Kašparů, Max: O zemi bez studu

Kašparů, Max
O zemi bez studu

recenze sociologie

Poučná exempla z naší současnosti, vyprávěná a vykládaná zkušeným praktikem, se střídají s přehnaně paušalizujícími výpady proti celé západní kultuře. Je v tom rozpor?

Rozporuplná kniha poučných exempel z naší současnosti
O zemi beze studu. Rozhovory s Maxem Kašparů. Cesta, Brno, 2015, 156 s.

Řeckokatolický kněz, psychiatr, premonstrátský terciář a esperantista Jaroslav Maxmilián Kašparů (*1950) je znám jako český rekordman v počtu získaných vysokoškolských titulů. Kromě toho je ovšem i autorem více než třiceti publikací. Zatím poslední nese název O zemi beze studu. Rozhovory s Maxem Kašparů.

Diagnóza, kterou v ní mnohonásobný pan doktor vystavuje současným Čechům, je velmi neradostná. Podle autora žijeme v zemi, z níž se vytratil stud (odtud název knihy), a v níž tudíž „nic není hanba“. Podle Kašparů nám „zhasla světla v podobě moudrých, pokorných a statečných lidí. Na jejich místa nastoupily sebevědomé bludičky. Ony také svítí, ale místo světel, která ukazují cestu, vedou lidi do bažin. Žijeme v zemi, která onemocněla relativismem a povrchností. Byť máme na jedné straně přebujelé právo, máme na druhé straně podvyživenou spravedlnost. Zelenou mají povrchní vztahy, názory, zábava a povrchní vzdělání. Žijeme v zemi, ze které se vytrácí cit pro čest, důstojnost, noblesu, džentlmenství a vytříbené chování. Neexistují pozitivní vzory. Zmizela obyčejná lidská slušnost a bourají se všechna osvědčená tabu.“

Tato obecná tvrzení autor dokládá na řadě konkrétních případů svých pacientů. Jen asi třetina z nich podle něj trpí nějakou klinicky exaktně podchytitelnou chorobou, naopak většina z nich jen prostě nerozumí smyslu vlastní existence, nedovede pojmenovat a pochopit, co prožívá, v čemž autor shledává „amerikanismus“. Kašparů líčí například návštěvu zoufalých rodičů, kteří nechali svému třináctiletému synovi vybrat destinaci dovolené. On si vybral Brazílii, ale již po třech dnech jim vyčetl, že se tam nudí, protože mu připravili málo adrenalinových zážitků. Pozoruhodné přitom ale byly zejména otázky, s nimiž se matka teenagera na psychiatra obrátila: zdali její syn neutrpěl pobytem v Jižní Americe psychické trauma a jakou jinou, lepší zemi by si měli zvolit příště.

Při popisu těchto jednotlivých osudů působí autorova kniha přesvědčivě. Navíc Kašparů není jistě sám, kdo upozorňuje na problematičnost životního stylu mnoha bohatých obyvatel Západu. Například psycholog Jeroným Klimeš podobně varuje před nástupem generací lidí, kteří nikdy nedělají to, nač nemají náladu. Problematičtější ale je, když psychiatr svoje zážitky z ordinace absolutizuje a přenáší na celou společnost.

Když o současné politické elitě mluví jako o „garnituře“, jíž jde „o to, aby se ve službách různých mafií udržela co nejdéle“, můžeme se podivit tomu, proč člověk ověnčený tolika akademickými hodnostmi sahá k výrazivu používanému v hospodě čtvrté cenové skupiny (i když pokud mluví třeba věci znalá novinářka Sabina Slonková o klientelistických sítích v Česku, vyznívá to bohužel obdobně).

Překvapivě působí, když tento autor, který u nás vydává jednu knihu za druhou a je častým hostem i veřejnoprávních médií, hlásá, že po totalitě fašismu a totalitě komunismu u nás v současnosti vládne totalita lidských práv ignorující povinnosti. Jako by to byly státní úřady, které oněm rodičům cestujícím do Brazílie nařizovaly, aby svému potomkovi dávali jeho věku nepříslušící míru svobody, a zakazovaly jim poučit jej o tom, co je to odpovědnost za vlastní volbu.

Názory Maxe Kašparů místy až nebezpečně připomínají (například) putinovské vidění Západu jako oblasti prolezlé mravní dekadencí a homosexualitou. Jestliže přitom „amerikanismus“ je zřejmě pro Kašparů synonymem toho nejhoršího, nač si vzpomene, o Rusku se v jeho knize dočteme tato znepokojující slova: „Ruský národ je po tisíciletí prostoupen úžasnou, životodárnou pravoslavnou vírou, ale naletí jednomu Leninovi a zplundruje vlastní zemi.“ To Kašparů skutečně nezná, nebo jen nechce vzít v potaz hluboce předrevoluční, a přitom už tehdy silně deziluzivní svědectví autorů, jako byli Karel Havlíček Borovský nebo Astolphe de Custine?

Zvláště zavádějící pak je následující rozhovor, který kniha přetiskuje. Otázka moderátorky: „Když se podíváme do zahraničí, objevují se případy, kdy se děti oblékají do šatů pro dospělé, stylizují se do vyzývavých póz, líčí se. U nás v České republice se objevila knížka pro předškolní děti, s níž si princ hledá partnera. Vybírá si i mezi princeznami, ale nakonec se rozhodne pro prince. Proč se podle vás objevily takové snahy, co může být motivem takových lidí?“ A odpověď Maxe Kašparů: „Asi za tím stojí někteří vlivní, bohatí a možná podobně orientovaní lidé.“ Taková spojení nemůžu označit jinak než jako politováníhodná. Za použití podobné logiky bychom mohli tvrdit, že i tradiční pohádky končící klasickou svatbou (a narozením potomků) jsou škodlivé, protože malým dětem vnucují sexuální témata nevhodnou formou a dříve, než je pro ně zdravé. Kniha Princ a princ, na niž zmíněná pasáž naráží, téma homosexuality přibližuje velmi citlivě a nijak obhrouble: srozumitelně ukazuje problém nesnadného objevování vlastní sexuální identity. Doporučit se dá bez obav všem dětem: ať jako lekce v toleranci, nebo jako příspěvek k ocenění a přijetí vlastní odlišné orientace. To, že citovaná pasáž homosexualitu pojímá tak, jako by to byl jen životní styl „zazobanců“, a ne vrozený rys daného člověka, a absurdně ji spojuje s nezdravým trendem, kdy jsou malé holčičky předčasně vytrhávány ze svého dětského světa, je smutné, ale zcela neoprávněné.

Naštěstí v jiných pasážích prokazuje Kašparů více soudnosti a rozlišovacího smyslu. Rozhodně například netvrdí, že by se v dnešním mravně se rozkládajícím světě všichni křesťané chovali jako světci. Vykresluje například tuto pestrou paletu postojů, kterou dnes věřící zaujímají ve vztahu k sexu: „Znám věřící, pro které v životě neexistuje žádný jiný hřích kromě hříchů proti šestému Božímu přikázání. Proti ostatním přikázání vesele hřeší, zároveň však napomínají lidi kolem sebe a zdůrazňují význam sexuální morálky. Znám i takové návštěvníky kostela, kteří se k Desateru chovají jako ke švédskému stolu a vybírají si z něho jen to, co jim vyhovuje. Ostatní přikázání jsou podle nich středověkým předsudkem, protože si libují v sexuální promiskuitě a pokládají za správné žít s někým ,na hromádce‘.“ Moudře také umí rozlišit mezi léčitelstvím a bylinkářstvím nebo vysvětlit, jak ukázal v rozhovoru pro pořad ČT 168 hodin, rozdíly mezi různými formami „nenormálních“ duševních stavů, z nichž některé jdou vhodné pro psychiatra a jiné spíše pro exorcistu – přičemž ti, kteří se vědomě dožadují zásahu oficiálního vymítače ďábla, to podle něj ve skutečnosti nikdy nepotřebují.

Celkově tak kniha O zemi beze studu působí rozporuplným dojmem: střídají se v ní poučná exempla z naší současnosti, vyprávěná a vykládaná zkušeným praktikem, s přehnaně paušalizujícími výpady proti celé západní kultuře. Pokud si autor stěžuje, že současní mladí lidé málo čtou, u některých má možná pravdu, každopádně pro poznání současné české společnosti bych jim doporučil ke čtení nějakou jinou, více vyváženou publikaci. A klidně od někoho s menším množstvím titulů.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

50%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2003x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce