Kiss, Tibor Noé: Už máš spát

Kiss, Tibor Noé
Už máš spát

recenze beletrie zahraniční

V dusivém bezčasí, které panuje v rozpadající se osadě kdesi na východě Maďarska, se schyluje k tragédii. Mnohem víc než o ni tu ale jde o každodenní život místních obyvatel, uvláčených a zvalchovaných rozkladem, beznadějí a alkoholem.

Dusivé nedění
Tibor Noé Kiss: Už máš spát. Přel. Jiří Zeman, Protimluv, Ostrava, 2016, 136 s.

Nikterak rozsáhlá próza maďarské autorky jménem Tibor Noé Kiss (navzdory mužskému jménu se skutečně jedná o autorku – v současné době prochází proměnou vlastní pohlavní identity) zavádí čtenáře do nejmenované osady na východě Maďarska. V osadě už nelze moc zavadit o práci, místní zámeček slouží jako protialkoholní léčebna, jejíž chovanci s prázdným pohledem courají mezi prvními domky a jsou ochotni platit za pančované víno, zemědělské družstvo se rozpadlo, většina obyvatel už dávno práskla do bot, a co zůstalo, zprivatizoval a rozprodal jeden z posledních odolávajících. Podle autorčiných vlastních slov jde o román, třebaže z hlediska čistoty žánrové klasifikace by se toto tvrzení dalo napadnout hned třemi argumenty: na román je kniha trochu krátká, kompozice představovaná volným řazením relativně uzavřených epizod jen neochotně odkrývá dějovou linii, která by to celé držela pohromadě, a o vývoji postav se také dá mluvit jen s výhradami. Sice cítíme, že pod povrchem probublává jakýsi děj (dokonce několik naznačených linií, jejichž rekonstruování z náznaků roztroušených v textu je v kontrastu k jejich vyznění vcelku zábavné a dobrodružné konání), a tušíme, že se schyluje k tragickému rozuzlení, ke kterému nakonec skutečně dojde, ale právě jen – tušíme. Autorčina metoda nespočívá ve vypravěčské dynamice, ale v kresbě detailu. Platí to pro postavy, ve kterých Kiss kreslí plastické a uvěřitelné typy vesnických ztroskotanců, zvalchovaných a uvláčených životem, prací, chlastem a beznadějí, ale mnohem víc pro popis samotného prostředí: všechny ty bzučící zářivky plné mrtvých much, vraky aut prorůstající plevelem, rezivějící kusy kdysi funkčního zařízení budov, zahnívající několik dní otevřené konzervy a truhlíky na muškáty se zahrabanými zátkami od lahvových piv popisuje věrně a s neuvěřitelně evokativní přirozeností.

Ono také není divu. Mezi statičností, kterou zakouší čtenář této prózy, a charakterem popisovaného života existuje velice úzký znakový vztah, který lze lidsky vysvětlit takto: v knize se nic neděje proto, že se nic neděje ani v osadě. Dusivou atmosféru rozkladu, frustrace, nudy a bezvýchodnosti zaháněné alkoholem, která panuje na venkově, kde platí, že co nezničil socialismus, dorazila privatizace, může z vlastní zkušenosti velmi dobře znát i český čtenář. Kiss volí výrazové prostředky zcela adekvátně svému tématu, kterým je pohled na život v místě, kde „[n]ěkdy by člověk věřil, že to, co se odehrává v osadě, je život“ (str. 97). Obsahem uzavřených epizod bývají zhuštěné popisy každodenní reality ze života místních figurek, exkurzy do jejich minulosti – obzvláštní autorčinou zálibou jsou vysvětlování, jakým zraněním kdo k trvalým následkům přišel – a popisné žánrové obrázky. Z nich vyvstávají dílčí obrazy jednotlivých životů, jejichž společným jmenovatelem je většinou nějaká stará prohra, která dotyčného zlomila, a i když jde o události dávno zapadané prachem, nedovolují mu se z téhle existence vymanit. „Nerad by tu v osadě i zestárnul, nikomu se to dosud nepovedlo tak, aby si zachoval i svoji důstojnost,“ přemítá jedna z postav. „Doufal, že ho odtud někdo odvede. A do té doby se naučí německy a zapíše se na masérský kurz“ (str. 102). Neodvede, nenaučí a nezapíše – čtenáři je to stejně nezvratně jasné jako protagonistovi samotnému.

Otázku, zda to, co se v osadě odehrává (respektive spíš neodehrává), skutečně žádný život není, nebo naopak právě to opravdový život je, je třeba ponechat na čtenáři. Ten si z toho celého odnese nejspíš pocit, že to hlavně není k žití. Kiss spíš než román vytvořila zdařile beletrizovanou antropologickou nebo sociologickou studii o maďarském, respektive středoevropském venkově (sociologii ostatně vystudovala, kromě toho má k aktuálním společenským tématům blízko, protože se věnuje žurnalistice a působí jako komentátorka, mj. v bratislavském maďarskojazyčném periodiku Új szó). Obraz, který ze svých detailů sestavila, je obraz dosti bezútěšný. Je to příležitost si uvědomit specifičnost tohoto prostředí, specifičnost geografickou, ale zejména historickou: podle zkušenosti ze západní Evropy lze předpokládat, že tento typ vesnice se vyvinul z konkrétních dějinných podmínek a nadále už dlouho přežívat nebude. Už máš spát se však odlišuje od podobně zaměřených próz, které stejnému tématu věnují jiní středoevropští autoři, jako jsou např. polský Andrzej Stasiuk nebo rumunský Radu Țuculescu nebo i – mutatis mutandis – náš Jiří Hájíček: zatímco tito v současné vesnici spatřují – s jemným nádechem romantizujícího mýtu o primordiální čistotě venkovského člověka – autentické a jedinečné prostředí, nad jehož postupující zkázou a vytlačováním globalizačními a modernizačními trendy je přece jen třeba aspoň trochu lamentovat, ona čtenáři nemilosrdně vymáchá čumák v syrové realitě. Asi nelze tvrdit, že je to lépe stravitelné; rozhodně je to však opravdové.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.