Joshi, S. T. (ed.): Černá křídla Cthulhu 2

Joshi, S. T. (ed.)
Černá křídla Cthulhu 2

recenze fantasy

Další soubor hororových (ale i odlehčených) povídek inspirovaných klasikou od H. P. Lovecrafta ukazuje, že tato linie je vitální i mezi současnými autory. U nás neznámí autoři přitom k lovecraftovským motivům a postupům přistupují značně originálně; přičemž je invenčně zasazují do současnosti.

Jak Lovecraft nadále otevírá cestu
S. T. Joshi (ed.): Černá křídla Cthulhu 2. Osmnáct povídek lovecraftovského hororu. Přel. Milan Žáček, Laser-books, Plzeň, 2015, 328 s.

Na sklonku roku 2014 vydaná antologie Černá křídla Cthulhu byla důkazem, že lovecraftovský horor je i v jednadvacátém století vitální a navzdory předsudkům i nesešněrovaný archaismy, nepřirozenými větnými konstrukcemi či zastaralým panteonem prapodivných potvor a bohů. O rok později tak v českém překladu vyšlo pokračování a jakousi lovecraftovskou renesanci by měl ještě letos podtrhnout i díl třetí a pak slavná antologie Stephena Jonese Stíny nad Innsmouthem (oba tituly chystá nakladatelství Laser-books, kde navíc vyšly v poslední době v překladech Milana Žáčka i dva drobné výbory původních Lovecraftových povídek).

Stejně jako u prvních Křídel i u dvojky platí, že nejlepší vizitkou jejího editora S. T. Joshiho je, jakým způsobem dokázal sestavit silný výběr, aniž by sáhl k těm „velkým“ jménům (srovnejme právě se Stíny, které v době svého vzniku lákaly na Neila Gaimana, Briana Lumleyho či Kima Newmana). Samozřejmě, že sehnat podobné autory není nic špatného, ale pravda je, že pokud chce Joshi s úspěchem mapovat ty nejmladší výhonky nesvatého kultu podivína z Providence, je lepší se jim vyhnout – jejich texty bývají sice skvělé (stačí si vzpomenout na pravidelné „lovecraftovské“ příspěvky v povídkových sbírkách Stephena Kinga), ale rozhodně se nesnaží o nějaký nový přístup.

Sám Joshi ostatně v předmluvě zmiňuje výše uvedeného Lumleyho v souvislosti s tím, že dnes už pro přihlášení se k lovecraftovské tradici opravdu nestačí objevit novou „zapovězenou knihu“ či vymyslet nového prastarého boha. Ve své antologii se snaží vyhýbat pastišům a otrockému následování, a naopak podporovat spíše tematickou a motivickou provázanost s odkazem H. P. Lovecrafta, případně nabídnout to nejlepší z ironického až parodického pohrávání si s předlohou.

Právě v onom odlehčeném duchu je přitom největší rozdíl druhých Křídel oproti prvním. Neznamená to ovšem, že by Joshi rezignoval na horor. Kupříkladu Konkurz Dona Webba srší vtipem a přivádí Lovecrafta do světa televizních hororových seriálů, vypůjčuje si motivy napříč slavnými povídkami od Pickmanova modelu po Volání Cthulhu (originální název Webbovy povídky je mimochodem Casting Call) a přes rostoucí absurditu dění, do něhož se hrdina povídky zamotal, je výsledek skutečně mrazivý. A podobně si se světem médií a popkultury pohrál Chet Williamson ve Vyvoleném. Určitá jízlivost – především pro ty, kdo si někdy museli vytrpět prohlídku bytu či domu s realitním makléřem – se nalézá i ve skvělém Výhledu Toma Fletchera.

Ovšem dojde i na zcela vážné povídky. Tentokrát sice neobsahuje kniha žádné Nižší démony jako minule, ale počet nadprůměrných příspěvků, které nesklouzávají například ke zmatenému využívání přímo Lovecraftovy osobnosti, je vyšší. Král Kočičího močálu od Jonathana Thomase s dalšími odkazy na Volání Cthulhu a děsivou představou, že jedinec může být „předpřipravenou“ obětinou, aniž co tuší, i uprostřed civilizace, je prvním z těchto příběhů, které pokračují Rozkvětem Johna Langana o nálezu, který nabídne poněkud jiné zahrádkaření, než bývá zvykem. Následuje Čekání v motelu Na křižovatce Steva Rasnica Tema s působivým portrétem rodiny poznamenané „zkaženou“ krví a Wilcoxův odkaz Briana Evensona s milou retro atmosférou psychiatrické léčebny.

Vrcholem linie pak ale je Prázdná tvář Donalda Tysona. Archeologické naleziště kdesi v Mongolsku, podivný nález se schopností přenosu jakéhosi vizuálního viru – lovecraftovský horor tradičního střihu zde nasál některé motivy kyberpunku (především ze Sněhu Neala Stephensona) a výsledkem je povídka, která uchvátí jak plíživým děsem čehosi nepatřičného, tak naturalistickou brutalitou a zajímavými nápady.

Vedle těchto dvou výrazných linií, tedy vážně děsivé a odlehčeně mrazivé, jsou pak příběhy jako Král na klíček, Skleněná královna a Muž se stovkou nožů Darrella Schweitzera, který nabízí temnou delirickou fantasy, v níž se dost možná setkává čtenář s vyšinutým vypravěčem, ale možná je i svědkem skrytého boje o osud celých světů. Nebo Jiřiny, ve své podstatě psychologická momentka jak od minimalistů typu Pétera Farkase (např. Osm minut).

Stejně jako minule se tak Joshimu povedlo představit ten nejsoučasnější lovecraftovský horor, v němž je výchozí zdroj inspirace jasně rozpoznatelný, ale nijak netlumí individualitu jednotlivých přispěvatelů. A i slabší povídky – z mého pohledu především ony s Lovecraftem přímo jako vystupující postavou (i ty jsou však tentokrát o chlup výše než minule) – mají smysl, protože reflektují čím dál větší množství informací, kterých se širší veřejnosti dostává (a vedou i k nádherně obskurním citacím: „Miluju koťátka, ať bůh žehná jejich vouskům...“).

Doufejme, že z nastoupené cesty (a kvality) S. T. Joshi nesestoupí ani v dalších svých antologiích – protože pak může i on, podobně jako slovy Stephena Kinga sám Lovecraft, otevírat dveře tomu nejlepšímu hororu a jeho autorům – zavedeným i dosud čekajícím na objevení, či dokonce sbírajícím odvahu k publikaci.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 3297x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce