Ancion, Nicolas (2)

Ancion, Nicolas (2)

rozhovor beletrie zahraniční

Román nemusí být běh na dlouhou trať, a přesto může vzniknout za 24 hodin, dokazuje spisovatel Nicolas Ancion. Jako vyslanec belgického literárního světa jezdí po celé zeměkouli a zavítal i do Prahy. Vynalézavě propaguje literární tvorbu: vedle toho, že s publikem debatuje, nabízí mu tvůrčí dílny nebo skupinové psaní, velmi rád popisuje zážitky z autorských maratonů, jejichž formát sám vymyslel.

Literatura jako maraton
Rozhovor s belgickým spisovatelem Nicolasem Ancionem

Nicolas Ancion píše povídky a romány pro děti i pro dospělé, vydává také básně a divadelní texty. Kromě toho působí jako literární kritik – zabývá se především komiksy, jež patří k tomu málu, co v jeho vlastní tvorbě zatím chybí. Věnuje se však zejména také popularizaci literární tvorby. A v tom, jak tento úkol pojmout, je poměrně vynalézavý: jako jakýsi vyslanec belgického literárního světa jezdí po celé zeměkouli na kratší turné, při nichž o literatuře debatuje s dětmi i dospělými, s žáky a studenty od základních po vysoké školy. Často vede krátkodobé tvůrčí dílny, s různými skupinami zkouší psát texty na pokračování. Nadšeně vypráví o svých zkušenostech z literárních maratonů, jejichž formát sám vymyslel a snaží se ho rozšiřovat.
V českých překladech mu vyšly dvě knihy, román Čtvrté patro (přel. Zora Jandová, vydala Mladá fronta, Praha 2002) a povídková sbírka Jak správně zabíjet (přel. Věra Dvořáková, Dauphin, 2009).
V polovině března zavítal na pozvání Zastoupení Valonsko-Brusel a jeho univerzitního centra v ČR opět i do Prahy. Tentokrát bohužel nemohl pokřtít žádnou novou knihu v češtině, o to intenzivněji se věnoval studentům v Praze a Brně na několika setkáních a tvůrčích dílnách a našel si čas i na autorský večer pro veřejnost.

iLiteratura: Píšete – a vydáváte – romány, poezii, divadelní texty, knížky pro děti… Při tak velkém rozsahu tvorby asi máte nějaké priority. Prozraďte, co z toho děláte nejraději, co je namáhavé, co je únikové, co vás pohlcuje, co vnímáte jako relax?
Nicolas Ancion: Nejvíc práce mi dá vůbec začít psát. Píšu rád, ale dá mi problém se do toho pustit a mám vždy tisíce výmluv. A čím jsem starší, tím je to horší. Od dětství mám takovou strategii, kterou jsem popsal už v knize Čtvrté patro a dosud jsem ji nikdy neopustil, totiž že nejprve odhadnu, kolik času na daný úkol bude třeba, a podle toho odhadnu ten nejzazší moment, kdy se do toho pustit. Jenže ono to tak vždycky nefunguje. S kratšími texty ještě ano, ale román takhle napsat nelze. Když nemám pevné datum, je to nejhorší, to se nějaká výmluva vždycky najde: udělat si kafe, přečíst maily, aktualizovat Facebook... a na práci prostě nezbude čas. Tak vlastně vznikly i mé maratony psaní: stanovit si datum a hodinu začátku a mít na ten úkol jen 24 hodin, to je pro mě ideální situace.

iLiteratura: Pak to tedy vypadá, jako by kromě maratonů celá ta široká škála vašich autorských projektů byla výsledkem práce na objednávku...
Nicolas Ancion: Omyl, všechno to dělám z vlastního popudu. Samozřejmě i ty maratony (smích). Ale jinak od první chvíle vždycky na začátku nějaká poptávka nebo objednávka je: buď s návrhem přijde nakladatel, nebo si objednávku vymyslím sám a k vydání nebo realizaci ji prosadím. Protože bez objednávky bych nenapsal nic. Někteří autoři sice tento model popírají, tvrdí, že by nikdy na objednávku nedělali, ale když se zamyslí, musí přiznat, že tak fungují také. Jinak bychom celý život psali jen jediný román a nikdy ho nedokázali dokončit.

iLiteratura: Literární maraton, tedy projekt, kdy dílo vznikne za 24 hodin, je očividně pro vás teď velké téma – můžete přiblížit ten princip?
Nicolas Ancion: Maraton považuji za svůj vynález, ale musím se přiznat, že jsem se inspiroval jednou starší událostí. Slavný autor detektivek Georges Simenon někdy ve třicátých letech, snad to bylo v roce 1938, dostal nabídku od jistého sportovního deníku, aby před zraky diváků a za jediný den napsal knihu. Vyrobili proto skleněnou krabici, takové akvárium, kde měl sedět a na psacím stroji sepisovat text. Ty noviny ale těsně před konáním akce zkrachovaly a k ničemu nedošlo. Mně se ta myšlenka zalíbila – komu by nelichotilo pokusit se uskutečnit projekt původně určený pro Simenona, Shakespeara nebo třeba Kafku...

iLiteratura: Takže jste si ten model vypůjčil?
Nicolas Ancion: Přece jen je tu jeden velký rozdíl: Simenon měl psát na psacím stroji, diváci tedy mohli sledovat, jak sedí a píše, ale nemohli to zároveň číst. My jsme na tom technicky dnes jinak: to, co mně se objevuje na monitoru, mohou v reálném čase sledovat na internetu tisíce čtenářů. Ti lidé mi jakoby čtou přes rameno, mohou komentovat, co píšu, mohou se mnou o tom diskutovat, stává se mi, že po mé noci věnované tvorbě se ráno čtenáři hlásí a vesele mi sdělují, že si s radostí u snídaně přečtou, co jsem vytvořil, zatímco oni spali. A to je samozřejmě stimulující.

iLiteratura: Stimulující to možná je, ale určitě to musí být i značně stresující. Když už teď máte několik maratonů za sebou, asi to tolik neprožíváte, máte určitou sebejistotu a víte, že to vyjde. Ale poprvé to tak jasné být nemuselo. Jak jste se na první maraton připravoval? Nezkusil jste si třeba jeden tajně nanečisto?
Nicolas Ancion: Ne, nic takového, repetice by mě nebavila. Víte, ono to zas tak nebezpečné nebylo. Kdyby se mi to bylo nepovedlo, nic by se nestalo: už ten pokus byl zajímavý. A musím taky přiznat, že první román, který jsem takhle napsal, nijak dobrý nebyl. Dodnes jsem ho ani nevydal knižně, vím, že bych tomu textu ještě musel věnovat nějaký čas a dotáhnout ho. Zejména hodně prokrátit...

iLiteratura: Chcete říct, že by vám byla stačila jen polovina času?
Nicolas Ancion: (smích) Možná ano, těžko říct.

iLiteratura: A někdy texty vzniklé při maratonu i vydáváte?
Nicolas Ancion: Ano, s tím prvním jsem spokojený nebyl, ale další už jsem publikoval všechny. Pro mě je ten stres vlastně výhoda. Pokud je to tlak, který si vytvoříme sami a vnímáme ho jako plus, můžeme z něj čerpat pozitiva. Určitou energii, něco, co znají především sportovci, umělci už méně, nepočítáme-li trému, jakou mohou mít interpreti nebo herci. Na rozdíl od sportovců nás spisovatele čas většinou netlačí, my si ty své romány můžeme psát dlouhá léta... a nic nás nenutí, abychom se krotili. I když... všimněte si, jak jsou někteří autoři neukáznění, píší rozvlekle, sami se u toho musí nudit. Kdyby museli s časem více hospodařit, mohlo by to být i k dobru věci.

iLiteratura: Text tedy podle vás nemusí být vypiplaný a nemusí k vydání „dozrát“?
Nicolas Ancion: Rád zmiňuji takový výrazný paradox: spousta autorů stráví mnoho času nad texty, které pak čtenáři zhltnou za chvilku. A já se při maratonu snažím o opak, o něco, co by mohlo být snem každého umělce, totiž za omezený čas 24 hodin napsat věc, která by měla přesah a dozvuk a přetrvala co nejdéle. Při své tvorbě, a to i při maratonu, myslím nejen na ty čtenáře, kteří čtou text v daném okamžiku, ale také na ty, jimž se do ruky dostane s odstupem patnácti i více let. Je to neuvěřitelné, když si vezmete, jaký rozdíl může být mezi různými díly. Dnes není žádné umění vydat bestseller. Takovou Šifru mistra Leonarda ihned po vydání všichni museli číst. To ale není literatura, to je marketing, za pár let už si na to dílko nikdo nevzpomene. Takhle můžete lidem vnutit pivo, počítačovou hru, sušenky. Ale pořádnou knihu? Mnohem důležitější jsou knihy, které se čtou i po desítkách let. Vezměte si Kafku: nevystupuje v televizi, nedává interview, není na plakátech – a stejně se čte. A v tom tkví zázrak literatury.

iLiteratura: Maraton je tedy teď pro vás snad nejoblíbenější způsob tvorby. Jak přesně vypadal ten první a jaké akce v tomto směru chystáte?
Nicolas Ancion: Je pravda, že poslední dobou už dostávám adresné pozvánky na určitý literární maraton, ale ten první jsem si vymyslel sám. Můj první nakladatel mi tehdy nabídl, abych na oslavu vydání své první knížky přijel k nim do Švýcarska, do místa, které je naprosto osamocené, a tam něco napsal. A mně napadlo ty podmínky využít pro simenonovský maraton. A do budoucna? Mým snem je v rámci autorského maratonu napsat knihu na každém z kontinentů. Některé už jsem si mohl odškrtnout, pár jich ještě zbývá.

AncioniLiteratura: Jste mezi spisovateli poněkud výjimečný i tím, že na všech frontách usilujete o popularizaci literární tvorby a jejího zákulisí. Učíte psát děti i dospělé. Tvůrčí dílny organizujete nejen pro věkově rozdílné skupiny, ale dokonce i pro geograficky pestré publikum – nabízíte je různým zájemcům po celém světě. Nebojíte se, že si tak vychováváte konkurenci?
Nicolas Ancion: Ve tvůrčích dílnách se sám hodně naučím. Čím víc učím ostatní, tím víc se učím sám od nich. Pro mě je mnohem zajímavější vést tvůrčí dílnu pro lidi, kteří o literatuře, o stavbě a strategii románu nevědí vůbec nic, než o literárním díle diskutovat s univerzitními vědci. A konkurenci? Skutečnou konkurenci, a vlastně revoluci, pro nás spisovatele znamená spíš internet. Dnes není problém jediným pohybem zkopírovat z obrazovky jakýkoli text a pak si ho vydat zabalený do vlastní obálky. Před vznikem knihtisku se texty přepisovaly ručně, po jeho vynálezu se zdlouhavě a složitě tiskly, velký skok znamenala povinná školní docházka, jež zaručila, že se každý naučil číst a psát a tím se jim otevřela cesta k literatuře. A dnes je ta technologie velmi jednoduchá, publikovat může kdokoli. Mé dceři je čtrnáct a už napsala čtyři romány (smích). Existuje spousta webových stránek, kde může svá díla zveřejnit kdokoli. Takže moje tvůrčí dílna, kde se s dvaceti lidmi bavím o tom, jak napsat povídku nebo román, opravdu mou kariéru spisovatele nijak neohrožuje.

iLiteratura: Jako jakýsi vyslanec belgické literární scény hodně cestujete po světě, ať už představujete své vlastní dílo, nebo třeba vedete tvůrčí dílny pro veřejnost. Liší se nějak čtenáři v jednotlivých zemích?
Nicolas Ancion: Ano, jistě. Svět knih a literatury se hodně mění v závislosti na jazycích a geografických oblastech. Přitom ať jste dnes v Praze, Brně, anebo ve velkoměstech v Číně či Indii, všude najdete globální firmy jako McDonald, H&M, Zara atp. I třicet největších amerických bestsellerů najdete v supermarketech po celém světě. Svět už není exotický. Ale určitý rozdíl tu je. Vztah k jazyku, ke slovu se liší, a to obdobně jako vztah ke studiu. My v Evropě žijeme ve starém světě, jsme rozmazlení. Škola je něco samozřejmého, a dokonce povinného, co bereme jako nutnost, často jako otravu. Když jste ve Vietnamu, v Kambodži, v Indii, studenti vědí, že slovo má moc. Každé slovo, které slyší na univerzitě, je pro ně prostředkem k poznání a vědění. Je vstupenkou do jiného světa. Pro člověka, jako jsme my, je tohle zjištění překvapivé. Setkání s knihou je pro ty lidi posvátné. Když vám tady rozdám knihy, zůstanou ležet. Jsou ale země, kde se o ně budou prát. My máme všechno, o nic bojovat nemusíme, nic hájit nemusíme. Jsme v situaci, kdy máme nadbytek kulturních statků. Když dnes v Evropě slyším ten obvyklý diskurs o uprchlících, jak se jich lidé bojí a nechtějí je tu, obchází mě hrůza, jak rychle se zapomíná. Ani já bych tu nebyl, kdyby mí prarodiče, kteří byli Židé, nedostali možnost utéct z Belgie do Ameriky. Kdyby tenkrát Amerika nepřijímala uprchlíky, neseděl bych tady. Když dnes slyším úvahy o tom, kolik uprchlíků může Evropa přijmout, děsím se při představě, co by se asi dělo, kdyby za druhé světové války Američané řekli tisíc a dost, víc se nám nevejde, a zavřeli brány.

iLiteratura: Vnímáte své povolání jako poslání? Chtěl jste se stát spisovatelem už od dětství?
Nicolas Ancion: Člověk v životě neustále mění role, doma jsem otec, v obchodě jsem zákazník, ve vlaku jsem cestující, tady na návštěvě v Praze a Brně jsem v roli spisovatele. Stát se profesionálním spisovatelem jsem se rozhodl před osmi lety, a když už jsem se rozhodl, musím se snažit touhle prací uživit. A vím, že mám štěstí, že se mohu věnovat takové práci, kterou jsem si zvolil. Před dvaceti lety jsem byl na oslavách Frankofonie na Madagaskaru a účastnil jsem se diskuse o literatuře. Se mnou tam byli autoři z Kanady a z Francie a také čtyři místní spisovatelé, z nichž ale ani jeden nikdy nevydal žádnou knihu. Přesto byli představeni, a také uznávaní, jako spisovatelé. Sice psali texty, ale nikdo si je nemohl přečíst. Vytisknout knihu tam bylo tak drahé, že se tiskly učebnice nebo odborné knihy, ale romány ne. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Snad se od té doby už situace změnila, nicméně i tak je ta vzpomínka živá. Jak už jsem naznačil, neměli bychom zapomínat a měli bychom si vážit toho, co máme, i když to vypadá jako samozřejmost.

 

© Jovanka Šotolová
Foto © Natália Zajačiková

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2188x

Inzerce
Inzerce