platforem, ‚dnes už nejde o Husa nebo Cyrila, dnes jde o Ježíše a celou kulturu ohrožovanou lhostejností a povrchností‘.“ Humanita zbavená náboženských kořenů či necírkevní, neinstitucionalizované náboženství, odkazující k prosté lidské mravnosti, kterou protivníci tradičních náboženství vnímali jako žádoucí budoucnost světa bez klerikalismu a klerikálů, se totiž podle autorů „ukázala jako krátkodechá epizoda, jež začala být devastována stejně jako katolicismus. Paradoxní je, že tuto destrukci prováděli ideoví žáci a dědicové proticírkevních bojovníků přelomu 19. a 20. věku.“

Na mnoha případech přitom autoři ukazují, jak už v meziválečném období Češi, zasažení zdejší antiklerikální vlnou, udivovali všechny ostatní (včetně lidí mluvící stejným jazykem, ale žijící v odlišném prostředí) nízkou mírou religiozity. Kupříkladu obyvatelé polského Zelova, potomci českých pobělohorských exulantů, se po roce 1918 vraceli do staré vlasti a zažívali přitom nemalé zklamání: „Jejich přísná zásadovost týkající se nedělního klidu nebo odmítání kouřit ostře kontrastovala s okolními poměry.“ Jeden z nich takto vzpomínal na začátky ve Vikýřovicích na Šumpersku takto: „Někteří nás obdivovali, většina námi pohrdala, nazývali nás náboženskými fanatiky… Cítili jsme, že jsme v horší cizině, než ve které jsme žili dosud. Tady byla ve cti volná myšlenka a náboženská lhostejnost.“ Jiní Češi zase prožívali opačné vystřízlivění, když v téže době odcházeli do Francie, již si představovali jako „pokrokovou“, tam byli ale nepříjemně překvapeni a znechuceni zbožností místních horníků.

Velká pozornost je pak v knize věnována zvláště krajanské komunitě ve Spojených státech amerických. Právě ta totiž představovala vůbec nejmasovější a nejrozvinutější případ antiklerikalismu v rámci českého etnika: „Jedním z významných faktorů vzepětí tzv. svobodomyslnosti bylo všeobecně rozšířené antirakušanství, v jehož perspektivě se stalo ekonomicky motivované vystěhovalectví do USA únikem před dualismem politického a náboženského útisku v habsburské říši.“ I toto svobodomyslné hnutí ovšem prošlo celkem očekávatelným vývojem. Jeho součástí byla institucionalizace, s níž se pojil nejen mohutný rozvoj antiklerikálního tisku, ale i svobodomyslných hřbitovů či škol. V důsledku se tak v některých ohledech „přibližovalo tradičním konfesím a jejich institucím“. Zajímavé je přitom srovnání s jinými americkými národními komunitami: z Irů se tam naopak stávali „disciplinovaní věřící“. A ani u amerických Poláků a Slováků – na rozdíl od Čechů – nedocházelo k tak výraznému antiklerikálnímu vzedmutí, ale k založení národních katolických církví, jež „byly reakcí na irsko-německou dominanci v rámci vyššího duchovenstva“. Duchovní situaci amerických Čechů kriticky hodnotil i T. G. Masaryk, který poznamenal, že „svobodomyslnost příliš povrchně se jeví jen v nepřátelství proti církvím a náboženství a že lidé lepší toho počínají míti již dost“ (ústupu náboženské víry dával obecně za vinu i vyšší míru sebevražednosti).

Leckteré dílčí motivy, které kniha zmiňuje, už byly v jiných dílech zpracovány podrobněji. Například problematika protináboženského boje vedeného českými spisovateli u Martina C. Putny nebo téma bojů o kremaci (či přátel „žehu“) u Olgy Nešporové. Silný a vlivný český antiklerikalismus je ale v této knize souhrnně a přehledně popsán vůbec poprvé, i když leccos naznačovala již práce Příliš slábi ve víře: česká ne/religiozita v evropském kontextu (Kalich, Praha, 2010), v níž Zdeněk Nešpor tvrdil, že český národ odmítl tradiční křesťanství, nedokázal jej ale opustit úplně ani si vytvořit jiné transcendentní pouto. Uvidíme, jestli se recenzovaná publikace dočká i nějakého pokračování, které by si jistě zasloužila. Jedná se totiž znovu o aktuální téma, které se možná opět ve spirále – v jiné podobě a zcela odlišných podmínkách – vrací. Na zmíněném příkladu arcibiskupa Dominika Duky je zřejmé, že se církevní špičky opět možná až přehnaně přibližují státní moci. A i když u nás protikatolických spisů vychází minimum, bude zajímavé sledovat, jak moc se v paušalizujících předsudcích proti islámu recyklují staré protikřesťanské stereotypy; nakolik se bude protimuslimská hysterie (a nepřátelství) přenášet i na další náboženství. Případně do jaké míry bude mnohými halasně deklarovaný návrat ke křesťanským hodnotám (a kořenům) Evropy myšlen vážně a upřímně, či jestli u nás někdy vznikne – v důsledku přetrvávajícího antiklerikálního odporu k zavedeným církevním strukturám – nějaká verze civilního náboženství. Nebo bude to, proti čemu se antiklerikálové tak vehementně vymezovali, nahrazeno ještě něčím jiným?

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Antonín Kudláč, 29.12.2015 11:30
Balík, Stanislav; Fasora, Lukáš; Hanuš, Jiří; Vlha, Marek: Český antiklerikalismus
O založení "bezvěrecké církve" se pokoušela už za první republiky Volná myšlenka, a už tehdy to byla naprostá utopie. Tím spíše dnes.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 853x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce