Richterová, Sylvie: Eseje o české literatuře

Richterová, Sylvie
Eseje o české literatuře

recenze literární věda

Ve svém uvažování o literatuře se autorka neřídí předem danou a jasně definovanou metodou. Snad poněkud nesystematicky, ale s o to větší naléhavostí analyzuje vybraná literární díla v kontextu aktuálních hrozeb a krizí, jimž podle ní čelí současná euroamerická kultura.

Sylvie Richterová hledá obecně kulturní hodnoty a antropologické konstanty v české i světové literatuře. Nesystematicky, ale nijak banálně
Sylvie Richterová: Eseje o české literatuře. Pulchra, Praha, 2015, 811 s.

Krystaly, jejichž prizmatem můžeme nahlédnout do tříště obecně kulturních hodnot. Takto vnímá básnířka, prozaička a literární teoretička Sylvie Richterová (*1945) literární texty autorů, které interpretuje ve svých esejích. Autorka vystudovala tlumočnictví a roku 1971 emigrovala do Itálie, kde působí na univerzitě v Římě. V dřívějších letech publikovala tři jejich esejistické soubory (Slova a ticho, Ticho a smích a Místo domova), nedávno pak pod názvem Eseje o české literatuře vyšel velmi obsáhlý výbor z těchto textů z let 1975–2015. Kniha obsahuje práce psané česky i překlady těch původně italských nebo francouzských. Některé texty editor Petr Šrámek soustředil kolem ústředního literáta (Karel Čapek, Bohumil Hrabal, Milan Kundera), jiné podle témat (souboj moci a smíchu; ticho a oxymóron, centrum a periferie; vztah etiky a estetiky; zlo a umělecké dílo). Svazek zahajují eseje o Švejkově putování labyrintem nesmyslu a nelidskosti a uzavírá jej Komenského labyrint s poutníkem, který dochází poznání. Jak říká autorka, „dnešní čtenář by se měl setkat s oběma“ – oba jsou společně a současně velkými zasvětiteli.

Autorka sama se hlásí především k Renému Girardovi. Odhalování falešného vědomí, na něž je zaměřena jeho Lež romantismu a pravda románu, je podle autorky „ona velká, zásadní hra, o kterou v literatuře jde“ (Girardova kniha by se přitom dala popsat i jako útok na všechny novověké snahy udělat si z druhého člověka modlu). Současně se ale kriticky vypořádává s dalšími významnými literárními teoretiky 20. století, především s Janem Mukařovským. K jeho myšlenkovému odkazu se v knize opakovaně vrací a mnohé jeho pojmy přitom z hlediska strukturalismu vykládá poněkud neortodoxně. Kupříkladu slavný pojem sémantického gesta interpretuje ve smyslu jakési „alchymie duše“.

Ve svém uvažování o literatuře se autorka neřídí nějakou předem danou a jasně definovanou metodou. Snad poněkud nesystematicky, ale s o to větší naléhavostí analyzuje vybraná literární díla v kontextu aktuálních hrozeb a krizí, jimž podle ní čelí současná euroamerická kultura, nebo, jak autorka ironicky říká, „naše slavná civilizace založená na materialismu“. Kriticky se tedy vyhraňuje nejen proti totalitním režimům dvacátého století, ale i proti mnoha svodům kapitalismu. Píše například o stálém střetávání poezie s ideologií a reklamou, „dvěma formami moci, které používají síly estetických zákonů, jež trvá už celé jedno století a které je niternou součástí pronikání dehumanizačních trendů do moderní a postmoderní společnosti“.

Od literatury se tedy autorka nezřídka dostává k otázkám obecně společenskovědním. Tvrdí například, že zrada se pozvolna stává jevem z morálního hlediska bezpříznakovým, přičemž zmizí-li negativní prožití zrady, zmizí i pozitivní prožitek věrnosti, spolehlivosti, přináležitosti a důvěry a na jejich místo nastoupí lhostejná nezávaznost. Řeší i otázku postavení a role mužů. Naštěstí nepatří k těm, kteří apokalypticky a bez hodnověrnějších důkazů prorokují naprostý soumrak západní maskulinity. Je totiž schopna registrovat i jisté nadějné tendence v tomto směru. I když více než sporný je časový bod, do něhož počátek této vnitřní metamorfózy klade: „Na konci sedmdesátých let jako na závěr celé epochálně příznačné proměny vědomí se objevil papež, který prohlásil, že Bůh je Otec i Matka. Byl to Jan Pavel II., a musel být velmi odvážný, protože z jeho úst toto prohlášení zaznělo neuvěřitelně. A jako by se jím jeho papežské poslání naplnilo, vzápětí totiž skončilo. Laická, organizovaná, technologická, vědecká, internetová, pluralitní, tolerantní, geneticky probádaná, transplantačně vyspělá a uměle oplodňovaná společnost si jeho slova nijak nepřipomíná; faktem ovšem je, že od jeho smrti se muži stále častěji a stále svobodněji pokoušejí probudit ve své duši schopnosti připisované dříve zákonem jenom ženám, v prvé řadě pečování o děti. Ženy mezitím v probouzení schopností přisuzovaných opačnému pohlaví muže tiše předešly a postavily se – z nezbytí i ze zájmu – na vlastní nohy ve světě práce.“

Autorka vytrvale varuje rovněž před „luciferskou pýchou moderní vědy a technologie“. Snaží se přitom poukazovat na pseudonáboženské rysy totalitních ideologií nebo na to, že například materialismus nezrušil fenomén víry proto, že ani ateismus není nic jiného než víra.

Mytické, mystické a náboženské pretexty autorka hledá také u svých oblíbených literátů. Například Bohumil Hrabal se podle ní pokouší o jakousi literárně pojatou mystiku: „[J]e vášnivým vyznavačem náboženství, jehož Písmo hledá i tvoří svým vlastním psaním.“ Karla Čapka pak esejistka pojímá jako vizionáře, který „s podivuhodnou intuicí a značným historickým předstihem pojmenoval noční můry“, jež se ze snů o nadčlověku ovládajícím zákony přírody v současnosti k autorčině hrůze skutečně líhnou. Právem Čapka brání proti obviněním z plytkosti a povrchnosti. Když roku 1937 vydávali konzervativní katolíci Klíč k dobré literatuře aneb Seznam knih, knížek a knížeček výborně, dobře neb snažně udělaných téměř obecně žádoucích, užitečných a přístupných myslím čtenářů zdravých, jadrných a nepříliš odborných jako vzor pro lidi katolické, křesťanské a opravdové, z celého Čapkova díla byl zařazen, tedy samozvanými cenzory nebyl zakázán, pouze Zahradníkův rok s mírně pohrdlivou poznámkou, že „před touto knihou Karla Čapka není třeba varovat; patlání se zahrádkou je roztomilá věc“. Richterová ovšem podtrhuje, že zdaleka nejde o tak banální spis, jak naznačovali doboví strážci katolické ideologické čistoty. Zaměřuje se na četné biblické motivy a aluze, jimiž je text hustě i jemně protkaný, které rozšiřují běžné, komické i banální zahradnické úkony o transcendentní dimenzi. Mýtotvorná síla zahrady ožívá za městským plotem vtipem i hrou: například čerstvě založenou zahrádku shledává její pán „hnědou a holou, jako byla dne prvého o stvoření světa“.

Eseje o české literatuře je snadné kritizovat. Najdeme v nich místa snad až příliš patetická: „Mužství vyžaduje odvahu, statečnost a třeba také oběť, stejně jako ženství. Aby volilo člověka, a ne robota. Chce to dnes odpovědnost, odvahu, statečnost, ano: mužnost.“ I četná tvrzení, která jsou přehnaně kategorická, zvláště ta o povaze současné vědy. Kniha přináší myšlenky diskutabilní, ale i podnětné. Celkově je nutné vyzvednout odvahu, s níž autorka neváhá interpretovat i klasické texty v aktuálním společenském kontextu, opouštějíc přitom bezpečné území své vlastní vědní disciplíny. Nejde jí přitom o intelektuální sebepředvádění a většinou ani ne o vnucování černobílých schémat, ale o věc samotnou, což se cení.  

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1671x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce