Al Neimi, Salwa: Chuť medu

Al Neimi, Salwa
Chuť medu

recenze beletrie zahraniční

Syrská autorka v knize otevřeně vykresluje sexuální život hlavní hrdinky, která vystřídá celou řadu partnerů obou pohlaví a netají se svým naprosto věcným přístupem k sexu a fascinací sexualitou. Český nakladatel se bohužel fatálně minul ze žánrem knihy, když ji edičně připravil jako spotřební čtivo pro ženy. Mimořádně politováníhodná je také úroveň překladu přes třetí jazyk – francouzštinu.

Pachuť medu
Salwa Al Neimi: Chuť medu. Přel. Alexandra Dolanová, Víkend, Praha, 2010, 157 s.

Když v roce 2007 vydala syrská publicistka a básnířka Salwá an-Nu’ajmí svůj první román Burhánu l-asal (Důkaz medu), strhl se kolem něj velký poprask. Autorka v knize otevřeně vykresluje sexuální život hlavní hrdinky, která vystřídá celou řadu partnerů obou pohlaví a netají se svým naprosto věcným přístupem k sexu a fascinací sexualitou. Kniha zaznamenala obrovský úspěch a jen italského překladu se podle literární agentury Raya prodalo přes osmdesát tisíc výtisků. O další vlnu zájmu se postarali ománští cenzoři, když během knižního veletrhu v roce 2010 knihu zkonfiskovali a zakázali. A hlad po ní tak ještě vzrostl.

Útlý román o sto padesáti stránkách přitom není žádné laciné čtení pro každého, a kdo čeká „porno pro maminky“ ve stylu Padesáti odstínů šedi, bude velmi zklamaný. Bezejmenná hrdinka sice v prvních dvou kapitolách nastolí očekávání velké erotické jízdy, ta se ovšem následně nekoná. Román, který spíš než vyprávění představuje tematickou sbírku esejí, v nichž vystupuje hrdinka v roli pozorovatele a sběratele příběhů jiných, má velmi prostou zápletku: jakožto knihovnice je vyzvána, aby odjela do Paříže napsat studii o středověké arabské erotické literatuře. Jelikož ta je její tajnou vášní, sotva lze najít někoho vhodnějšího. Hrdinka tedy odjíždí do Francie a následně do Tuniska, kde studuje staré texty a píše. Mezitím vzpomíná na svůj velmi vášnivý poměr s mužem, který je, stejně jako všichni ostatní muži v knize, označován pouze přídomkem (v tomto případě Myslitel). Hrdinka úvahy, názory a vyprávění prokládá krátkými komentáři ze středověkých textů, které dokreslují stávající přístup k sexu a sexualitě v arabském světě. Každá kapitola se tematicky točí kolem určité otázky předestřené v samotném názvu (Voda přemítá nad atmosférou tradičních lázní, Myslitel a osobní historie přibližuje podstatu jejího spalujícího vztahu s osudovým mužem, Lingvistika řeší otázku používání cizích slov pro označení sexuálních praktik atp.), najdeme tu vztahy výrazně starších, zámožných mužů s mladšími ženami, nevěru nebo poměrně dlouhé pojednání o viagře a impotenci.

Přestože kritiky mohou oprávněně an-Nu’ajmí vyčítat, že zajímavá témata pouze nakusuje a nedopovídá a že by stálo za to je rozvést ve skutečném příběhu, zůstává Chuť medu svého druhu výjimečným čtením, které narušuje na Západě tak oblíbenou stereotypní představu poddajné muslimky, jež útrpně snáší jho patriarchální společnosti. Salwina hrdinka otevřeně prohlašuje, že ona nemá duši a ani ji nehledá, že má jen tělo a to jí stačí. Stejně tak se nehodlá honit za láskou, láska je pro ni pouhým synonymem touhy. Kdo touží po jejím těle, ten ji miluje, a kdo miluje její tělo, ten po ní touží.

V češtině kniha vyšla v nakladatelství Víkend v roce 2010 pod názvem Chuť medu. Pod překladem je podepsaná Alexandra Dolanová (což je pseudonym Alexandry Pfimpflové) a redakčně text zpracoval Jaroslav Kašpar. Zdá se, že vydavatel ke knize od samého začátku přistoupil jako k lacinému čtení pro ženy a přesně tak s ní i naložil. Salwá an-Nu’ajmí sice od sedmdesátých let žije ve Francii, své knihy nicméně publikuje arabsky. To, že předkládaná kniha je překlad překladu, se ovšem – jak je v českém vydavatelském prostředí bohužel zvykem – nikde nedozvíme.

Do francouzštiny ji přeložil Oscar Heliani a neodvedl vůbec dobrou práci. Stačí pár rychlých pohledů do arabského a českého vydání, aby bylo zřejmé, že Helianiho znalosti arabštiny jsou notně omezené. Text originálu je sice poetický, žádné surrealistické slovní hříčky tu však nenajdeme. Heliani evidentně neovládá základní významy sloves (např.: „… ta otázka mne nezranila“ (s. 9) má správně znít „To mě nenapadlo“) a na mnoha místech naprosto ignoruje přivlastňování, které píše, jak ho zrovna napadne (jeho nebo její tělo, jeho nebo její postel, zjevně je to pro něj prašť jako uhoď, viz např. s. 28). Místy chybí slova, věty nebo i celé pasáže, jako je třeba ta v sedmé kapitole, kde se hrdinka pozastavuje nad tím, proč Myslitel používá některá slova, jako třeba „buzík“, zásadně ve francouzštině. Změněné věty a odlišně pospojované odstavce, stejně jako připsané dovětky jsou nejspíše dílem překladatele z arabštiny, který se rozhodl text „vylepšit“ a to, co mu nedávalo smysl, úplně vyhodil.

V mrzačení knihy úspěšně pokračuje český překlad. Na každé stránce se nachází minimálně jedna věta, která nedává smysl (a to je vzhledem k drobnému formátu knihy, kdy by jedna dočista zaplněná stránka neobsáhla ani dvě třetiny normostrany, už docela výkon). Věty typu: „Naučila jsem se tajit milencům lásku manžela“ (s. 21), „Můj vkus v četbě se postupně vyjevil, hlavně v době Myslitele“ (s. 20), „Mrtvola je ve skříni, říká rčení“ (s. 22) či „Pomyslela jsem na něho, a už byla jsem připravená na lásku“ (s. 27) jsou prokládané nevhodně zastaralými výrazy, které do textu z jednadvacátého století o jednadvacátém století jednoduše nepatří (film s hvězdičkou místo porna, lůžko místo postele, kalíf místo chalífa atd.). Místy se skoro až nabízí otázka, zda překladatelka skutečně postrádá cit pro jazyk do té míry, že neslyší, jak absurdně její věty zní, nebo si cíleně dělá z textu legraci: „Před Myslitelem muži do mých snů vcházeli dlouho poté, co odešli z mých nocí… Museli nejprve kvasit v mých tajných chodbách“ (s. 36). Čtenáři tak nezbývá než přemýšlet, jaké zdravotní problémy hrdince její promiskuita asi přinesla. Podobnými perlami je kniha napěchovaná k prasknutí. Častá postpozice přívlastku podtrhuje dojem urputné snahy o nemístnou orientalizaci textu. To, že překladatelka nemá nejmenší ponětí o tom, jak se transkribují arabská jména, názvosloví a arabština jako taková, asi nikoho nepřekvapí. Termíny nedohledává, a tak si obohatíme slovníček například o „manželství z rozkoše“ (s 23). Že to zní divně? Ovšemže ano. Jedná se o praxi tzv. „dočasných sňatků“ povolených v rámci ší’itského práva. A tak by se dalo pokračovat ještě velmi dlouho.

Ve výsledku Chuť medu působí jako jeden z dalších novodobých plochých obrazů stále tak přitažlivého Orientu – tedy minus lascivní harémy plus nějaký ten sex schovaný pod šátkem. Přestože má čtenář k dispozici knihu, která je výjimečná otevřeností, s níž se autorka hlásí k sexualitě a svobodnému prožívání sexu bez ohledu na společenské konvence, výsledný dojem je vinou osekaného a ledabylého překladu prostě mizerný. Kvalitu textu podtrhuje ohavný přebal, který spíš než do roku 2010 patří do roku 1992. Knihu tak vydavatel s překladatelkou bez špetky studu odsoudili k existenci ve škarpě braku a v knihovně ji musíte hledat na policích označených jako „čtení pro ženy“. An-Nu’ajmí chtěla svou knihou dokázat, že islám není represivní náboženství, které potlačuje lidskou sexualitu, jak jej rádi prezentují islamisté i islamofobové z obou částí názorového spektra. V českém překladu se její odvážná výpověď dočkala však jen kastrace.

 

© Jitka Jeníková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 27 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

46%čtenáři

zhlédnuto 2152x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce