Dufek, Antonín; Siostrzonek, Jiří; Štreit, Jindřich: Jaromír Čejka – Jižní Město: fotografický projekt z pražského sídliště z počátku osmdesátých let 20. století

Dufek, Antonín; Siostrzonek, Jiří; Štreit, Jindřich
Jaromír Čejka – Jižní Město: fotografický projekt z pražského sídliště z počátku osmdesátých let 20. století

recenze kultura

Zamyšlení nad počátky Jižního Města je vyvážené: nejde o nekritický paján ani o zavilý odsudek. Text společně s fotografiemi tvoří jedinečný celek, který se dá doporučit i těm, které vlastně žádné fotografie nezajímají, ale zato si rádi přečtou fundovanou úvahu o „sídlištním bytí“.

Výborná kniha reflektující textem i obrazem nesnadný život prvních obyvatel Jižního Města
Antonín Dufek, Jiří Siostrzonek, Jindřich Štreit: Jaromír Čejka – Jižní Město: fotografický projekt z pražského sídliště z počátku osmdesátých let 20. století. Positif, Praha, 2014, 182 s.

„Neokázalá pocta Jaromíru Čejkovi a jeho tvorbě a drobná sobecká radost bez nějakých ambicí a očekávání.“ Takto byla podle skromných slov sociologa Jiřího Siostrzonka (*1954) původně koncipována publikace Jaromír Čejka – Jižní Město: fotografický projekt z pražského sídliště z počátku osmdesátých let 20. století. Přináší několik desítek černobílých fotografií Jaromíra Čejky (*1947) s komentáři dvou odborníků na uměleckou fotografii a především zmíněného společenského vědce.

Kniha začíná stručným fotografovým životopisem a přehledem jeho tvorby. Po maturitě na střední škole elektrotechnické v roce 1966 vykonával různá povolání (řidič, osvětlovač, asistent kamery, fotograf, uklízeč). V letech 1971–74 navštěvoval Institut výtvarné fotografie při Svazu českých fotografů v Brně, už předtím ale fotografoval okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Čejkovo „amatérské“ fotografování postupem času překročilo rámec volnočasového zájmu a stalo se životním stylem, komunikací, autentickým bytím: „Fotografování je pro mne skoro něco jako dýchání. Tak se snažím dýchat, a při stisku spouště doufat, že aspoň něco z toho by potencionálně mohlo oslovit někoho jiného.“ Od roku 1983 pracuje ve svobodném povolání. V současnosti provádí fotografickou dokumentaci pro projekt Panelová sídliště v České republice.

Siostrzonek dále v knize obhajuje zkoumání fotografií jako relevantního pramene pro sociologický výzkum, ostatně už před lety k této problematice editoval samostatnou publikaci Fotografie a sociologie (Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Institut tvůrčí fotografie, Opava, 2011). Připomíná, že fotografie i sociologie se rodily ve třicátých letech 19. století. Interdisciplinární přesahy pak inspirovaly fotografy „k jinému přemýšlení o obrazovém sdělení a pro sociology se staly fotografické dokumenty relevantními vizuálními prameny“.

Nejvíce se ovšem textová část knihy věnuje interpretaci Čejkových fotografií z počátků Jižního Města. Ty v poslední době získávají stále větší popularitu a jsou používány jako vhodná ilustrace knih zabývajících se životem v době normalizace. Některé z nich byly například před časem přetištěny v knize Mé dětství v socialismu nebo v publikaci Když se utopie stane skutečností (Uměleckoprůmyslové museum v Praze ve spolupráci s Arbor vitae, 2013).

Siostrzonek Čejkův obrazový materiál citlivě interpretuje nejen v dobových kulturních a společenských souvislostech, ale rovněž – u nás docela inovativně – v dialogu například s dobovou poezií (konkrétně básní Viléma Závady) nebo s mysliteli jako Romano Guardini, Carl Gustav Jung, Jan Patočka nebo Mojmír Horyna. Cituje kupříkladu slova posledního ze zmíněných o tom, že: „Architektura vždy hierarchizuje prostor, zviditelňuje tak řád světa a dává jednotlivinám sílu skutečností světa. V naprosté většině případů navazuje těsně na terénní uspořádání samotné krajiny, jejíž latentní řádovost viditelně artikuluje.“ Kriticky se v této souvislosti vyjadřuje o absenci duchovnosti urbanismu a architektury určené k bydlení na sídlišti. Prostředí dosud nedobudovaného Jižního Města Čejka líčí často jako „přízračnou krajinu, nezabydlený veřejný prostor se siluetami postav připomínají výkřiky Munchových obrazů“. Veřejné prostory jsou neopečovávané, odpadkové koše přetékají smetím. Jednotlivé procházející postavy se místy jakoby ztrácejí v prázdném prostoru mezi masivní hmotou paneláků. Jistý muž klečící na polozarostlé planině, jejíž horizont lemují obrysy panelových kolosů, jako by vykonával bohoslužbu nějakému neznámému bohu, nebo snad očekával přistání mimozemšťanů. Obličeje i postoje zachycených lidí nezřídka vyjadřují pasivitu a nudu a jakousi uzavřenost sama do sebe. Totéž se týká i záběrů obyvatel jednotlivých lodžií a bytů, z nichž každý jako by tvořil svůj vlastní vesmír: „Na fotografiích se sice lidé potkávají, ale většinou míjejí. Neverbální komunikace téměř neexistuje, vztahy jsou odcizené a chladné, bez jakéhokoliv náznaku o navázání kontaktu. Neformální komunita neexistuje a lidé nemohou společně organizovat a sdílet rituály společných prožitků. Není důvod se kdekoliv zastavit a spočinout, všichni lidé využívají prostor pouze jako nutnou překážku, kterou je zapotřebí co nejrychleji zvládnout. Občané sídliště nemají volbu, buď spěchají do práce, nebo domů.“ Vzpouru proti neutěšenému prostředí zachycují snad jen některé zaznamenané nápisy, jako třeba Chceme park – ne ohradu. Jediný, kdo dané původně bezútěšné podmínky uměl využít ve svůj prospěch a jeho nedostatky dokázal proměnit v klad, jsou děti. Ty uprostřed panelů a hald (podle snímků) prožívají nikoli nudu, ale dobrodružství; po divoce zarůstajících pláních se prohánějí nikoli jako politováníhodní „deprivanti“, ale spíše jako ztělesnění nespoutaných indiánů z kovbojek uhánějících po svých prériích: „Ze snímků je zřejmé, že pobývání dospělého člověka v prostředí všeobecného chaosu, nepořádku je frustrující, ale pro děti bylo a je staveniště naopak neuvěřitelně inspirativní a podnětné teritorium.“

Analýza Čejkových snímků tak podle Siostrzonka potvrzuje, že „jediná generační skupina, která bezproblémově navazuje vrstevnické kontakty, jsou děti a následně jejich rodiče. Převážnou část obyvatel nového sídliště tvořily mladé rodiny s dětmi a tato komunita postupem času významně utvářela sociální charakter sídliště.“ A také díky tomu nakonec sociologův ortel nad „Jižákem“ není zcela negativní. Naopak, autor polemizuje proti klišé o životě na sídlišti jako o degradujícím a nejhorším možném bydlení. A souhlasně cituje smířlivá slova kulturoložky Lucie Zadražilové: „Proč by vlastně měl být život na sídlišti horší než kdekoliv jinde? Život je přece rozmanitý a neexistují lepší nebo horší životní styly, hodnoty a orientace. Sídliště se stala neoddělitelnou součástí tkáně měst. Jako každá jiná městská čtvrť se potýkají s problémy, ale mají i specifika a klady, a proto pro své obyvatele představují domov.“

Siostrzonek svoje názory nevnucuje. Naopak zdůrazňuje, že jeho úvahy nejsou manuálem pro „správnou interpretaci“ a že představují pouze jednu z možných „verbálních narací“ Čejkova vizuálního sdělení. Jde každopádně o zamyšlení poutavé a rozhodně ne plytké. Vyzdvihnout si zasluhuje sociologův vyvážený přístup, který není nekritickým pajánem ani zavilým nespravedlivým odsudkem. Text společně s fotografiemi tvoří jedinečný celek, který se dá doporučit i těm, které vlastně žádné fotografie nezajímají, ale zato si rádi přečtou fundovanou úvahu o „sídlištním bytí“. Jediné, čeho u této knihy můžeme litovat, je to, že není dostupná přes standardní distribuční sítě…

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 1677x

katalogy

štítky k článku

Inzerce